{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

LOUČÍCÍ SE MIKEŠ: ČLOVĚK SI ŘÍKÁ, ZDA TO ZA TO JEŠTĚ STOJÍ

Obrázek ke článku
18. 5. 2021

Výkonnostně rozhodně nezaostával, nicméně řekl dost! Chodovský univerzál Ondřej Mikeš končí v jednatřiceti letech florbalovou kariéru, která se dá považovat za velice úspěšnou. „Cítím, že je správně, že se role hráče vzdávám a můžu to začít rodině vracet. Dělat i jiné věci než jen florbal,“ vysvětluje.

Mikeš nastupoval v nejvyšší soutěži dvanáct sezon. V té první hrál za brněnské Bulldogs, kde tehdy hostoval, a pak strávil dva roky ve Znojmě. Nejvíc se ale do florbalových kronik zapsal během svého dlouholetého angažmá na Chodově, které proložil švédským dobrodružstvím.

V posledním ročníku pomohl Mikeš celku z Jižního Města k postupu do play-off 25 body. Ve vyřazovacích bojích pak Chodov přemohl Bohemians, jenže sezonu mu ukončila Mladá Boleslav. A Mikešovi i kariéru.

Víc času tak bude moci bronzový medailista z MS 2014 konečně věnovat rodině.

Jak těžké je skloubit kariéru hráče, kondičního trenéra, manžela a táty během sezony?
Dlouhodobě by to asi bylo neudržitelné, člověk sedí jedním zadkem na více židlích, ale tu jednu sezonu se to zvládnout v tomto nastavení dalo. Díky podpoře doma, díky důvěře vedení Chodova, spoluhráčům. Ale sezona to byla extrémně náročná, to přiznávám.

Covid překazil spoustu plánů celému sportu...
Možná kdyby nebyl a sezona proběhla tak nějak podle plánu, tak by to bylo snazší. Ale byla tam spousta improvizace, nečekaných změn, kompromisů. A upřímně, v některých chvílích jsem cítil, že je toho asi moc. Člověk fakt hodně přepíná z role do role. Jednou vás nechce syn nechat odejít z bytu na trénink a ptá se, proč nejste s nimi doma, podruhé dostanete ve středu odpoledne po práci šišku od Tatranu s klukama o deset a víc let mladšími. To si člověk říká, zda to za to ještě stojí.

Takže jste došel k tomu, že dál už vám to za to nestojí?
Zároveň jsem ale docela dlouho věděl, že to je zřejmě moje poslední hráčská sezona. S tou vidinou se člověk kousne a snaží se do toho pořád dávat maximum, i když na úkor práce, rodiny. Teď po sezoně si můžu říct, že to za to stálo, jsem rád, že jsem do toho takto šel, a zároveň cítím, že je správně, že té role hráče se vzdávám a můžu to začít rodině vracet. Dělat i jiné věci než jen florbal. 

Jaké máte florbalové plány pro budoucnost? Budou se i nadále pojit s činností kondičního trenéra?
Určitě se kondiční přípravě chci věnovat dál a logicky mám v plánu spojit síly se svým mateřským klubem ve Znojmě, se kterým jsem v kontaktu a hledáme nějaké nastavení mé role v klubu. Kondiční příprava je určitě oblast, kde bych chtěl pomoci. Těch změn mě teď ale čeká spousta a stěhování a rodina jsou teď na prvním místě. Až budu mít toto všechno vyřešené a situace se trošku uklidní, tak se budu moct opět pustit naplno do trénování a dalších aktivit.

Proč jste rozhodl pro konec na Chodově, potažmo v Praze?
Nenazval bych to koncem na Chodově, spíš je to rozhodnutí vrátit se s rodinou do Znojma, což automaticky znamenalo i ukončení angažmá na Chodově, respektive z mnoha důvodů i celé hráčské kariéry. Starší syn jde v září do první třídy a vždy jsme s manželkou říkali, že chceme, abychom v tu dobu již byli „usazení“. Rozhodnutí jsme udělali už někdy loni na jaře, takže i na Chodově o tom vědí dlouho a není to konec ze dne na den. Pokud bychom zůstali v Praze, možná bych ještě do další sezony naskočil, ale teď vnitřně cítím, že je to ten správný čas a docela se těším na to, jaké to bude bez florbalu po tolika letech. Zároveň se těšíme zpět do rodného města, kde máme rodinu a spoustu kamarádů.

Jak byste svůj poslední ročník zhodnotil, když se zpětně ohlédnete? Jistě, koronavirus jej zkomplikoval, jak už zaznělo. Nicméně bronz je pro Chodov skvělým úspěchem, po základní části až nečekaným.
Je to těžké, jak již zaznělo mnohokrát, ta sezona byla hrozně zvláštní, dlouhá, poznamenaná různými nepříjemnými okolnostmi a událostmi. Jsem opravdu rád, že jsme měli možnost ji celou odehrát, že jsme jako jedni z mála dostali výjimku ke sportování a že jeden z týmů zaslouženě vyhraje titul. Z týmového pohledu ji teď na konci vnímám jako relativně úspěšnou, i když jsem si to představoval všechno ještě malinko jinak. Měl jsem radost z toho, jak tým pracoval v letní přípravě, měli jsme dobře našlápnuto. Pak nás zbrzdil covid, kterým jsme si prošli téměř všichni v týmu a začínali jsme pocitově od nuly. Základní část tedy jako na houpačce, měli jsme tam velmi těžké období v lednu, kdy se nám vůbec nedařilo, a nakonec odpracované play-off, ve kterém jsme zvládli velmi slušně čtvrtfinálovou sérii s Bohemkou a nestačili na Boleslav, kterou jsme ale potrápili na můj vkus až moc málo.

Florbal se vrací, zapoj se i ty! #NaFlorbal

Třetí místo tedy neberete jako splnění cíle?
Musíme ho brát, na Vítkovice a Boleslav jsme letos nestačili a zároveň jsme skončili před týmy, které měly vysoké ambice a předváděli super florbal a výkony. Ještě jednou ale zmíním, že jsem rád, že jsme měli možnost sezonu dohrát, a i z osobního pohledu jsem rád, že jsem mohl ukončit kariéru na hřišti a ne doma na gauči.

S vaší poslední sezonou se bohužel pojí i jedna tragická událost, která sportovní výsledky přebíjí...
Úmrtí spoluhráče Míši Rebra, která zasáhlo všechny, doteď velmi těžké se s tím smířit. Všechno ostatní v té sezoně je vlastně úplně jedno, malichernost.

Chodov se ale vzpamatoval a v play-off zaskočil Bohemians. Možná překvapivě.
Změnili jsme přístup ke kondiční přípravě, v tom jsme se chtěli posunout o krok dopředu oproti minulým sezónám. Měli jsme několik odchodů a více to chtěli stavět na našich mladších hráčích. I přes všechny kotrmelce jsme cíl superfinále hrát měli. Reálně nám k tomu chybělo docela dost. Mám ale dobrý pocit z toho, že se tým lehce proměnil, vyrostli v něm další hráči, na kterých může Chodov stavět v dalších letech a snad jsme se i posunuli v nějakém nastavení a přístupu k fyzické přípravě, na které se bude dát v dalších letech navázat. A ten bronz určitě není ostuda.

V čem bylo čtvrtfinálové pražské derby výjimečné?
Já osobně zápasy s Bohemkou jako derby úplně nevnímám. Nevím proč, ale možná tím, že to byl vždy hodně mladý tým, tak to nemělo takový náboj. Vždy to s nimi byl takový juniorský florbal nahoru dolů. Letos to ale z mého pohledu byla trošku jiná Bohemka. Dorostla jim silná generace, začali si více věřit a během sezony nás porazili, takže si na nás dost věřili. O to víc jsem se na tu sérii těšil, měl jsem z ní respekt a následně velkou radost, že jsme ji zvládli. 

Série s Mladou Boleslaví sice skončila výsledkovou dominancí Středočechů, porazili vás 4:0, ale zápasy byly relativně vyrovnané. V čem byla Boleslav lepší?
Boleslav z mého pohledu aktuálně nemá moc slabin. Ta jejich vítězná série asi mluví za vše. Hrají konzistentně, koncentrovaně, jsou skvěle fyzicky připravení, mají to poskládané z hodně zkušených hráčů a hrají systém, který jim funguje. My jsme v těch zápasech měli pár pasáží, možná třetiny, kdy jsme byli lepší nebo se nám podařilo gólově odskočit, ale v konečném součtu jsme neměli moc zbraní, kterými tu sérii vyhrát. Jak už zaznělo, muselo by se nám sejít všechno, museli bychom odehrát náš úplný strop, což se nepovedlo. Určitě se také čekalo mnohem více od naší lajny. Nedařilo se nám prosazovat, nedostali jsme se do herní pohody, abychom týmu více pomohli a podpořili třeba skvělé výkony naší třetí lajny, která tu sérii zvládla skvěle. Chtěli jsme moc, ale nestačilo to. Byl to jeden z klíčů, proč jsme Boleslav nepotrápili více.

Závěrečné dvacetiminutovky dělaly Chodovu asi největší problémy. Tušíte proč?
Nemyslím si, že to bylo nějaké obecné pravidlo, že by nám nešly. Byly tam dva zápasy v semi, kdy jsme nechytili začátek a dostali hned v prvních střídáních gól, což je z mého pohledu nějaké nastavení hlavy, špatná koncentrace. Ve čtvrtfinále jsme takhle pro změnu nechytili jeden začátek zápasu. Pak už doháníte, hrajete na riziko a bohužel jsme ty třetí třetiny moc nezvládli. Určitě nás to stálo minimálně jeden zápas, který jsme měli zvládnout a tu sérii s Bolkou alespoň malinko zdramatizovat a prodloužit.

​​

Obrázek