{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

KDYŽ FLORBAL V ČESKU PŘEKONÁ INDIVIDUALISMUS, HODNĚ SE POSUNE, ŘÍKÁ JOONAS NAAVA

Obrázek ke článku
25. 7. 2018

Trenérský tým na Kempu talentované mládeže letos rozšířila dvojice finských koučů z EräViikingit. Sportovní ředitel Joonas Naava a šéftrenér Tomi Rastas se zúčastnili hlavně chlapecké části kempu. Dvojnásobný mistr světa s juniorskou reprezentací Finska Joonas Naava působil na kempu především u nejstarší skupiny. Z ní vzejde například část národního týmu pro MS v Kanadě na jaře 2019.

Je rozdíl mezi mladými florbalisty v Česku a ve Finsku?
Hodně jsme o tom na kempu diskutovali a osobně si myslím, že největší rozdíl je v mentalitě. Hráči v Česku jsou zvyklí hrát sami nebo s jedním dalším hráčem. Finové hrají více jako celek, celá pětice hraje jako jedno těleso. Když se podívám na českou hru, vidím dva hráče v pohybu a zbylé tři, jak odpočívají. Při pohledu na Finy vidím pět pohybujících se hráčů a všichni myslí na tu samou věc. Finové chtějí dát gól jako celek, Češi jsou více individualističtí a chtějí se sami spíše prosadit v rámci kanadského bodování. To si myslím, že české a finské hráče nejvíce odlišuje. Pracovali jsme na tom v rámci kempu tři dny a bylo vidět, že se hráči chtějí zlepšovat. Shodli jsme se, že toto je jedna z největších slabin, jejíž překonání by mohlo český florbal posunout o úroveň dál. Mají chuť na tom pracovat a ve dvou dnech se zvládli v tomto ohledu hodně zlepšit.

Může to být způsobeno tím, že na sebe hráči nejsou zvyklí?
Nemyslím si, že by to bylo způsobené tím, že jsou z různých klubů. Poslední čtyři roky jsem strávil jako trenér národního týmu juniorů a to byl ten samý příběh – hráči z různých koutů Finska a různých klubů. Řekl bych, že je to spíš otázkou mentality. Hráči tu jsou zvyklí hrát určitým způsobem, ale zároveň sami chtějí něco změnit a být silnější společně, což je dobře. Český florbal se díky tomu může rozvinout.

Hraje v tom třeba roli trenér, který staví hru na klíčových hráčích a ostatní tam jsou jen „do počtu“?
Ano, tenhle přístup je součástí kultury, která tu byla tak dlouho. Když jsme se o tom bavili, ukázalo se, že je to dost podobné i v hokeji nebo ve fotbalu. I tam je těžké přimět individuálně šikovné hráče, aby více spolupracovali s dalšími hráči na hřišti, a zapojit do hry všechny. Trenéři se florbal někde učili a nyní dělají to samé. Stala se z toho jistá kultura hry. Co mě na kempu příjemně překvapilo, byl fakt, že všichni trenéři, kteří tam byli a podíleli se na něm, jsou velmi otevření. Chtějí se učit a mají chuť o těch věcech diskutovat. Na vše, co jsme jim říkali, jaké pozorujeme rozdíly a jak některé věci napravit, se ptali a snažili se vstřebat co nejvíce informací. Bylo příjemné pracovat v takovém prostředí s trenéry, kteří mají vůli se něčemu přiučit.

Jaké to je pro vás osobně být tu za takového mentora?
Myslím, že to funguje dobře. Líbí se mi to, protože moje práce v klubu je také hodně o práci s trenéry a nějaká jejich příprava, takže jsem na to poměrně zvyklý. Navíc to není jen jednosměrné. Já říkám svůj pohled na věc a trenér říká svůj pohled, touto diskuzí se učíme oba. Není to jen, že bych české trenéry poučoval a říkal jim, co mají dělat. Sám se také stále učím a je to spíše o diskuzi a hledání společné cesty.

Je ta trenérská mentalita také tak rozdílná, jako v případě hráčů?
Záleží to především na každém trenérovi zvlášť. I na kempu bylo několik typů trenérů s různým pozadím a minulostí. Jedním z hlavních rozdílů je, že čeští trenéři nedávají hráčům tolik individuální zpětné vazby. Nevyzdvihují hráčům dost malá pozitiva. Pokud hráč udělá na tréninku něco dobře, velmi pravděpodobně neuslyší žádnou pochvalu, což je něco, co finští trenéři dělají pořád. Samozřejmě ne všichni jsou stejní ať už v Česku nebo ve Finsku, ale taková je víceméně trenérská kultura tady a tam.

Jaký je rozdíl mezi ligovým florbalistou a hráčem národního týmu?
Jsou to silné stránky - přednosti. Věřím, že každý hráč má silné stránky a ty jsou tím, co ho přivede na vrchol. Každý hráč má také slabiny, ale přednosti jsou to, na co by se měl soustředit. Pokud má někdo skvělou střelu tahem, je potřeba, aby si to uvědomil a používal tak moc, jak jen to je možné, protože je to, co z něho dělá dobrého hráče. Někdo jiný je zase dobrý v bránění jeden na jednoho nebo v něčem jiném a v tomto věku především je důležité, aby hráči rozpoznali, v čem jsou skutečně dobří. Co se slabých stránek týká, nesmí to být tak špatné, aby to hráče zastavilo. Není tedy důležité snažit se být v těch věcech nejlepší, ale je třeba zapracovat na nich natolik, aby se to neodrazilo proti týmu. Skvělý útočník, který má problém v obraně, se musí naučit bránit natolik dobře, aby jeho hra nebyla ohrožením pro tým. Především na mezinárodní scéně si musí být trenér jistý, že ho může pustit do hry a ten hráč se zhostí té bránící role natolik dobře, že nepřitíží týmu a následně může využít svou přednost v podobě skvělé střely.

V jaké fázi florbalového vývoje jsou hráči dorosteneckého věku?
V tomto věku je to především o vytváření si určité hráčské identity. Jsou ve fázi, kdy by se měli hodně soustředit na svůj vlastní rozvoj. Aby to mohli dělat, musí vědět, v čem jsou dobří, jestli jsou spíše útoční nebo spíše bránící hráči, jaké pohyby dělají nejčastěji. Po této fázi už by měli mít jasnou identitu hráče, tedy něco, co jejich hru charakterizuje a stavět na svých přednostech.

Proč podle vás tolik mladých hráčů a hráček končí na přelomu juniorské a seniorské kategorie?
Je to zlom mezi studijním a pracovním životem a jen málo hráčů se ve sportu uplatní natolik, aby to bylo i jejich zaměstnáním. Zároveň také často dosáhli dílčích úspěchů, zahráli si za juniorskou reprezentaci nebo vyhráli v mládežnických kategoriích a přitom vidina seniorské reprezentace je hrozně vzdálená. Často si tedy vyhodnocují, jestli se jim vůbec vyplatí obětovat se, obětovat čas strávený s rodinou, přáteli, partnerem či partnerkou, když florbal není profesionálním sportem.

Je něco, co by mohlo tento trend prolomit?
Podle mého by jedním z konkrétních kroků byla reprezentace do třiadvaceti let, kterou Finsko hodně prosazuje a která by částečně překlenula tu propast mezi juniorským a seniorským národním týmem. Motivaci můžou poskytnout i takovéto rozvojové kempy nebo hráči, kteří odchází za florbalem do zahraničí a mohou mladým hráčům vytvořit podpůrné prostředí.

Obrázek