Matěj Jendrišák se vrátil do národního týmu, se kterým dokázal vybojovat již třetí medaili. Ke dvěma bronzovým přidal první stříbro. Ve finálovém klání navíc jako druhý hráč v historii dosáhl na metu 140 kanadských bodů v reprezentaci.
Matěji, vraťme se k finálovému duelu, jak jej vidíte+?
Průběh byl, bohužel, výsledkově jednoznačný. Myslím si, že jsme především v první třetině byli spíše jen účastníky toho zápasu. Chyběla nám energie a dravost ze semifinále proti Švýcarsku. Možná jsme byli opaření. Přišlo mi, že v té úvodní části jsme to nebyli my.
V závěru jste zkusili hru bez brankáře. Vám se povedlo zaznamenat gól, který byl vaším 140. bodem v reprezentaci. Jak moc vás těší alespoň toto?
Popravdě je mi to úplně jedno. Z toho tlaku jsme mohli dát více gólů, protože jsme měli dlouhou pasáž, kdy jsme dvanáct třináct minut útočili, ale bohužel to tak nebylo. Hra bez brankáře byla dobrá, ale o výsledku zápasu už to nerozhodlo.
Na vaší straně byla i smůla. Snad dvakrát třikrát zvonila konstrukce švédské branky…
To také, ale Švédové nás spíše přehráli takovou naší hrou. Čekali na brejky, chodili jednoduše do naší obrany, dostávali se tam v podstatě jednou přihrávkou a šancí měli spoustu. Samozřejmě, kdybychom v průběhu zápasu dali jeden dva góly, tak by to bylo určitě lepší, protože takhle se skóre navyšovalo jen na stranu soupeře.
I tak se však jedná o dorovnání historického výsledku, druhé stříbro v historii, tak jak moc těší zisk této medaile?
Po prohraném zápase to moc netěší. To, že jsme se dostali do finále bylo super v sobotu, ale ten poslední zápas jsme chtěli vyhrát. Navíc, když dostanete takový náklep, tak toho není moc k těšení.
Vám aktuálně chybí v reprezentačních statistikách tři body k tomu, abyste dorovnal rekord Radima Cepka. Je to pro vás lákadlo zkusit se dostat na absolutní čelo?
Říkal jsem to už v dřívějších rozhovorech, ale není to pro mě důležité. Do této chvíle jsem neřešil pokračování či setrvání v reprezentaci. Chci si vyčistit hlavu po turnaji a pak o tom začnu přemýšlet.
Jak byste zhodnotil, co se vám za tento reprezentační cyklus povedlo?
Pro mě ta půlroční kapitola s tímto týmem byla velice zajímavá. Ať už z hráčského nebo z osobního hlediska. Množství času, které jsme spolu strávili na soustředěních, florbalovou i mentální přípravou, bylo opravdu extrémní a i díky tomu širokému trenérskému štábu jsme se mohli soustředit na detaily. Naše přípravy zahrnovaly vše. Od největších po nejmenší věci. Pro mě to bylo hodně poučné. Je to směr, který jdou i ostatní sporty, že analýza je opravdu na dřeň. Na hřišti jsme my hráči a trenérský štáb vytvoří svou prací tak kvalitní informace a rozbory, že pak už je to jen na nás.
Pro vás to bylo již šesté mistrovství světa a celkově třetí medaile…
Začalo to prvním šampionátem, kam jsem jel jako rozjukaný mladíček, náhradník. Nakonec to mistrovství světa dopadlo slušně. Následovalo Švýcarsko před deseti lety, kdy jsme skončili sedmí a ta zkušenost byla opravdu trpká. Nebylo to nic, na co by chtěl člověk vzpomínat. Měnili se trenéři a přišel Radim Cepek, který naší hru pozvedl a hráli jsme zajímavý florbal. Moje dosud poslední mistrovství světa v Praze v roce 2018 je vzpomínka spíše na diváky, protože výsledek také nedopadl podle toho, jak bychom chtěli.
Každopádně, ukázalo vám mistrovství světa a postup do finále, že jste na dobré cestě?
Nastartovalo se to už minulé období. Především těmi dvěma zlaty z juniorských mistrovství světa. Když se podívám na ročníky Švédů či Finů a potažmo Švýcarů, tak potenciál na to, aby to další mistrovství klaplo, je tady obrovský. Za mě je ta cesta nastartovaná dobře a teď je důležité z ní neuhnout.
