{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

BOTH: U HASIČŮ MŮŽU POMÁHAT LIDEM. TO MĚ NA TOM BAVÍ

Obrázek ke článku
31. 10. 2020

Byl u toho, když česká florbalová reprezentace poprvé v historii získala medaili na světovém šampionátu. V roce 2004 pomohl svému týmu na mistrovství světa vybojovat cenné stříbro. „Ať se dělo cokoliv, tak tenhle mančaft vždycky tahal za jeden provaz. Díky tomu byl ten výsledek, jaký byl,“ hlásí po šestnácti letech Martin Both, tehdy Zatloukal. U florbalu zůstal, nyní jej ale řídí z pohledu rozhodčího. Ve svém osobním životě pak zachraňuje životy u požárů.

Both má za sebou dlouhou hráčskou kariéru, vždyť se florbalu aktivně věnoval už od roku 1996. Za tu dobu má mnoho vzpomínek a úspěchů.

Když se podíváme na vaši hráčskou kariéru, dokážete vyjmenovat nějaké momenty, které se vám nesmazatelně vryly do paměti?
Určitě ty skvělé časy starého Pepina (nyní FBC Ostrava -  pozn. red.), kde jsme měli silnou generaci. Byla tam jména jako Radek Sikora, Martin Ostřanský, Aleš Zálesný, Ondřej Vašíček nebo Libor Hrček. Dále pak určitě stříbrná medaile z roku 2004.

Zmínil jste stříbrné mistrovství světa roku 2004. Co se vám teď vybaví, když se nad tímto milníkem zamyslíte?
Už je to sice šestnáct let, ale jednoznačně ta super parta, která se tam tehdy sešla. Ať se dělo cokoliv, tak tenhle mančaft vždycky tahal za jeden provaz. Byli tam skvělí individuální hráči, ale nikdo tam nehrál vyloženě sám za sebe. Krásně jsme si sedli, byli jsme tým a díky tomu byl ten výsledek takový, jaký byl. Hrál jsem tam tehdy ještě pod svým starým jménem Martin Zatloukal. Když jsem se ženil, tak jsem si vzal příjmení po manželce.

Nyní se po palubovce proháníte v dresu sudího. Co vás tedy vedlo k tomu, abyste sáhl po píšťalce?
Florbal jsem hrál od roku 1996 a souběžně s tím jsem taky pískal. Takže moje kariéra rozhodčího započala stejně jako ta hráčská. Začal jsem pískat, protože za studentských let to nebyla špatná brigáda.

Nekolidovala nějak vaše hráčská kariéra s tou rozhodcovskou? Hrál jste přeci jen nejvyšší soutěž...
Právě tím, že jsem hrál ty nejvyšší celostátní soutěže, tak jsem nemohl postupovat nahoru licencemi rozhodčího. Až ve chvíli, kdy jsem ukončil aktivní kariéru v celostátních soutěžích, tak jsem mohl postupovat nahoru.

Váš vzestup tedy začal až po konci hráčské etapy.
Momentálně se s kolegou nacházíme na listině rozhodčích pro superligu. To znamená, že pískám tu nejvyšší soutěž a první ligu mužů.

Všimla jsem si, že stále ještě hrajete. Kdysi pro vás byla priorita hraní, pískání bylo vedlejší. Jak je to nyní?
V rámci florbalu je přednější určitě pískání. Jsem teď domluvený s veterány, ale hraju minimálně. Pokud na to mám čas a vyjde mi to, tak si rád zahraju. Pokud to ale koliduje s mou nominací na pískání, tak jedu na zápas jako rozhodčí. Nedávám přednost hraní před pískáním.

Zkušeností už po takové době máte dost. Prozradíte tedy, co je klíčovým atributem k tomu, aby se člověk stal dobrým rozhodčím?
Podle mě určitě nadhled nad hrou. Je také velká výhoda, když to člověk hrál, protože se pak do hráče může vcítit. Správný rozhodčí dle mého názoru taky nesmí řešit a prosazovat vlastní ego.

Pracujete jako hasič. Jak taková práce vypadá a jak dlouho ji už děláte?
Hasičem jsem už patnáct let, přesněji tedy výjezdový hasičem. To znamená, že nesedím nikde v kanceláři, ale jsem ten, který jezdí k zásahům v terénu tím velkým hasičským vozem. Systém práce je takový, že mám dva dny volna a jeden den směnu. Ta směna je celodenní, takže jeden den nastoupím v sedm hodin ráno do práce a druhý den v sedm ráno končím. V těch volných dvou dnech pak pískám, pokud se hrají nějaké zápasy.

Co vás vůbec vedlo k takové profesi, která je všeobecně braná za nebezpečnou?
Nikdy jsem to nebral jako nebezpečnou profesi. Jde mi spíš o to, že můžu pomáhat lidem, baví mě to. Když má někdo problém, tak vždycky rád pomůžu. Navíc jsem tehdy, když jsem končil s profesionálním sportem, byl na pomezí rozhodování, co bude dál. Tam se mi naskytla možnost jít k hasičům, tak jsem to zkusil. A vyšlo to.

Jaká je podle vás nejdůležitější vlastnost, kterou musí člověk mít, aby tohle náročné povolání zvládal?
Rozvážnost. Hasič nesmí podléhat stresu. Musí být vypořádaný se smrtí, se kterou se potkáváme pořád. Horší než smrt je pro psychiku hasiče ale člověk, který je těžce zraněný a prosí o pomoc. To je obrovská zátěžová situace, se kterou se prostě musíme vypořádat a nepodléhat jí. Vše ostatní se pak dá naučit.

V této pandemické době se muselo leccos změnit i ve vaší profesi. Přibylo vám k vašim normálním povinnostem něco?
Samozřejmě nějaká opatření na stanici. My jsme rozdělení na tři směny: A, B, C. Při střídaní směn jsme se kdysi na stanici normálně potkávali. Nyní je zavedeno takzvané bezkontaktní střídaní směn, což znamená, že jedna směna je izolovaná v nějaké místnosti, zatímco se ta druhá jde převléct do šatny. Když je převlečená, tak jde zpátky do garáže a ta směna, která čekala v místnosti, může teprve opustit stanici. Takže se vlastně nepotkáváme.

Kromě těchto opatření se náplň vaší práce tedy nijak nezměnila?
Přibylo nám to, že jezdíme dezinfikovat různé objekty zasažené covidem. To znamená, že jedeme na místo určení a tam ve speciálním obleku a se speciálním přístrojem chodíme a dezinfikujeme.

Obrázek