Eliška Krupnová je bývalá kapitánka české florbalové reprezentace a nejlepší hráčka světa 2020. Její příběh je víc než seznam titulů – je to výpověď o tom, jak těžké je skloubit vrcholový sport, vysokoškolské studium a duševní i fyzické zdraví. Ve Švédsku zažila sportovní vrchol, ale také vyčerpání a výpadky menstruace. Otevřeně mluví o tom, jak je důležité vnímat signály vlastního těla a že i ve světě elitního sportu musí mít místo zdraví a rovnováha.
Pocházím z Mariánských Lázní, kde jsem vyrůstala. Dětství mě formovalo stejně jako většinu lidí – jen s tím rozdílem, že jsem už od čtyř let běhala s klukama po hřišti a hrála fotbal. Pamatuji si první trénink, světle zelené kalhoty celé od skluzů a hlíny. Byla jsem úplně nadšená, sport mě pohltil.
Díky rodičům jsem mohla zkoušet víc sportů – fotbal, basketbal, míčové hry. Mamka mě vozila z jednoho kroužku na druhý i čtyřikrát týdně. Jenže v určitém věku už nebylo možné pokračovat – dívčí týmy v okolí neexistovaly a hrát s kluky začalo být tvrdé. Sporty jsem tak opouštěla a k florbalu jsem se dostala až ve dvanácti. Na rozvoj trochu pozdě, ale díky všestrannému základu mi to šlo rychle.
Vedle sportu mě ale silně formovalo i vzdělání. Od mamky jsem si odnesla životní radu: „Vystuduj, ať nemusíš být v životě otrokem.“ Přesně to mě motivovalo – budovat nejen sportovní kariéru, ale i tu pracovní. Vždycky jsem věděla, že se na profesionální sport nelze spoléhat.
Do reprezentace jsem se dostala díky výběrovému kempu juniorek. Holka z malého města, která přijela sama čtyři hodiny vlakem do Prahy. Trénink vyšel, dostala jsem se do juniorského týmu a pak už následovaly úspěchy – bronz z juniorského MS 2010 a další o rok později s ženami.
V tu dobu jsem hrála za Herbadent, kde jsme získaly sedm titulů v řadě. Trenérský tým nastavoval vítěznou mentalitu – v čele s Markétou Šteglovou, Karolínou Šatalíkovou a Danem Hejretem – mistrem mentální přípravy. Kladl důraz na kondici, spánek, stravu i celkový přístup. Byl to základ, který jsem později zúročila ve Švédsku.
Přestup do Pixbo byl sportovně skvělý – první sezónu jsem hrála první lajnu, vyhrály jsme švédský titul. Individuální zázemí ale chybělo. Výživa, regenerace, spánek – to se příliš neřešilo. Fungovala jsem jen díky tomu, co jsem si přinesla z Česka. Druhou sezónu už tělo začalo vysílat signály. Ztrácela jsem rychlost, výbušnost, energii. Věděla jsem, že to musím vzít do svých rukou.
Začala jsem řešit všechno sama – stravu, spánek, doplňky, individuální tréninky. Trénovala jsem i ve své obědové pauze, po večerech. Byla jsem perfekcionistka. Vařila jsem si jídlo do krabiček, sledovala kalorický příjem, nastavila si vlastní režim. Každé procento výkonu dělá rozdíl.
Zároveň jsem ve Švédsku studovala chemii v angličtině na Göteborgské univerzitě. Těžký obor. Přechod z českého studia na VŠCHT do angličtiny byl extrémně náročný. Univerzitní systém ve Švédsku je jiný – každý kurz má ihned po jeho konci vlastní zkoušku, žádný měsíc či dva na učení tam nejsou, tak jak je tomu na vysokých školách v Česku. Intenzita studia a minimum prostoru pro práci bylo těžké, byla jsem chudý student. Jeden předmět jsem hned v první roce na Göteborské univerzitě nezvládla. Kvůli kombinaci sportu, školy a nutnosti si na všechno vydělat nebo to nějak poskládat, rodiče mě podporovali, ale lehké to nebylo.
Na osobní rovině se mi Švédsko stalo domovem a popravdě se zpět do Česka nechystám. Žiji tam 10 let, z toho 5 se svou přítelkyní Dášou, která je taky bývalá florbalistka a máme toho spoustu společného. Po kariéře máme čas více na sebe a užíváme si společné aktivity, sport a saunu. Ve Švédsku nikomu nepřijde vůbec zvláštní, že jsme spolu a i s ohledem na rodinu do budoucna, švédský školský systém je tu v tomhle zaběhnutý a jsou tu připravení. Tohle je něco, co řeším a je to pro mě důležitá věc.
V kariéře jsem toho relativně hodně vyhrála. Získala jsem nádherné ocenění – titul nejlepší florbalistky světa. Ale zároveň tam bylo strašně moc proher. Šestkrát prohrané semifinále na mistrovství světa. Čtyřikrát z toho prohraný zápas o bronz. Finále švédské ligy, poháru, Champions Cupu. Těch proher bylo opravdu hodně.
A právě proto bylo čím dál těžší se zvedat. Najít znovu motivaci. Disciplínu. Naordinovat si tu maximální přípravu a zkusit to zase znova. Můj vnitřní oheň, který jsem měla od dětství, pomalu uvadal. Došlo to do bodu, kdy jsem věděla, že se mi blíží konec kariéry. Nechtěla jsem nic dělat na půl. Věděla jsem, že kdybych netrénovala a neřešila ten balíček elitního sportovce na 100 %, můj výkon by nebyl takový, jaký bych si představovala. A s tím bych nebyla spokojená. Dál by mě to spíš frustrovalo.
Proto jsem se po sezóně 2022/23 rozhodla skončit. I když mě motivovalo domácí mistrovství světa, dvě letní přípravy byly dlouhá doba. A přišlo i uvědomění, že už mi sport nedává tolik radosti zpátky.
Největší a nejtěžší prohrou v mojí kariéře bylo semifinále mistrovství světa v Neuchâtelu. Famózní výkon po téměř 59 minut. A pak – čtyři góly za minutu a dvacet v závěru. Prohra v prodloužení. Domeček z karet se sesypal. Pro mě jako kapitánku to byl extrémně náročný moment. Musela jsem to ustát nejen jako hráčka, ale i jako lídr týmu. Probrečela jsem hodiny – jako většina týmu. Ale druhý den jsem musela znovu nastavit mindset. Srovnat myšlenky. Věřit, že máme ještě šanci. Nastoupit do zápasu o bronz. Nevyšlo to. Dva nejtěžší dny mé florbalové kariéry. Bolí to dodnes. Ale i tyhle zkušenosti mě formovaly. Posílily mě.
Díky sportu jsem pochopila, že disciplína není všechno. Někdy je potřeba si dovolit zpomalit. Přibrat. Odpočinout si. Vnímat tělo dřív, než nás donutí zastavit úplně.
Tento příběh připravila platforma Women's Power, která sdílí skutečné příběhy žen ve sportu. Cílem je bourat stereotypy, zviditelňovat skryté problémy, ukazovat sport z dalších úhlů a inspirovat další generace sportovkyň i veřejnost.
Pro více informací či spolupráci nás kontaktujte na stryhalova@ceskyflorbal.cz.
