{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

JAKŮBEK: ROLE EXPERTA MĚ NAPLŇUJE. TRÉNOVAT? TEĎ NE

Obrázek ke článku
22. 4. 2021

Se svými zkušenostmi by mohl vyučovat na univerzitách. Má za sebou bohatou kariéru, která započala v pražském Tatranu, pokračovala ve Švýcarsku a poslední řádky dopsala na jihu Moravy. Mimo jiné byl Aleš Jakůbek členem reprezentačního výběru, se kterým vybojoval stříbro na MS 2004, a o čtyři roky později zažil atmosféru památného domácího šampionátu. Dnes působí jako televizní expert a nahlíží na florbal z diváckého pohledu.

Když mu bylo patnáct, tak se chystal na klíčový přechod do dorosteneckého věku. Avšak ne s florbalkou v ruce. V té době byly u Aleše Jakůbka zcela jiné priority. Válel mezi hokejisty a měl nakročeno velice dobře. Okolnosti mimo led nečekaně nabraly jiný směr a brusle rázem pověsil na hřebík. „Trenér mi ten sport tak znechutil, že jsem ho ani nechtěl sledovat v televizi,“ vzpomíná obránce s číslem 97. A tak započala velice úspěšná kariéry mezi florbalisty.

Po památném mistrovství světa před sedmnácti lety si vystřílel lukrativní angažmá ve švýcarském Curychu, kde strávil dokonce osm let. „Bylo to výjimečné, situace tehdy nebyla stejná jako dnes, že se kluci v mladém věku bez problému zvedli a odcestovali ven,“ hodnotil bývalý kapitán Bulldogs. Právě v Brně se loučil s bohatou kariérou, po prohraném semifinále v roce 2016 to však nebylo poslední sbohem.

Jakůbek se vrátil zpět na výpomoc při záchranářské misi Brňanů, ani jeho přítomnost však nepomohla a tým sestoupil. „Po bitvě je každý generál, ale s odstupem času si myslím, že se některé věci daly udělat jinak,“ uznal. Dnes už se florbalem jenom baví. Hraje ligu veteránů a našel ve svém oblíbeném sportu skvělé uplatnění – televizní expert. „Chybí mi tu větší pracovitost a přenášení zkušeností od starších hráčů, které by pomáhaly mladým k rozvoji,“ posteskl si. Po kariéře se věnuje práci a rodině, které splácí veškerý volný čas.

Aleši, když se podíváme na začátek úspěšné kariéry, tak nás cesta zavede do roku 1996, kdy jste vyměnil brusle za florbalovou hůl. Proč došlo k tomuto rozhodnutí?
Prvním impulzem k této změně bylo nepříjemné zranění (zlomená klíční kost, pozn. aut.), které mě potkalo v sedmé třídě. Zkoušel jsem se po delší rekonvalescenci vrátit, ale ihned na prvním tréninku to tělo nevydrželo a já tak přišel o téměř celou sezonu. Velký zlom nastal s příchodem nového trenéra, rázem jsem přišel o dobrou pozici v kádru a mé herní vytížení dostávalo zabrat. Hokej mi to velice znechutilo a došlo to až do takové fáze, že jsem odmítl s tímto sportem pokračovat. Rozhodoval jsem se, co dál. Bavil mě stolní tenis a hlavně florbal. Dostal jsem od známého kontakt do střešovického Tatranu, kde jsem si zkusil první trénink, byl jsem pozván i na druhý, třetí, no a pak už to celé začalo. (úsměv)

Nelitujete zpětně toho, že jste definitivně opustil hokejové prostředí?
Vůbec toho nelituji. Myslím si, že na takovou úroveň, jaké jsem dosáhl ve florbale, by v hokeji vedla mnohem těžší cesta. Když se vrátím k první otázce, tak si vzpomínám na svůj konec mezi hokejisty. V té době jsem cítil, že už to není jen o mých výkonech. Vnímal jsem tam určitou protekci, proti které jsem nedokázal nijak bojovat. Moc si vážím podpory ze strany rodiny, veškeré věci jsme společně diskutovali a také díky nim jsem učinil ta správná rozhodnutí. Naopak florbal mě pohltil natolik, že jsem byl ochoten mu vše podřídit. Nakonec mohu říct, že jsem velice spokojený, co všechno jsem díky tomuto sportu dokázal a s ním získal, včetně práce, zázemí a rodiny.


Zahrál jste si osm let ve švýcarském Curychu, jak vzpomínáte na tehdejší zahraniční angažmá? Bylo vnímáno v té době jako privilegium?
Určité privilegium to bylo. Do zahraničí neodcházel každý, kdo se u nás prosadil, ba naopak byl skandinávský florbal, včetně Švýcarska, odskočený mnohem více, než je tomu dnes. Navíc tam platily svého času kvóty pro cizince, dokonce jednu dobu mohl hrát v týmu pouze jeden zahraniční hráč. Většinou padla volba na někoho ze severu, takže šancí opravdu nebylo mnoho. Ani já jsem neměl začít rovnou v Curychu. Plán byl takový, že můj posun bude postupný, začátek byl naplánovaný v druholigovém Zugu. Nakonec se jednání měla tak, že jsem odstartoval nádherné švýcarské dobrodružství v nejvyšší soutěži. V té době nebyla taková možnost jako například v této sezoně v průběhu koronavirové pauzy, kdy se hned několik juniorských hráčů bez větších zkušeností rozhodlo odcestovat do zahraničí.

Jak se změnil švýcarský florbal od té doby, co jste opustil tamní prostředí? V čem je tato země pro české hráče a hráčky lákavá?
Myslím si, že Švýcarsko přitahuje naše florbalisty nejen svojí kvalitou soutěží, ale také tím, že od nás není geograficky příliš daleko. Přináší to také spoustu ekonomických výhod včetně možnosti častějších návštěv rodin. Přece jenom se dá cestovat mezi těmito destinacemi autem, není to tak složité jako v případě Skandinávie. Když se snažíte integrovat, naučit se řeč, tak si toho nesmírně váží a z toho pramení další výhody. V mém případě se jednalo o skvělé zázemí, doplněné o poskytnutí velice kvalitní práce, která mě do dnes naplňuje a živí.

V Curychu jste také poznal svoji současnou ženu. Jak se v roce 2013 rodil přestup do Brna? Promluvila do florbalové budoucnosti také ona?
Samozřejmě jsme všechno konzultovali společně. Tehdy jsme měli ještě před svatbou a musím se přiznat, že velká část byla postavena na mně. V Curychu jsem měl vybudovanou pracovní pozici a šlo také o to, aby se i v Česku podařilo navázat, respektive najít podmínky, které by dokázaly zabezpečit rodinu a dávaly smysl. Rozhodoval jsem se mezi Prahou a Brnem. Nakonec zvítězilo druhé zmiňované město, jelikož zde působí pobočka společnosti, ve které jsem pracoval i ve Švýcarsku. Manželčin přesun v rámci advokátní kanceláře nebyl problém, takže suma sumárum, všechny plusy hrály pro Moravu. (úsměv) Spojení s Bulldogs už bylo pouhým logickým vyústěním. Nebylo to o florbale, ale o tom rodinném životě.

V Brně jste působil v době největší slávy klubu, Bulldogs dokázali ve dvou případech dojít až do semifinále. V čem tkvěl samotný vzestup organizace?
Každý k tomu přispěl nějakým dílem. Starší generace kolem bratrů Kadlecových předala žezlo této mladší partě, která měla obrovský talent a potenciál. Pro mě bylo důležité uplatnit zkušenosti z reprezentace a zahraničí i v týmu, což mu dokázalo dodat patřičnou energii. Ale bylo to o všech lidech, nerad bych hodnotil úspěch tím, že bych vyzdvihoval někoho více než ostatní. Mančaft dokázal postupem času nasbírat velkou sílu, vyspěl mentálně i herně. Výsledkem pak byly dvě účasti v semifinále, a i přes výsledky 0:4 jsme dokázali vzdorovat i v těchto sériích. V neposlední řadě se i zde potvrdilo nepsané pravidlo, že když si to sedne, tak se vše dělá lépe.

Rok 2016 – konec fenomenální kariéry, ale s hořkou příchutí. Necítil jste tehdy ještě chuť porvat se o cennější úspěch?
Z mého pohledu už i ta poslední sezona byla na hraně. Vedení klubu i spoluhráči věděli, že se jedná o mou poslední, protože zkrátka nebylo možné nadále kloubit pracovní povinnosti, rodinu a florbal dohromady. Vždy jsem byl zvyklý odvádět sto procent, takže když jsem absentoval na jednotlivých trénincích, tak to nebylo podle mého gusta. Navíc na světě již pobíhala jedna dcerka a po play-off jsme se těšili na narození druhé, tím pádem jsem v dalším pokračování vrcholové kariéry neviděl hlubší smysl.

Holba Fantasy Play-off - ukažte své tipy!

Do Bulldogs jste se vrátil jako pomocník A-týmu, dokonce jste zapsal i návrat na palubovky. Co se tehdy odehrálo?
Ty návraty byly nakonec dva. Byl jsem požádán o zvážení situace ohledně ukončení kariéry, zde jsem však nabídku odmítl, protože jsem si za svým rozhodnutím stál. V druhé sezoně po konci kariéry jsem působil jako konzultant trenérů, chodil s klukama trénovat a snažil se o pomocnou ruku. Nakonec to vyústilo až v návrat na palubovky. Naskočil jsem do play-down proti Znojmu, pamatuji si, že jsme sérii smolně prohráli v posledním utkání. Do baráže s Havířovem jsem nešel, jelikož se nahromadily pracovní a školní povinnosti. Tam jsem si řekl, že je to opravdu konečná. 

A bylo tohle rozhodnutí tím posledním?
Nebylo, v dalším ročníku přišel opětovný minicomeback. (úsměv) Pokračoval jsem v roli konzultanta a ve volných chvílích naskakoval do tréninků. Tehdy buldoci znovu bojovali o setrvání v soutěži, já jsem týmu věřil a nechtěl jsem do něj zasahovat, byť jsem jednotlivé hráče dobře znal. Když se na to dívám zpětně, tak mělo zůstat u toho jediného sedmého zápasu v sérii se Znojmem, kde můj nástup na plac zapůsobil jako úspěšný „wow efekt“ a tehdy jsme utkání jednoznačně ovládli. Nechal jsem se však ještě přemluvit i do barážových bojů s Hattrickem, i když jsem věděl, že všechna utkání odehrát nemohu. Těžko říct, zda by to kluci zvládli se mnou či beze mě, ale jak říkám, mělo zůstat u té minulé série.

Je možné, že se někdy potkáme se spojením Aleš Jakůbek – florbalový trenér? 
Říká se: nikdy neříkej nikdy. Ale kdo zná trenérské prostředí, tak ví, že v dnešní době to není jenom o zábavě, ale také o práci a časovém vytížení. Naposledy jsem malé žáčky trénoval během působení v Tatranu a myslím si, že u toho také na dlouhou dobu zůstanu. Může se stát cokoliv, ale vzhledem k tomu, jak mám nastavený život, to nyní není na pořadu dne.

Dlouho jste také reprezentoval, vrcholem je stříbro z roku 2004. Jaký byl tehdejší mezinárodní florbal oproti tomu dnešnímu?
Nebudu zde zmiňovat ty klasické fráze o tom, že se florbal přitvrdil, zrychlil a herně posunul. Velká změna přišla například v organizační a marketingové oblasti, důkazem jsou domácí mistrovství v roce 2008 a o deset let později, za tu dobu došlo k opravdu velkému pokroku. Propagace florbalu ušla také velký kus cesty, někteří by dokonce chtěli tento sport na olympiádě. Musíme být ale realisté, v klíčových zemích jako je USA, africké či asijské státy, zatím bohužel úroveň nevyzrála do takových výšin, abychom se bavili o zařazení mezi vyvolené sporty. Na druhou stranu je ve florbale mnohem více peněz, dá se tak pracovat na jeho rozvoji. Navíc se pomalu dostává do širšího povědomí i v ostatních zemích, jenom ten světový boom nebude tak rychlý.

Z florbalového prostředí jste úplně nevypadl, současně působíte jako florbalový expert v České televizi. Je tohle pozice, která vám sluší?
Určitě mě baví a svým způsobem naplňuje. Tento příběh se možná odvíjí již od počátku nového milénia, kdy s námi na reprezentační akce začal pravidelně jezdit reportér Ondřej Zamazal, který působil jako televizní spojka. V průběhu let nás poznal po hráčské i lidské stránce, my jsme si skvěle sedli, a když jsem končil s florbalem, tak mi tuto práci nabídl. Jsem za to nesmírně rád, je fajn nahlížet na svůj oblíbený sport z trochu jiného úhlu. Jedná se o zpestření mého sportovního i osobního života.

Florbal v době koronavirové. Prázdné tribuny, pravidelné testování a náročný program. Dokázal byste si tento program představit ve spojení s prací v aktivních hráčských letech?
Co se týče prázdných tribun a testování, tak je to dost o hlavě a nastavení toho hráče. Myslím si, že se to dá zvládnout. Herní program a vytížení je věc druhá. To nahuštění utkání a přerušování soutěže je opravdu náročné a troufám si říct, že takovou porci snad nepamatují ani v hokeji.

Jaký je život Aleše Jakůbka po kariéře? Bývá čas také na jiné aktivity kromě rodiny a práce?
Samozřejmě. Jedná se o aktivity, které mě provází celý život. Ať už jsou to jiné sporty, četba, poznávání krás naší republiky i celého světa. Jelikož rázem přibylo více volného času, tak se dostalo i na nové sportovní možnosti. Chodívám si zahrát florbal za veterány, nedávno jsem se dostal také k tenisu či nově hokejbalu. Jak říkám, snažím se vynahradit sobě i své rodině čas, který v průběhu kariéry zkrátka nebyl. Doufám, že se nám brzy otevřou hranice do světa a někam společně vyrazíme.

​​

Obrázek