{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

KOLENO UŽ MĚ NEBOLÍ. A BEDLA JE GÉNIUS, ŘÍKÁ PĚNIČKA

Obrázek ke článku
22. 10. 2020

Matěj Pěnička je zpátky. Po více než roční pauze se útočník FbŠ Bohemians opět představuje na florbalových palubovkách. Dlouho jej trápily zdravotní problémy. „Byl to pocit, jako kdyby mi někdo nožem bodal pod koleno,“ přiznal. On ale tyto strasti překonal, od září začal naplno trénovat a do nucené pauzy stihl naskočit i do Livesport Superligy. Teď jej však čeká ještě jiná výzva, dočasně přestupuje do druhé švédské ligy, kde se v kádru FBC Lerum potká s kolegou z juniorské reprezentace Martinem Čermákem.

V kádru superligových Bohemians nastupuje řada mladíků, jedním z nich je i Matěj Pěnička. Útočník, který je považován především za střelce, se ale musel popasovat s nepříjemnou pauzou způsobenou zraněním. Problémy s kolenem u něj přetrvávaly téměř rok a čtvrt. Do aktuálního ročníku se dokázal vrátit zpět do hry a na svém kontě má starty v mužské nejvyšší soutěži, Poháru Českého florbalu a rovněž mezi juniory.

Kromě hraní se stále ještě osmnáctiletý florbalista věnuje také vlastní Střelecké akademii a trénování mládeže Bohemians. Právě tyto aktivity pro něj byly velmi povzbuzující během nepříjemných měsíců bez hraní. Velkým lákadlem pro něj je rovněž domácí juniorské mistrovství světa, které je naplánované na přelom dubna a května příštího roku. Šampionát bude hostit Brno.

Teď ale mění angažmá. Vzhledem k pozastavení českých soutěží se rozhodl využít možnosti přesunu do Švédska.

Proč jste kývl na nabídku druholigového Lerumu?
Rozhodl jsem se hlavně kvůli tomu, že se u nás nemůže hrát. Kvůli té mé dlouhé pauze potřebuji hrát. 
Bojím se, že by mi další pauza uškodila ještě víc. Rád bych získal herní sebevědomí, které mi v posledním 
měsíci chybělo. Samozřejmě je to pro mě obrovská zkušenost a výzva. Moc se na to těším.

Jak vůbec na kontakt s tímto celkem došlo?
Celé to komunikoval můj trenér z Bohemky Martin Forman, jsem mu moc vděčný za to, že mi to zařídil, 
moc si toho vážím.

Když to trochu přeženeme, tak se dá říct, že můžete být rád, že teď vůbec hrajete. Dlouho jste se totiž potýkal se zraněním. O co konkrétně šlo?
Doteď si nejsem úplně jistý, největšími problémy se ale ukázaly být záněty vazu, které jsem měl v koleni těsně pod čéškou. Mohl jsem s tím hýbat, ale při náročnějším pohybu mě to velmi omezovalo a bolelo. Nemohl jsem běhat, trápily mě změny směru, ale taky chůze do schodů a různé další náročnější pohyby. Ani cesta do školy nebyla úplně ideální. Jednoduše to byl pocit, jako kdyby mi někdo nožem bodal pod koleno.

Kdy se tyto problémy poprvé objevily?
Začalo mě to trápit na Kempu talentované mládeže v Jičíně během loňských prázdnin. Dva měsíce jsem s tím zkoušel hrát, ale už jsem to dál nemohl přemáhat a musel jsem přestat. Vrátil jsem se až začátkem září tohoto roku, takže to trvalo více jak rok a asi čtvrt.

Měl jste někdy v hlavě i scénář s koncem florbalové kariéry?
Samozřejmě jsem si i tohle někdy připouštěl. Byly chvíle, kdy jsem byl pozitivní a nadšeně jsem věřil, že budu za chvíli zpátky a uzdravím se. Poté ale přišly momenty, kdy jsem si právě říkal, jestli to za to všechno stojí. Platili jsme léčbu a další věci, dával jsem tomu dost času, ale nikde žádný posun. To jsem si vážně říkal, jestli to má ještě cenu. Ta touha návratu u mě ale vždy převážila. Stačilo třeba to, když jsem viděl zápas, byl se někde podívat nebo sledoval dění na Českém florbale. Vážně mi to chybělo, zároveň to bylo těžké a mrzelo mě to. Za své uzdravení jsem především vděčný Martinu Lackovi, který mě dal dohromady. Díky němu můžu zase hrát. A samozřejmě velký dík patří taky rodině, stála při mě v těch nejtěžších chvílích.

Bylo sledování dění a touha po návratu vaší největší motivací?
Na jednu stranu to byla motivace, na tu druhou mě to vnitřně ubíjelo. Naštěstí jsem i během této doby působil v Bohemians jako trenér u starších žákyň a i díky turnajům s tímto týmem jsem se cítil pořád součástí florbalu. To, co bych normálně sám dělal na hřišti, jsem se pokoušel předávat dál, což mi velmi pomáhalo. Byla to útěcha.

Omezují vás nějakým způsobem problémy s kolenem i nyní?
Naštěstí to necítím, ale musím si dávat velký pozor na to, aby se mi to nevrátilo. Musel jsem změnit míru tréninku a regenerace. Uvědomil jsem si, že nezvládnu trénovat šestkrát v týdnu jen florbal a do toho mít zápasy. Podstatnou se pro mě stala regenerace a teď vlastně můžu i říct, že jdu třeba do sauny nebo bazénu a beru i to jako trénink. Zároveň je to tedy forma regenerace. Netrávím tak všechny tréninky v hale či posilovně.

Takže jste se naučil více soustředit na sebe a své pocity?
Naučil jsem se víc starat o své tělo, naslouchat mu. Dřív se mi stávalo, že i když jsem byl fyzicky úplně na dně, tak jsem se stejně vydal na trénink. Snažil jsem se ho odmakat, co nejlépe to šlo, ale bylo to moc a je možné, že i to mě stálo ten rok a čtvrt. Teď už dokážu říct, když cítím velkou únavu, že si dám třeba jeden den pauzu. Je to kolikrát mnohem lepší než to přehánět. Zároveň nezáleží tak moc na tom, jak často trénujete, ale jak kvalitně.

Jaký pro vás byl samotný návrat?
Bylo to náročné, do toho byla i ta situace s předčasně ukončenou sezonou, distanční výukou a já navíc začal trénovat téměř až na začátku září. Poslední měsíce jsem měl v podstatě úplně volno a najednou se vše rozeběhlo. Ze dne na den jsem byl hozený do režimu, kdy jsem odcházel kolem sedmé ráno a vracel se okolo desáté večer domů. Měl jsem školu, trénink starších žákyň a svůj trénink. Z ničeho jsem tak přešel do úplného zápřahu.

Během léta jste ještě netrénoval?
Měl jsem jen pár tréninků s fyzioterapeutem. Do těch normálních jsem se ještě zapojit nemohl.

Když se ještě ohlédneme za výrazným momentem vaší kariéry, čímž myslím přestup z Chodova do Bohemians, jaké to pro vás bylo?
Odchod z Chodova pro mě nebyl jednoduchý. Strávil jsem tam pět let, měl jsem tam vazby i na spoustu lidí.

A proč jste se tak rozhodl?
Já jsem to měl tak, že jsem se neztotožnil s klubovou koncepcí, byly tam i nějaké další problémy. Hlavním důvodem, proč jsem šel do Bohemians, byl Bedla (trenér Michal Jedlička – pozn. red.). Ať je jakýkoliv, tak já ho považuji za florbalového génia. Vždy, když se něco stane a on třeba zařve, tak je to právem. Někdy je to tvrdé, ale většinou má vážně pravdu.

Právě on je pro vás tou nejpovolanější osobou, která vás může florbalově posunout?
Je to tak. Na Chodově jsem to takhle měl u dvou trenérů, kteří mi v mládežnických kategoriích dali hrozně moc. Cítil jsem poté ale, že už mi vše předali a že toho o moc víc nezískám. Potřeboval jsem něco nového, nějaký nový pohled na florbal a musím říct, že když jsem přišel do Bohemians, tak to pro mě doopravdy byl šok. Florbalu jsem začal rozumět víc a ten útočný herní styl spolu s trenérem pro mě byl ideální.

Jak dlouho vám trvala aklimatizace v novém prostředí?
Trvalo mi to asi jen chvíli. Hned po pár trénincích jsem odjížděl s mužským týmem do Lotyšska a herně jsem se tam chytnul už během prvního utkání, které se mi docela vyvedlo. Poté se sice v dalších utkáních ukázalo, že to nebude tak lehké, ale řekl bych, že jsem se aklimatizoval rychle. V té době jsem jinak v mužích ještě hrát nemohl, takže jsem nastupoval v dorostenecké a juniorské lize. Každopádně nepopírám, že by ten přestup nebyl náročný, především z toho lidského pohledu. Sportovně jsem ale cítil, že jsem se výrazně posunul.

Učinil byste tento krok znovu?
Kdybych se teď měl rozhodnout ještě jednou, tak to udělám stejně.

Kromě hraní se věnujete také trenérské činnosti. Je to pro vás důležitá součást života?
Je to tak. Rodina mi vždy říkala, ať se soustředím i na něco jiného, ať se snažím ve škole. Může přijít zranění a florbal ani jiný sport by mě neuživil. A já si vždy myslel, že to nenastane, ale rovnou jsem jim tvrdil, že budu někoho trénovat. Každopádně nepřipouštěl jsem si, že by ta situace nastala. Když jsem si to teď vyzkoušel na vlastní kůži, tak jsem se utvrdil v tom, že mě trénování vážně baví. Odmala jsem se o to zajímal a věděl jsem, že se tomu věnovat chci. Když jsem nemohl sportovat, tak jsem trénoval a naplňovalo mě to. Do toho jsem také dělal tu akademii.

Projekt Střelecké akademie jste rozeběhl v útlém věku. Co vás k tomu vedlo?
Docela se o mě říká, že jsem střelec a právě to si myslím, že českému florbalu chybí. Když se člověk koukne třeba jen na švédskou rozcvičku, tam každý hráč jen zápěstím vystřelí granát od půlky, Češi to naopak většinou pouze nahodí. Proto se snažím spolu s mamkou pomocí akademie pomáhat v rozvoji dětí, co se týče střelby. Do toho samozřejmě patří i mentální trénink. Za tu dobu jsem vytvořil vlastní koncepci tréninku střelby a zaměřuju se hlavně na správný pohyb, správně rozložení váhy, použití síly a vlastní váhy při střele.

Vaše matka působí právě jako mentální trenérka, v minulosti jsme ji mohli vidět i u extraligových mistryň Herbadentu Tigers, nynějšího Startu. Je pro vás výhodou, že vám může takto pomáhat i doma?
Nějakým způsobem to výhoda je, ale mamka se ke mně samozřejmě chová jako k synovi, ne jako ke klientovi. Mentální příprava mě ale zajímá a i já bych se tomu v budoucnu chtěl věnovat. Chtěl bych jít na vysokou s takovýmto zaměřením, do toho trénovat a sám aktivně hrát. Také chodím k mentální koučce a jsem hrozně spokojený, vždy odcházím šťastný a to neřešíme jen florbal.

Když se dostaneme k vašemu působení v Bohemians, již jste si připsal první starty v superlize, jaké z toho máte pocity?
Je to pro mě čest. Jsem vděčný trenérům, že mě i po tak dlouhé pauze vzali hned do týmu. Když to vezmu popořadě, tak televizní duel s Black Angels pro mě vlastně byl takovou superligovou premiérou. V minulé sezoně jsem sice odehrál dva duely, ale s velkými bolestmi. Takže teď to považuju za svůj debut. Chtěl jsem moc, ale snažil jsem se k tomu přistoupit s tím, že není až tak moc důležité, jak se to povede, protože mojí výhrou je to, že vůbec hraju a jsem zdravý. Spousta lidí už mi moc nevěřila. Vím ale, že to zatím nebylo úplně ono, ale sám na akademii a žákyním v Bohemians tvrdím, že dobrý střelec se nepozná proměněním všech šancí, ale tím, že i když se mu nedaří, tak střílí dál a dokáže se stejně prosadit. To nedávno ukázal i Alexander Galante Carlström (útočník IBF Falun a švédský reprezentant – pozn. red.) ve švédské Superlize, nedařilo se mu a on to prolomil. Během jedné třetiny dal hned čtyři branky.

Netajíte se tím, že je právě tento útočník asi vaším největším vzorem.
To je pravda. Máme i docela podobný styl a postavu, takže k němu vzhlížím. Vzpomínám si, že jsem ho poprvé zaregistroval na Poháru mistrů v Mladé Boleslavi, kde jsem si ho všiml v časopisu. Od té doby ho víc sleduju. Loni jsem proti němu s bolestmi hrál v létě na Czech Openu a po zápase jsme si podali ruku a udělali fotku. Na instagramu mi dokonce okomentoval příspěvek, to pro mě byl takový splněný sen.

Vy sám jste už zmínil, že jste často označován jako střelec. Cítíte se v této úloze nejlépe?
Je to tak, odmalička jsem byl většinou tím střelcem a ostatní mě tak brali. Mám v sobě takovou tu skrytou potřebu dávat góly a mám z nich velkou radost, ať se jedná o branku v tréninku či zápase. Mám to rád a cítím se v tom jednoduše dobře. Vím, že se mi to teď úplně nedaří a cítím, že je na mně stále ta pauza znát, ale věřím, že se to zase dá do kupy.

Nikdo sice neví, co bude dál, ale jaké jste si dával cíle do sezony?
Rozdělil bych to na dvě části, tedy na moje osobní cíle a na ty týmové. Co se týče Bohemians, tak chceme rozhodně titul v mužské superlize i juniorské kategorii. Nejde říct něco jiného a vím, že to tak chtějí všichni. Navíc díky koronaviru je všechno možné, nikdo neví, kdo kdy bude schopen hrát. V juniorském národním týmu bychom rádi obhájili titul mistrů světa. A co se týče mě, vždy jsem si dával ty nejvyšší osobní cíle. Chtěl bych být primárně platným hráčem pro tým, mít ten pocit platného člena a v superlize se samozřejmě více prosazovat a navyknout si na styl zápasů. Jsem velmi zvědavý, kolik utkání se ještě realizuje s národním výběrem, a doufám, že se na samotném mistrovství prosadím. Přál bych si být herním tahounem, ale v kádru jsou skvělí kluci a jestli to vyhrajeme, tak rozhodně jako tým, nikoliv jako jednotlivci.

Plánovaný domácí šampionát je pro vás tedy velkým lákadlem?
Většina kluků to vnímá jako vrchol mládežnické kariéry. Doufám, že akce proběhne v řádném termínu a s plnými tribunami, protože domácí mistrovství světa je pro každého sportovce velká událost.

Jaké jste měl pocity, když se oznámilo odvolání švýcarského Euro Floorball Tour?
Samozřejmě mě to mrzelo, protože jsem se na tu akci vážně těšil, ale když jsem slyšel ty opatření už jsem ani nedoufal, že bude. Je to škoda, protože každá reprezentační akce znamená velký posun.

Obrázek