{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

DÍKY FLORBALU ZNÁM SPOUSTU ÚŽASNÝCH LIDÍ, ŘÍKÁ JANSOVÁ

Obrázek ke článku
20. 4. 2021

V minulosti hráčka, která byla schopná nasbírat 40 trestných minut za sezonu. ​Aktuálně trenérka, celostátní rozhodčí, delegátka, manažerka klubu FBK Hořice a také hrdá mamka dvou úžasných dětí. Několik let se Lenka Jansová věnovala karate, ale pak se zakládalo v Hořicích ženské florbalové družstvo, a tak přesedlala na kolektivní sport. Dříve hrála i za ženský tým ve Dvoře Králové n. L., kam přišel jednoho dne trenér a oznámil, že dvě hráčky musí jít na školení rozhodčích. Nestihla včas utéct ze šatny, a tak zamířila na školení, kde byl jedním ze školitelů jakýsi Aleš Jansa...

Každopádně při studiu vysoké školy už byl florbal na předním místě zájmů, a to jak herně, tak i jako super brigáda v roli rozhodčí. Vrcholem hráčské kariéry je 2. místo týmu Hořic v 2. lize žen. Vrchol rozhodcovské kariéry je zatím s kolegyní Kateřinou Hátlovou semifinálový zápas Extraligy žen v Ostravě nebo zvládnutý nelehký zápas Národní ligy mužů ve Svitavách. Mají za sebou po společných devíti odpískaných letech finále Czech Open, Prague Games nebo Nisa Open.​​​

Dřív jste se věnovala karate. Měla jste někdy chuť během zápasu s protihráčkou, nebo i se spoluhráčkou, fláknout o zem?
Nikdy mě to nenapadlo, vlastně jsem karate nikdy nevyužila a je to dobře. Zaměřovali jsme se hodně na sebeobranné prvky, takže ráda zůstanu bez praxe. Snažila jsem se spory spíš uklidňovat a teď jako rozhodčí jim chci předcházet. Když už třeba odtrhávám od sebe dva dvoumetrové hráče, tak se přikláním ke klidnícím metodám, ale představa, že tam mezi ně vlítnu a zneškodním je chvatem, je vtipná. (smích)

Čtyřicet trestných minut za sezonu je vcelku slušný výkon. Za co to bylo? Třeba i za nesportovní chování?
Byla to pochopitelně souhra náhod. (smích) Jako obránkyně jsem dokázala poslat hodně soupeřek ladným pohybem za mantinel, to nezapírám. Každopádně k tomu přispěla i červená karta za sabotáž hry, to pak naskakují minuty rychle. Nutno říct, že mi byla udělena chybně a že to měly být jen dvě minuty za špatné střídání. Rozhodčí jsem jako kapitánka moc nešetřila, ale deset minut za nesportovní chování jsem snad nikdy nedostala.

Jak se odpůrkyni běhání přihodí, že se ocitne v tělocvičně s hokejkou?
Doteď přesně nevím, kolektivní sport jsem měla ráda vždy, tak jsem možná doufala, že ten běh v obraně nebudu příliš potřebovat. Ono na naši druhou ligu žen to tehdy stačilo.

A jak zvládáte fyzické testy rozhodčích?
To je přesně ten důvod, proč nezbylo, než se s běháním spřátelit. Původně se běhalo patnáct set metrů na limit. Byl to boj, ale když už jsem se to konečně naučila, tak testy změnili na yo-yo test, finský běh a člunkový běh. Ten prvně zmiňovaný je můj nepřítel dodnes. Někdy se mi povede, někdy až na několikátý pokus, ale třeba vloni jsem s kamarádkou a pod vedením skvělého trenéra zvládla naběhat téměř čtyři sta kilometrů, takže i yo-yo test pak trochu méně vzdoroval.

Vaším manželem je Aleš Jansa, zaměstnanec Českého florbalu, osoba zodpovědná za rozhodčí v regionu, zároveň i rozhodčí a delegát. Kdo má doma přednost při vybírání nominačních termínů?
Teď už si vybírám já. Jako celostátní rozhodčí jsem prostě výš (smích), ale dost dlouho měl přednost Aleš a divize. Naštěstí jsme se domluvili, že jeden den z víkendu mám nominaci já a druhý den on. U dětí se tak většinou prostřídáme a v týdnu jim to vynahradím.

Zapískáte si občas také spolu?
Ano, teď už to jde. Ono to tak všechno vlastně začalo – společným pískáním, ale pak přišlo několik let, kdy jsme spolu na hřišti být nemohli. Jeden z nás má totiž vždy pravdu a ten druhý neuzná chybu, takže to byla trochu Itálie. Každopádně teď už jsme oba ubrali na emocích, Aleš je stále ten (na hřišti) přísnější a já se víc usmívám, takže to při zápase klape. Ale stejně se vždy oba rádi vracíme ke svým rozhodcovským kolegům.

Zvládáte pak také diskutovat v případě rozdílnosti názorů, nebo míváte tichou domácnost?
Je pravda, že u nás moc ticho není, občas se nám do diskuse přidají i děti a je veselo. Florbal je naší nedílnou součástí, trénujeme spolu, občas pískáme spolu, vlastně je to super, že máme spoustu společného, ale rozdílné pohledy na věc máme i tak. Diskuse jsou časté, ale tichou domácnost nemáme. Manžel to naštěstí nikdy nevydrží a já poznávám kouzlo sebereflexe.

Vaše svatba byla jedním velkým setkáním rozhodčích. Máte dobrou partu a vídáte se i mimo florbal?
Tahle otázka mi udělala obrovskou radost. Máme díky florbalu kolem sebe spoustu úžasných lidí a mezi rozhodčími i hráči hodně blízkých kamarádů. Svatba byla neskutečná florbalová párty, a jak se teď spousta rozhodčích žení, užíváme si to spolu s nimi znovu. Oba jsme společenští, takže se s rozhodčími vídáme i přes rok na různých akcích. Za zmínku určitě stojí každoroční rozhodcovské vodácké výpravy, ale je toho mnohem víc…

Pár let už nehrajete ligové soutěže. Nechybí vám to někdy?
Někdy ano, ale na tréninku či vánočním turnaji si to vždy připomenu. Jako rozhodčí jsem stále u oblíbeného sportu. A sice už není hráčská pozápasová radost z výhry, ale zase je radost, když se pove​de těžký zápas nebo když za vámi na letním turnaji přijde superligový hráč a řekne vám po prohraném semifinále: „Holky, skvěle odpískaný, dobře jste to zvládly...“. To se rovná pocitu z vyhraného zápasu.

Váš oddíl se krásně rozrůstá a je vidět kus práce, kterou odvádíte. Jaké máte plány do budoucna?
Aktuálně je plán vydržet v nastartovaném tempu, které bylo před covidem. Převzali jsme klub v roce 2016 se třemi kategoriemi, dvaceti tisíci v pokladně a pověstí ukřičených trenérů. Aktuálně máme šest kategorií a i díky zapojení do různých dotačních programů jsme si vytvořili určitou finanční rezervu. Primárním plánem je věnovat se všem dětem z Hořic a okolí a vzbudit v nich chuť k florbalu a pohybu vůbec. Vzali jsme to od podlahy, došlo i na trenérské a organizační změny, ale ve vedení jsou teď schopní, rozumní a hlavně féroví lidé, takže klub FBK Hořice má před sebou určitě skvělou budoucnost spojenou s velmi šikovnými mladými florbalisty.

​​

Obrázek