{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek


FLORBALOVÁ RODINA. MÁME SPOLEČNÝ KONÍČEK, TĚŠÍ VÁVROVY

Obrázek ke článku
16. 10. 2020

Vávrovi – Vojáčkovi. Příjmení, která ve florbalovém světě mnoho lidí zná, označení „florbalová“ je proto pro tuto rodinu nesmírně výstižné. Jana Vávrová působila dlouhé roky v reprezentaci, s níž získala bronzovou medaili na MS 2011, a v ženské extralize. Její manžel Tomáš má na svém kontě také řadu úspěchů - včetně titulů - a stálé obléká dres superligového Chodova. V týmu navíc hraje se svým bratrem Markem, jenž patří mezi ofenzivní tahouny celku z Jižního Města a v poslední sezoně ovládl chodovské bodování. 

Jana, za svobodna Vojáčková, se věnovala také trénování a rovněž se na utkáních střetávala se svým bratrem Michalem, který už dlouho trénuje klokany v Bohemians a trénoval také krajské výběry. Někdy se tedy stávalo, že se oba sourozenci utkali jako trenéři soupeřů. A jejich otec? Tak ten je vytrvalým fanouškem Chodova a také reprezentací, za kterými se nebojí cestovat do zahraničí. Florbalové geny se předávají i dál, dnes už téměř tříletá Johanka Vávrová je toho přímým důkazem.

Manželé Vávrovi jsou bezpochyby florbalovým párem. Oba donedávna hráli nejvyšší soutěže, sbírali trofeje a patřili mezi nejznámější postavy svých týmů. Dnes už na hřišti můžeme vídat pouze Tomáše, neboť do rodiny zanedlouho přibude další člen. Johanka se dočká sourozence a je tedy jasné, že Janu čekají jiné starosti než boje o titul a role kapitánky, kterou zastávala u chodovských lvic ještě během nedohraného uplynulého ročníku. Vše se ale ani u nich netočí jen kolem hry - Jana je učitelkou biologie a matematiky na základní škole, Tomáš pracuje pro antidopingový výbor.

Vzpomenete si, jak jste se dostali k florbalu? 
Jana: Na základní škole jsem se přihlásila se spolužačkami na kroužek.
Tomáš: Díky spolužákovi ze základní školy Na Smetance Michalu Červenému (pro zajímavost nyní úspěšný sportovní fotograf a vítěz soutěže Klubu sportovních novinářů). On se brzy našel, já jsem florbalu stále psím způsobem oddaný. 

A co se podle vás během let nejvíce změnilo na florbalovém prostředí a samotné hře?
J: Hra je teď tvrdší a rychlejší, ale podle mě ubylo pohledných kombinačních akcí a přibylo sekání a simulování. Florbalové prostředí se snaží více profesionalizovat, takže už to není jako před lety, kdy si člověk musel platit příspěvky a kupovat si florbalovou hokejku i boty.
T: Klasická odpověď „všechno“ je asi nezajímavá. Podmínky pro sportování jsou jiné, kluby musejí utrácet více peněz a shánět donátory, hráči mají lepší podmínky pro realizaci, mnohdy i další finanční benefity. Hra se samozřejmě zrychlila a zdrsněla, bohužel trochu na úkor kvality. Tomu zřejmě ani neprospívá počet týmů v nejvyšší soutěži a konkrétně počet pražských týmů v nejvyšší soutěži.

Co pro vás v kariéře znamenala podpora rodiny? Dá se říct, že vás florbal spojil?
J: Táta chodil na všechny domácí zápasy a stále fandí. Chtěla bych mu tímto poděkovat, že při mně vždycky stál a podporoval mě. Že máme s Tomem stejný koníček, je určitě fajn, protože doma máme co probírat a máme pochopení pro to, že ten druhý není neustále doma. Na zápasy mužů jsem vždycky chodila moc ráda. Tom je skvělý hráč, má přehled a schopnost kombinovat, takže mě baví ho sledovat při hře. 
T: Já jsem seděl na každém domácím zápase žen, většinou v kotli, který se mojí přítomností zdvojnásobuje. To berte v uvozovkách. (smích) Podpora rodiny je klíčová a bez ní by to dlouhodobě nefungovalo. Mohu být jen rád, že pro to máme navzájem pochopení. 

Co považujete za vaše největší úspěchy?     
J: Přijde mi, že až s postupem času si uvědomuji, jak veliký úspěch je, že mám bronzovou medaili ze světového šampionátu. Byl to neuvěřitelný zážitek a je mi líto, že holky na tom posledním tak smolně neuspěly. Velký zážitek byl ale i domácí mistrovství a Pohár mistrů. Mistrovský titul byl bohužel jen jeden, ale musím říct, že se mi líbí myšlenka superfinále, protože nejsilnější zážitek z florbalu asi mám, když se hlasatel v O₂ areně zeptal, kdo fandí Chodovu, a tam se to skoro zbořilo. I jen při té vzpomínce mám husí kůži.
T: Týmové úspěchy jsou vždy opojné. Každý jsem si užil. Velké kouzlo mělo cestování do zahraničí a hlavně když se v zahraničí něčeho dosáhlo, například při akademických mistrovstvích světa nebo na Pohárech mistrů. 

Jak se dá skloubit vrcholový florbal, zaměstnání a teď také rodina? Především tedy časově, máte nějaký ustálený režim? 
J: Myslím si, že skloubit se to rozhodně dá. Já mám výhodu, že jsem nemusela nikdy dávat dohromady všechny tři věci najednou, když jsem na rodičovské dovolené. Tom to v tomhle má mnohem těžší a až se divím, kde na všechno bere energii. Ustálený režim úplně nemáme, ale bez hlídání mého táty a Tomových rodičů bychom to nedali. Volno musíme přizpůsobovat potřebám Johanky, takže se snažíme, aby něco viděla nebo zažila.
T: Všechno jde, když se chce. Musíme umět zapojovat nejbližší a operativně reagovat. Jana je úžasná a zvládá spoustu věcí. A z té spousty věcí drtivou většinu bezvadně.   

Jano, pracujete jako učitelka na základní škole, je pro vás vzdělávání náplní života?  
Vzdělávání je podle mě důležité, protože pokud ztratíte zájem se něco dozvědět, tak zakrníte. A mám pocit, že já teď zrovna doma s Johankou zakrňuji docela dost. (smích)

Chtěla byste se ještě vrátit k trenérské činnosti?
Ani nechtěla, sice mě bavilo vychovávat novou generaci florbalistek a předávat jim snad to nejlepší, ale bylo to časově i psychicky vyčerpávající. Přece jenom teď mám rodinu a v brzké době by mě tak trénování nelákalo.

Jaký byl návrat po porodu, který je ve florbalovém prostředí spíše výjimkou? 
Myslím si, že není problém se po porodu vrátit. Aspoň se vám hned vrátí vaše původní postava a navíc nemusíte řešit jen plenky. (smích) Můj problém byl spíš ten, že jsem hrála se zraněným kolenem.

V posledním ročníku jste byla kapitánkou Chodova. Jak byste zhodnotila zkrácenou sezonu?
Těžko se hodnotí, když neznáte výsledek. Můžu akorát říct, že takovou sezonu jsem ještě nezažila. Vypadalo to, že tak silný tým jsme ještě nikdy neměli, ale na prvenství v základní části to nestačilo. Mrzí mě, že se některé spoluhráčky rozhodly skončit. Ale abych to zakončila pozitivně – s holkami, které mnohé dřív byly i moje svěřenkyně, mě to bavilo a děkuji jim, že jsem si s nimi ještě po návratu mohla zahrát. 

Tomáši, ve svém povolání jste úzce spojen s dopingem, co přesně je vaší pracovní náplní?
Zaplaťpánbůh, že přímo s dopingem zas tak moc ne. Jako zaměstnanec Antidopingového výboru ČR jsem plně odpovědný za vedení poradních orgánů ředitele a průřezově obstarávám agendu napříč úřadem. 

A jaký je život s učitelkou? 
Na jedničku podtrženou. 

Co pro vás znamená možnost hrát s bratrem v jednom týmu? 
To si vychutnávám, mám k bráchovi blízko. Fandím mu a věřím, že někdy bude lepší než já. (smích)

Obrázek