{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

​​

MADĚROVÁ: BRÝLE TU MÁME POVINNÉ, NAHRAZUJÍ HOKEJOVOU MŘÍŽKU

Obrázek ke článku
30. 9. 2021

Jako jediná zástupkyně z celé české florbalové komunity se prohání ve finské nejvyšší soutěži. Jak se čerstvé juniorské bronzové medailistce severské angažmá líbí, co říká na krutou finskou zimu a proč všichni místní mladí florbalisté nosí ochranné brýle? To vše a ještě mnohem víc prozradila Vlaďka Maděrová v tomto rozhovoru.

První zápasy nového ročníku elitní F-Liigy bývalé vítkovické florbalistce vyšly náramně. Dokázala ve všech bodovat a v duelu proti Koovee, v němž tým Vikings nakonec prohrály 5:6 v prodloužení, hned dvakrát skórovala a položila tak velice pevný stavební kámen pro své individuální výkony v další finské sezoně.

Máte za sebou vcelku povedený vstup do nového ročníku. Jak jste se v úvodních zápasech cítila a jak se vám zatím v tomto, stále ještě relativně novém, prostředí líbí?
Bylo to fajn. S holkami v lajně jsme si sedly a i když jsme toho spolu ještě moc nenahrály, tak nám to určitým způsobem šlape a těším se, kam se společně ještě posuneme.

Nedávno jste se představila také na juniorském šampionátu ve Švédsku, kde jste mohla porovnat svůj florbalový posun s ostatními reprezentantkami. Jaký největší progres u sebe pozorujete?
Největší posun asi cítím v sobě jako v člověku. Plno věcí dokážu skousnout daleko víc než před pár lety. Asi to bude nějaký přirozený růst, možná i určitá apatie k věcem, které už neberu za tak důležité jako kdysi. 


Šampionát to pro vás byl velice úspěšný, neboť jste se domů vrátily s bronzovými medailemi. Co pro vás takový úspěch znamená?
Znamená pro mě moc. Byla to taková pomyslná tečka za mládežnickým snažením. S trenérem, který mě naučil držet florbalku v ruce, Michalem Maroškem jsme si navzájem ukázali stejnou bronzovou medaili, akorát s jedenáctiletým rozdílem. Určitě to je událost, na kterou budu ráda vzpomínat, ale teď už se koukám dopředu. Čeká nás náročná sezona a není čas nad tím nějak sentimentálně přemýšlet.

„Nikdy jsem se na sluníčko netěšila víc, než letos na jaře.”

Vraťme se teď ale zpátky do Finska. Již minule jste zmiňovala, že místní florbal staví zpravidla na rychlosti. Jak vám to vyhovuje?
Asi bych řekla, že mě tenhle rychlostní florbal naučil běhat. Míček se nezastaví, člověk se musí neustále soustředit. Pořád se něco děje, hra má spád a mě to hrozně baví. Vždycky mě na konci zápasu naštve, jak rychle to zase uteklo (úsměv).

V poslední době dosti diskutovanou záležitostí jsou ve spojitosti s mládežnickým florbalem ve Finsku ochranné brýle. Nešlo si tak nevšimnout, že také vy jste tuto ochrannou pomůcku na šampionátu, jako sokoro jediná česká hráčka, měla. Můžete nám to trochu přiblížit?
Je to tady určitá variace na mřížku v hokeji. Každý mladší dvaceti jedna let musí tyto brýle nosit nejen v zápase, ale i na tréninku.


Zajímavé, opravdu. Jak se vám s nimi hraje? Nelimitují vás ve hře nějak?
Ze začátku jsem s tím trošku bojovala, ale teď už bych je nesundala. Mně osobně pomáhají spíše z mentálního hlediska. Vždycky, když si je nasadím, tak to moje tělo bere jako povel „teď se jde do akce“. A navíc to loktem do hlavy potom tak moc nebolí (smích).

Ve Finsku už žijete rok, co tedy s odstupem času na tuhle zemi říkáte? Co ona pověstná finská zima?
Zima byla celkově náročná, protože ani v týmu se nám moc nedařilo, takže to mému pocitu nepřispělo. Přežít se to ale dá. Tu neustálou tmu beru jako zajímavou zkušenost. V prosinci tady trošku rozsvítila atmosféru všudypřítomná vánoční dekorace a hlavně sníh, kterého si v Česku moc neužijeme, a pak už to uteklo. Je ale pravda, že jsem se nikdy netěšila na sluníčko víc, než tomu bylo letos na jaře.

​​

Obrázek