{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

KOSTINEK A REICHELT: TŘI MINUTY DO KONCE FINÁLE A MY VYLUČOVALI

Obrázek ke článku
10. 12. 2020

Slavné extraligové duo Tomáš Kostinek a Martin Reichelt se stalo rozhodčími, jež zanechali v českém florbale velkou stopu. Na ženském mistrovství světa v roce 2017 dokonce pískali finále. Jak ale jejich cesta vůbec začala a co všechno vedlo k tomu, že se nakonec postavili na palubovku v tom nejdůležitějším zápase v životě každého florbalisty právě oni? „Když jsme šli uličkou s medailemi na krku, tak tam stál člověk, který dělá nominaci rozhodčích na mistrovství světa. Nic neříkal, ale když jsem kolem něj šel, tak mě objal. A v tu chvíli jsem věděl, že to bylo dobrý,“ popisuje Reichelt finálové zážitky.

Každý někde a nějak začínal, jinak tomu nebylo ani u známé rozhodcovské dvojice Kostinek - Reichelt. Možná ale ani oni sami netušili, jak moc toho na začátcích měli společného. „Mě rozhodčí vždycky fascinovali. Když jsem koukal v televizi na fotbal, tak jsem ty pány, co tam běhali s píšťalkou, napodoboval. Pak jsem začal hrát florbal a někdo musel za oddíl jít pískat, takže jsem se dobrovolně přihlásil. Tím jsem do toho kolotoče vlastně spadnul,“ usmívá se Martin Reichelt, když popisuje své první zážitky v dresu rozhodčího.

Jeho kolega sice začínal o něco později, první list papíru v deníčku rozhodčího ale popsal skoro totožně. „První záblesk přišel, když mi bylo asi devět let - to jsem si řekl, že bych možná jednou chtěl dělat fotbalového rozhodčího. Když jsem vyrostl, tak mě tohle už vůbec nenapadlo, vyvinulo se to ale podobnou cestou. Na vysoké škole v roce 2010 jsem totiž začal hrát florbal a v rámci povinnosti klubu splnit minimální počet rozhodčích jsem se na tenhle post přihlásil,“ uvádí stejnou písničku jako Reichelt.

První nominace je pro každého rozhodčího podobně důležitá, jako je první střídání za A-tým důležité pro hráče. I tady tohle legendární duo, aniž by to vůbec tušilo, protlo své cesty. „Svou první nominaci jsem dostal v listopadu na halu ve Spojích. Pískal jsem tehdy mladší žáky,“ uvádí Tomáš Kostinek prostě. Během těchto slov ale lze na Reicheltově tváři vypozorovat potutelný úsměv. „Je zajímavé, kam Tomáš dostal svou první nominaci, protože já jsem v roce 2003 dostal tu svou na halu ve Spojích. Bylo to v listopadu a pískal jsem mladší žáky,“ vysvětluje svůj úsměv Reichelt, čímž rozesmívá také svého kolegu. 

Od baráže k mistrovství světa

Jak se vůbec tato nerozlučná dvojice dostala do kontaktu, osvětlila více než barvitě. „Náš první kontakt byl, když se na mě Martin šel podívat. Bylo to asi okolo roku 2012 někde na Radlicích, kde jsem byl já v roli rozhodčího a Martin v roli delegáta,“ směje se Kostinek této dávné situaci. Sám ale tehdy nevěděl, proč si Martin Reichelt do páru vybral právě jej.

„Hledání nového parťáka začalo tím, že můj kolega, se kterým jsem se dostal na mezinárodní úroveň, bohužel nezaběhl fyzické testy a skončil. Já ale skončit nechtěl, čuchnul jsem si k mezinárodní scéně a úplně se mi nechtělo ji opouštět. Přece jenom člověk potká nové lidi, navštíví nová místa a uslyší jiné názory, než jaké by kdy slyšel u nás. Jenže tím, že v Česku platí párový systém, což znamená, že pískají stálé páry, jsem si musel hledat kolegu nového,“ uvádí Reichelt důvod, proč tehdy na lov nového parťáka vůbec vyrazil.

„Tím, že jsem byl tehdy delegát, tak jsem prakticky měl dobrou představu o nabídce, věděl jsem, kdo se na scéně rozhodčích pohybuje. A byl tam Tomáš - mladý, zdravý a perspektivní rozhodčí. Tak jsem si říkal, že by ho má myšlenka a nabídka spolupráce mohla zaujmout,“ rozvíjí Reichelt pohádku o jejich setkání.

Tu dokončuje jeho kolega. „Martin mě oslovil v době, kdy jsem byl prakticky na vážkách, jestli tomu pískání dávat pořád tolik. Moje víkendy se tehdy točily prakticky jen kolem florbalu, protože jsem současně byl i hráč druhé ligy. Když pak přišla tahle nabídka, která proběhla v přátelské atmosféře u šálku kávy, tak jsem neváhal ani vteřinu,“ prozrazuje Kostinek dosud potěšen. „Cítil jsem obrovskou příležitost, ale o to větší zodpovědnost, že mi Martin takhle věří. Nechtěl a nesměl jsem ho zklamat,“ dodává závěrem vážně.

Od té doby tedy pískali ruku v ruce, píšťalku v píšťalce. „Tu sezonu jsme spolu začali pískat regionální soutěže. Na jejím konci se uskutečnil náš první velký výlet. Měli jsme možnost pískat baráž a vyrazili jsme do Šumperku, z něhož jsme pokračovali rovnou na turnaj EFT do Brna, kde jsme měli školení. Další sezonu už jsme ale měli ambice stát se celostátním párem a stálými rozhodčími pro ženskou extraligu. A to se také povedlo,“ uvádí Kostinek. „Rozdíl byl tehdy mezi námi obrovský, ale mělo to svůj přirozený vývoj. V současnosti můžeme říct, že jsme si každý od toho druhého něco vzali,“ shodují se oba sudí.

Jak Reichelt vylučoval za vyrovnaného finálové stavu

Obrovský společný příběh napsali v roce 2017, kdy se vydali na ženské mistrovství světa v Bratislavě. Hlavním medializovaným bodem bylo samozřejmě finále, které zde pískali. A nyní prozradili, jak se to doopravdy všechno seběhlo. „Tahle pohádka začala asi v říjnu, když byla zveřejněná nominace rozhodčích na ženské mistrovství, ve které jsme nebyli,“ usmívá se Reichelt. „Byli jsme pouze náhradníci za Martina Petříka a Tomáše Podlesného, jenže Martin měl vážné zranění zad, a tak jsme je nahradili. Že na to mistrovství jedeme my, jsme se ale dozvěděli až tři týdny před jeho zahájením. Bylo to hezké překvapení a jeli jsme se ukázat, protože jsme byli jediný český pár. Jeli jsme tak vlastně reprezentovat celý český florbal,“ dodává jeho kolega Kostinek.

„Pamatuji si zápas Austrálie proti Slovensku, který jsme tehdy pískali. Padlo tam přes dvacet gólů a po nás následovalo televizní utkání. V každém zápase se na mistrovství světa musí čekat na opakovačky gólů. V tomhle zápase to platilo na začátku, ale po ikstém gólu už byli všichni nervózní, opakovačky nebyly a pořadatelé nás popoháněli, abychom to moc nepřerušovali,“ směje se Martin Reichelt. „Posledních pět minut dávalo Slovensko gól každých třicet vteřin, takže jsme museli jejich trenérovi Michalu Jedličkovi říct, ať se holky moc neradují, ať ten zápas co nejrychleji ukončíme. Stihli jsme to ale na vteřinu přesně tak, jak chtěla režie,“ dodává Kostinek se smíchem.

Vzápětí uvádí sudí Tomáš Kostinek také svůj nejoblíběnější moment z této slavné cesty v jeho kariéře rozhodčího. „Čtvrtfinále Slovenska proti Finsku, které mělo větší návštěvnost než samotné finále. Slovenky tehdy zahrály skvělý zápas, svoje soupeřky drtily, ale o nějaké šance jim to bohužel uteklo,“ uvádí dosud paralyzován tehdejší skvělou atmosférou. „No a z finále si pamatuji hlavně to, že jsem měl obrovskou žízeň, když se šlo do prodloužení,“ směje se. 

Zato Martin Reichelt tak komfortní vzpomínky na tento duel nemá. „Jedna z mála věcí, které si z toho těžkého finálového zápasu pamatuji, je konec třetí třetiny. Stav byl tehdy vyrovnaný 4:4 a já v 57. minutě vylučoval finskou hráčku za hru na zemi kousek od švédského brankoviště. V rámci přesilovky pak Švédky daly gól na 5:4. Když jsem ale šel od stolku časoměřičů, kde jsem trest hlásil, tak jsem se zeptal finského hlavního trenéra, jestli je to okay - a on kývnul. To byl strašně silný moment,“ uvádí vážně.

Dodává však ještě fakt, který si mnoho florbalistů neuvědomuje. Totiž hráči po zápase ihned vědí, jak to skončilo a jak hráli, rozhodčí ale ne. O to důležitější pro něj byl okamžik, který se odehrál po skončení finálového zápasu. „Když jsme šli uličkou s medailemi na krku, tak tam stáli všichni rozhodčí a na jejich konci byl člověk, který dělá nominaci rozhodčích na mistrovství světa. Nic neříkal, ale když jsem kolem něj šel, tak mě objal. A v tu chvíli jsem věděl, že to bylo dobrý,“ popisuje potěšeně.

Kromě silných zážitků však toto mistrovství otevřelo českým rozhodčím také dosud nepoznané cesty přátelství. „Na tomhle turnaji byla nejlepší ta skupina lidí, která se tam sešla. V podstatě nás bylo jenom šest párů, což je v programu, kdy se prvních pět dní turnaje hraje šest zápasů, něco neuvěřitelně náročného. I tohle bylo něco, co tu skupinu hodně stmelilo. Věděli jsme, že se nikomu nesmí nic stát. Bylo to něco unikátního a od té doby se to už nikdy nezopakovalo,“ popisuje Kostinek barvitě. „Celkově nám ale tenhle turnaj dal strašně moc. To, co nám tam lidé, kteří se o rozhodčí starají dali, bylo něco, co nás posunulo o světelné roky dále. Spoustu věcí, které jsme se tam dozvěděli, aplikujeme doteď a už je jenom rozvíjíme,“ dodává Reichelt. 

Na závěr uvádí jeho kolega ještě důležitou radu, kterou by se měli řídit všichni rozhodčí, kteří se někdy dostanou na mezinárodní půdu. „Na jakékoliv mezinárodní akci je každý zápas strašně důležitý. Přijíždějí tam hráčky z druhého koutu světa a je to pro ně nejdůležitější zápas v životě. A úplně stejně by k tomu měli přistupovat také rozhodčí,“ hlásí Kostinek hrdě.

Devět vyloučení v šedesáti minutách

O rok později se společně vydali na další mistrovství světa, tentokrát v kategorii juniorek. V podstatě stejná akce, která pro mladé florbalistky znamená, že si zahrají ty nejdůležitější zápasy v kariéře, však pro tyto dva rozhodčí byla úplně něčím jiným, než mistrovství světa žen. „Byl to obrovský rozdíl. Já osobně jsem necítil vůbec žádný tlak, naopak jsme poprvé byli těmi, kdo dávali rady ostatním. Na juniorské mistrovství totiž jezdí převážně rozhodčí, pro které je to první velká akce v kariéře,“ popisuje Kostinek. „Pro nás to byl příjemný turnaj, který jsme si užili. Rozdíl v juniorské a seniorské kategorii je však obrovský, a to nejen po fyzické stránce, ale třeba taky v délce turnaje. Celé mistrovství totiž trvá jen od úterý do neděle - v podstatě pět zápasů a jede se domů, což je strašně krátká doba,“ dodává Reichelt.

Že nejnáročnější utkání pro rozhodčí nemusí být vždycky nutně ta finálová, potvrdili oba dva zcela shodně. „Ty nejtěžší zápasy byly v kategorii B, kde jsme byli v roli vychovatelů hráček. V zápase Kanady proti Novému Zélandu jsme vylučovali snad devětkrát, to pro nás byla opravdu těžká písemka. Ty týmy tam ale potřebují, ať je rozhodčí naučí, jak to má vypadat, a po zápasech nám za to ve výsledku všichni děkovali,“ uvádí Kostinek duel, při kterém se asi zapotil víc než při následném finále. „Na těchhle zápasech je pro rozhodčího nejtěžší se na ně adaptovat. Musí totiž počítat s tím, že se tam může stát opravdu cokoliv,“ doplňuje jeho kolega a uzavírá tak jejich další životní kapitolu.

Kdyby se něco dělo, tak Bitzer zapíská

Pokud jste si mysleli, že předzápasovými rituály disponují pouze hráči, pak se mýlíte. I slavné duo jako Kostinek a Reichelt totiž tyhle rituály má. Jedním z nich je nerozlučný plyšový kamarád, který s touto dvojicí cestuje již řádku let. „Dostal jsem ho k třicetinám a lítá s námi na každý zápas. Je to pes z pohádky Ovečka Shaun, Bitzer. Stal se naším maskotem, protože má píšťalku a potítko,“ popisuje Reichelt, kterému tento plyšák patří a jenž se také stal jeho strážcem. Jeho kolega Tomáš Kostinek má totiž přísný zákaz se Bitzera dotýkat. „Když se ho naposledy dotkl, tak ten zápas moc nevyšel,“ vysvětluje Reichelt příčinu tohoto zákazu. Plyšový maskot má krom přinášení štěstí a dobrého rozhodování ještě jeden důležitý úkol - hlídá totiž šatnu. „Má u sebe píšťalku, takže kdyby se něco dělo, tak by pískal. A ta píšťalka je vlastně ta, co jsem s ní pískal finále mistrovství světa žen,“ dodává Reichelt s úsměvem. 

Kromě tohoto rituálu mají čeští rozhodčí ještě jeden, kterým je společná rozcvička před zápasem. „Ze začátku jsme se moc nerozcvičovali, jen jsme chodili na procházky. Pak jsem si ale říkal, proč to neudělat trošku akčnější, takže jsem přišel s nějakými cviky z dob, kdy jsem dělal atletiku,“ popisuje Kostinek.

Rčení, že správná rozcvička je základem dobrého výkonu, tedy platí i v tomto případě. „Teď už má docela neměnnou podobu. Začínáme kolečkem okolo haly. Většinou máme již předem stanovený okruh, u nové haly si ho vymyslíme. Následuje dynamický strečink, atletická abeceda a pak jdeme do haly,“ dodává extraligový sudí. Protože od chvíle, kdy doběhnou poslední rovinku, uběhne do chvíle, než se oblečou do dresu a techniky, nějaká doba, přidali si nedávno ještě jednu závěrečnou rozcvičku, aby nevychladli. „Minulou sezonu jsme zavedli také kliky. Když vše stíháme, tak si těsně předtím, než jdeme na plac, dáme kliky na počítání. Stojíme proti sobě a po každém kliku si plácneme,“ popisuje Reichelt.

Někteří sportovci si v rámci rituálu zavazují nejprve pravou či levou tkaničku. Podobný zvyk mají také tito dva extraligoví rozhodčí. „Zápis před zápasem řeším já a ten po zápase zase Martin. Tím, že je vystudovaný právník, tak když je potřeba něco sepsat, tak to umí krásně zformulovat,“ směje se Kostinek. 

Jiná doba, nové cesty

Hlavně nezlobte je kampaň, která má za úkol vytvořit na zápasech dětských kategorií příjemnou atmosféru, která napomůže k tomu, aby pískání zkusilo - a hlavně u něj zůstalo - co nejvíce rozhodčích. Tomáš Kostinek v této kampani zastane velkou roli, jelikož se stane její hlavní tváří. „Oslovil mě s tím Pavel Doubek a tím, že už pískám přece jenom nějakých deset let, tak jsem si řekl proč ne. Navíc sám dobře vím, co se na dětských utkáních odehrává a že je potřeba to změnit,“ uvádí důvody, proč se touto cestou vydal.

Upozorňuje tím především na fakt, že když se rozhodčímu-nováčkovi, který píská své první zápasy právě na dětských turnajích, něco nepovede, někteří rodiče to vnímají hodně negativně. „Jdu do toho s tím, že chci podat nějaký vzkaz. Ukázat ostatním, že když u toho ten rozhodčí zůstane, tak si jednou může zapískat i mistrovství světa. Pro nováčka je totiž strašně důležité, aby byl v přijemné atmosféře. Když tam na něj rodiče řvou a nadávají mu, tak s tím skončí a je to strašná škoda,“ odkrývá Kostinek hlavní záměr této kampaně.

V mezičase pískání, tvorby kampaně a osobního života se Kostinek s Reicheltem pravidelně věnují ještě jedné florbalové aktivitě. Pořádají totiž různé semináře awebináře pro rozhodčí z celého světa. „Dělali jsme už seminář pro americké rozhodčí v Detroitu, který naštěstí mohl proběhnout osobně na místě. V červenci jsme se zúčastnili webináře pro ukrajinské rozhodčí a nedávno mě oslovil singapurský pár sudích, se kterými jsme se potkali na mistrovství světa v Bratislavě,“ popisuje Kostinek. „V Singapuru totiž mají v téhle době dlouhodobý lockdown, co se týmových sportů týče. Proto se tenhle pár rozhodl zorganizovat nějaký seminář a oslovili právě nás dva. Měli jsme za úkol připravit si prezentaci, kterou jsme pak hodinku a půl prezentovali v angličtině přes ZOOM,“ dodává.

Hlavním záměrem tohoto semináře bylo předat singapurským rozhodčím tipy a rady pro ženský florbal a vystihnout rozdíly mezi florbalem v ženských a mužských kategoriích. „Semináře se zúčastnili jak singapurští rozhodčí, tak také trenéři tamních národních týmů a dokonce i samotné reprezentantky. Celý meeting probíhal ve skvělém tempu, takže jsme toho stihli opravdu hodně a dokonce vyšel čas i na zajímavá videa,“ dodává Tomáš Kostinek nadšeně. Aby seminář nebyl pouze jednostranný, dostali naši extraligoví rozhodčí od singapurských posluchačů také otázky, na které si mohli připravit odpovědi již den předem. 

Na závěr dodává Martin Reichelt ještě další důležitou zkušenost, kterou jim tyto webináře daly. Totiž, že není nemožné dělat školení pro rozhodčí na druhém konci světa přes internet. „Teď je doba, kdy se hledají nové cesty, které by sport udržely na aktivní úrovni a tyhle semináře jsou jedna z nich. Takže doufám, že se na tuhle cestu nezapomene ani v době, která sportu bude zase přát,“ uzavírá.

​​

Obrázek