{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

BUDOVÁNÍ KVALITNÍ ZNAČKY A STANOVENÍ CÍLE. LUKÁŠ LEŽÁK RADIL ROZHODČÍM-NOVÁČKŮM

Obrázek ke článku
28. 11. 2018

Florbal, to nejsou jen hráči a trenéři. Koneckonců absenci hráče lze vyřešit úpravou střídání, trenérem může být jeden z florbalistů v poli. Jen rozhodčí jsou nenahraditelní. Jejich práce je náročná, jsou často prvním „hromosvodem“ zloby ze strany všech. Samozřejmě i diváků. I tak se ale najdou lidé, kteří ji milují. Jedním z nich je i Lukáš Ležák. Rozhodčí z Vysočiny, který to dotáhl na celostátní úroveň.

Motivace pro to stát se rozhodčím se u mužů v černém vcelku podobá. Ti, kteří začínají dříve, hovoří o příjemném přivýdělku ke škole, jiní zase konečně mohou prokázat svůj smysl pro spravedlnost.

„Pískání je pro mě posláním. Začal jsem s ním v 16 letech. Tehdy po boku zkušenějšího kolegy. Byla to doba, kdy ještě část Kraje Vysočina florbalově spadala pod region tehdy zvaný Severovýchod, takže jsem na své první zápasy jezdil třeba do Chlumce nad Cidlinou, Slatiňan, Pardubic či Heřmanova Městce,“ začal povídání o svých florbalových začátcích.

Mnoho nadějných nováčků skončí hned po své první sezoně s píšťalkou v ruce. Nevydrží ten vyvíjený tlak.

„Vzpomínám si na svůj první turnaj. Měl jsem tu čest pískat tehdejší nejvyšší regionální mužskou soutěž, a zanechalo to ve mně takový dojem, že jsem u pískání zůstal až dodnes. Dnes si nedokážu představit, že by nováček ve svém prvním zápase pískal regionální ligu. A to ať už na Vysočině nebo v jakémkoliv jiném kraji,“ s úsměvem vzpomínal.

Zkušenější rozhodčí vědí, že k nominacím na vyšší soutěže pomáhá krom rozhodcovské kvality také sehranost v páru. Kamaráda do deště hledal i Lukáš. A našel.

„Domluvili jsme se s bratrem Martinem. Dvojčata mají, jak je obecně známo, na mnohé věci stejné názory. Takže jsme si rozuměli. Začali jsme na jezdit na turnaje, přibývalo chvály, ale také třeba i fascinace tím, jak jsme stejní. Sem tam se pochopitelně objevila i nějaká ta výtka. Oba jsme našli koníček, jenž je zároveň posláním. To nás naplňuje doteď.“

Každý člověk, který chce v životě, a je jedno v jaké oblasti, něčeho dosáhnout, musí mít stanoveny cíle. Mety, k nimž vzhlíží a které ho motivují do další práce.

„Na začátku naší kariéry jsme měli cíl, za kterým jsme postupně kráčeli. Cíle se však postupně měnily. Hlavní naší myšlenkou, a i dnes to tak máme nastaveno, je budování značky, která má svou kvalitu. Chtěli jsme být osobnostmi, které budou ostatní respektovat a s úsměvem přijímat fakt, že na jejich zápasy přijedou bratři Ležákovi,“ popisoval vytyčování kariérních met.

Jenže ne vždy jde vše podle představ. U mnoha lidí pak přichází na řadu frustrace a případný konec kariéry.

„Vždy jsme se snažili být lidmi, kteří dělají svou práci na hřišti na sto procent. I to nám zůstalo dodnes. Oba jsme velmi pracovití, cílevědomí. Žádný zápas pro nás nebyl podřadným. Čím více nám přibývalo zápasů, tím víc jsme se začali pískáním bavit. Ocitli jsme se ve skupině lidí a nadšenců, které spojovala láska k florbalu. Přibývala nejrůznější přátelství a i nějaká ta koruna,“ nastiňoval další důležité kariérní aspekty.

„Ve 20 letech nám byla nabídnuta celostátní licence. Šanci jsme využili a letos jsme začali již svou sedmou celostátní sezonu.“

Kvalitní rozhodčí stoupají na listině výš a výš. S tím souvisí i možnost pískat atraktivní utkání zvučných týmů. Zároveň se poprvé dostáváme k reálné možnosti plnění nováčkovských snů.

„Ve své první celostátní sezoně jsme rozhodovali utkání čtvrtfinále 1. ligy mužů ve Znojmě. Na ten zápas dorazilo přes pět stovek velmi hlučných fanoušků. Zápas se nám povedl, dostali jsme velmi kladné reference a dá se říct, že to byl spouštěcí motor našich dalších cílů. Dalším vrcholem byl zápas v O2 areně, kde jsme pískali finále dívčího turnaje pro střední školy. Zde jsme pocítili to pravé mrazení v zádech. Divácká kulisa nebyla nikterak bouřlivá, ale genius loci dělá své. Pořád je to totiž Superfinále, navíc v největší aréně u nás,“ zasnil se.

Nebyly to jen výjimečné nominace. Bratři Ležákovi, kluci z Vysočiny, pískají pravidelně i další elitní duely.

„Z posledních úspěchů můžu jmenovat finále Národní ligy a KB ligy juniorů. Máme za sebou minimálně tři zápasy v každé celostátní soutěži krom Superligy. A doufám, že ještě na nějaký ten vrchol vystoupáme. Nejsou to jen ligové zápasy, je to i třeba Prague games a příležitost pískat nejlepší zahraniční týmy.“

To vše by ale nemohlo fungovat, pokud by pískání rozhodčí nebavilo. Jejich nezájem o hru hráči, trenéři i diváci vycítí. A dají jim ho také patřičně pocítit.

„Jak jsem říkal v úvodu, pro mě je pískání posláním. Poslání je něco, co člověk nedělá primárně kvůli penězům. Dělá to kvůli nadšení, radosti a vypuštění fádních životních starostí. Při pískání naprosto zahazuji všechny mé starosti a soustředím se jen na florbal. Jediné čeho se v mé hlavě nikdy nevzdám, jsou představy na mou milující manželku a úžasnou dceru. Každý člověk by mi potvrdil, že pohodu z rodiny snadno přenesu do zaměstnání. A je tomu tak i v tomto oboru. Baví mě pozorovat a srovnávat tyto dva světy.“

Nejen psychologové by potvrdili, jak důležitá je psychická pohoda pro lidské fungování. Lukáš si ji přenáší na hřiště.

„Dobrý rozhodčí umí podle mě oba tyto světy spojit. Díky svému zaměstnání učitele také rád pracuji s lidmi. A pískání je zcela evidentně práce s lidmi. Mezi florbalisty mám spoustu přátel, se kterými se rádi zasmějeme, ale také podělíme o novinky. Rád cestuji a díky pískání jsem také mohl procestovat celou naší krásnou zemi, objevit nová místa a nové příběhy,“ vyjmenovával přednosti této mnohdy nevděčné, leč krásné práce.

Aby měl celý Region V mezi republikovou elitou větší zastoupení, je třeba si vychovávat kvalitní mladé rozhodčí, kteří budou k této činnosti přistupovat stejně jako bratři Ležákovi.

„Pátým rokem pracuji také jako školitel rozhodčích v našem regionu. Pro nové kolegy bych měl několik rad. Tou nejzásadnější radou je vytyčení cíle. Každý rozhodčí musí mít cíl, musí chtít něčeho dosáhnout,“ potvrzoval slova z úvodu.


To ale zdaleka není vše.


„Z vlastní zkušenosti také doporučuji upřednostnit pískání před hraním. Kvalitním rozhodčím se stanu jen díky tomu, že budu častěji pískat. Když splním jen stanovenou povinnost, nikdy se nenaučím tolik, jako kolega, který jezdí pravidelně pískat i nad rámec nominačních kritérií,“ připomněl, že pískání je tak trochu druhým pracovním úvazkem.


Také poslední rada je pro začínající rozhodčí nezaplatitelným darem. Málokdo si totiž v začátcích uvědomuje, že svým vystupováním dělá reklamu v první řadě svému jménu.


„Poslední mou radou je profesionalita. Kvalitní rozhodčí je profesionál. Nesmí přijít na zápas v podnapilém stavu. Musí z něj vyzařovat osobnost. Musí být nadšený pro florbal. Musí na něm být vidět otevřenost vůči okolí. Zvláště u dětských soutěží je toto zcela zásadní. Děti vnímají rozhodčího jako svého učitele. Mají ho kromě svého trenéra jako vzor chování. Proto je zcela na místě, aby byl rozhodčí profesionál na hřišti i mimo něj,“ apeloval na nováčky.


Že je post rozhodčího tak trochu stigma, ví i Lukáš Ležák. Je pak na každém, zda je „ocejchován“ pozitivně, nebo spíš negativně.


„Rozhodčím nejste jen na hřišti. Na začátku školního roku jsem jel s dětmi na atletické závody městskou hromadnou dopravou. Při jízdě autobusem jsem zaslechl komunikaci dvou mladíků, kteří mě poznali a říkali si mezi sebou, že tam sedí ten rozhodčí, který pískal reprezentaci mužů v Bystřici nad Pernštejnem. V tom momentu mi došlo, že nejen mě lidé jako rozhodčího vnímají i mimo hrací plochu. Te rozhovor mě vlastně potěšil. Dokázal totiž, že si lidé rozhodčích všímají. A občas i dokážou ocenit jejich těžkou práci,“ doplnil závěrem. 


Obrázek