{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek


JAN HÓS: FLORBAL MUSÍ ZAŽÍT DERBY SPARTY A SLAVIE

Obrázek ke článku
22. 3. 2016

Prošel florbalovou Bohemkou, během své florbalové kariéry se přesunul z brány do pole, zahrál si dokonce nejvyšší florbalovou soutěž, tehdy ještě Extraligu, dnes již Superligu. To je Jan Hós, v současné době trenér mužů v oddílu FBC Slavia Praha a ligový rozhodčí. O celém jeho florbalovém životě se rozpovídal v rozhovoru pro Český florbal.

Honzo, Slavia Praha je zatím krátkou chvíli v soutěžích Unie. Jak hodnotíš její práci a výsledky?
JH: „Ahoj Filipe, máš pravdu v tom, že v soutěžích unie je samotná Slavia velmi krátce, netýká se to ale jednotlivých hráčů. Velká většina se již florbalu na soutěžní úrovni věnovala dávno před vznikem toho klubu. Někteří z nich dokonce v těch nejvyšších a nejprestižnějších mládežnických soutěžích, jako je G2 liga, nebo 1. dorostenecká. Co se týče práce Slavie, bylo by vhodné začít od hlavy. Ten nejstabilnější a nejdůležitější základní kámen celého klubu je samotný prezident Michal Blahovec. Na jeho ramenou spočívá celá odpovědnost za klub a právě on je ten, kdo ke klubu přivedl mě. Jeho práce pro nás a pro klub je velmi těžko popsatelná, a v tomto článku bychom se asi dál nedostali, kdybych ji tu začal popisovat a rozebírat. Nicméně, díky němu, si myslím, že jsme tam, kde jsme a daří se nám tak jak se nám daří. Samozřejmě jako v každém klubu se potýkáme jak s interními tak externími problémy. Já sám můžu mluvit hlavně za A team mužů, kde navzdory velkému věkovému rozptylu máme celkem dobrou partu kamarádů. Tím ale bohužel naše pozitiva končí. První sezonu tu bylo nadšení, odhodlání, bojovnost a jednoznačné cíle. Proto jsme hned první sezonu mohli slavit postup. Bohužel to byl zatím poslední velký úspěch. Morálka v týmu od té doby značně klesla. Dnes nám dělá problémy každý malý kašlík, rodinná oslava, pracovní schůzka a manželské povinnosti. Kluci chodí na tréninky jak na kroužek keramiky a jejich nasazení zdaleka není takové, jaké by odpovídalo teamu aspirujícímu na postup do vyšší soutěže.“

Část svého florbalového života jsi strávil v Bohemce, kde sis zahrál i extraligu, dnešní Superligu. Čím to, že ses potom z nejvyšších pater florbalu ztratil?
JH: „Asi jako každý z nás jsem se dostal do věku, kdy je potřeba stanovit si životní priority a cíle. Bylo potřeba zvážit negativa a pozitiva týkající se konce na nejvyšší úrovni a udělat jasný závěr.  Nikdy jsem nebyl velká herní opora týmu. Do dorostenců jsem byl strážce brány, a když jsem pak kvůli několika operacím kolene nastoupil do pole, bylo evidentní, že ostatní, kteří flintu drželi už od přípravky, jsou daleko přede mnou a já už nebudu mít šanci je dohnat.  Ale svou úlohu v teamu jsem si přeci jenom vydobyl. Nebyla nijak oblíbená, zvláště pak pro soupeře, ale já na ni byl patřičně hrdý a díky ní jsem mohl s kamarády a spoluhráči zůstat o nějaký ten rok déle. V extralize už mě ale tak nějak nebylo potřeba. Herně jsem byl, dle slov mého nejoblíbenějšího trenéra "v pasti". A co se mé "speciální" úlohy v týmu týkalo, v extralize už to bylo nežádoucí a v některých případech i velmi "drahé".“

Co Tě přivedlo k florbalu?
JH: „K florbalu jsem se dostal na základní škole. Můj tehdejší učitel tělocviku a velká florbalová ikona Pavel Kočvara ze mě na kroužku udělal brankáře a postupem času mě předal do náruče oddílu FBŠ Praha, kde jsem oficiálně odstartoval svou soutěžní kariéru.“

Myslíš si, že jako od trenéra, který prošel těmi nejvyššími patry florbalu se body čekají?
JH: „Já si to nemyslím, já to vím. S vedením jsem ve velmi blízkém kontaktu a to, že je potřeba každý bod, z každého zápasu, mám na talíři téměř denně.“

Jaké cíle si pro letošní sezonu kladete?
JH: „Jednoznačně postup. Při troše chtíče a samozřejmě troše štěstíčka máme na dosah Přebor mužů, a když do konce sezony výrazně nepovolíme, tenhle cíl by neměl být nedosažitelný.“

Proč jste se rozhodli pro vstup do soutěží Unie? Měli jste nějaké předešlé florbalové zkušenosti?
JH: „Jak jsem již říkal, téměř všichni naši hráči už florbalové zkušenosti mají. Někteří méně a někteří více. A do soutěží jsme vstupovali z jednoho prostého důvodu. Florbal jednou musí poznat atmosféru derby Sparty a Slavie. (úsměv)“

Máte nějaké speciální předzápasové rituály či oblíbené číslo?
JH: „Předzápasové rituály jako hráč? Tak snad jen, že dres si oblékám až těsně před vstupem do zápasu. A co se mé trenérské funkce týče, nedokážu si představit zápas bez žvýkacího tabáku. Motivaci a pokyny pro tým mám v hlavě, když náhodou zapomenu desky, ale bez tabáku nejde nic. Je to součást mého předzápasového procesu zklidnění. Hodně to s hráči prožívám a občas mám problém udržet jazyk za zuby nebo dokonce nepřeskočit mantinel a neskočit do hřiště. Jo, a k důležitým zápasům mě baví se dobře obléknout. Košile a sako nikoho neurazí a já si aspoň na chvilku připadám jako "pan důležitý". Na zádech dnes už nenosím jiné číslo než 19. V mládeži jsem sice hrál s číslem 67 (rok narození mého táty), ale postupem času jsem přešel právě k devatenáctce, která je pro mě z několika osobních důvodů velmi významná.“

Mimo to jsi také rozhodčí – je nějaké utkání, které pro Tebe bylo něčím speciálním?
JH: „Na tuhle otázku se velmi špatně odpovídá přímo. Svým způsobem je pro mě každé utkání speciální. S mým parťákem se na každé utkání připravujeme stejně. Prostě nejlépe jak to v danou chvíli, v dané náladě a v daném fyzickém stavu jde. Je ale samozřejmě něco jiného když se chystáme pískat první zápas sezony Třídy mužů anebo zápas play up Divize. To už ale není tolik o přípravě jako o jiných věcech. Jde především o nasazení, schopnost reakce na vývoj utkání a nebát se výrazně zasáhnout, když si to situace a rámec pravidel a bezpečnosti žádá. Nejsem ale v roli rozhodčího žádný exhibicionista, a proto nejspeciálnější utkání je pro mě to takové, ve kterém mě téměř nikdo nezaznamenal.“


Obrázek