{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

​​​​

MÁME NEJVĚTŠÍ BOJOVNICE V REPUBLICE. DO BUDOUCNA BUDE NA ČEM STAVĚT, VRACEL SE K OLYMPIÁDĚ PETR JINDRA

Obrázek ke článku
2. 7. 2019

Do Liberce odjížděly s cílem prezentovat se aktivní hrou a potrápit všechny soupeřky, které jim zkříží cestu. První úkol se splnit podařilo, druhý vyjma duelu s Prahou též. Přestože florbalistky z Vysočiny nakonec do vysněné osmičky nepostoupily, ze severu se mohly vracet se vztyčenou hlavou. Jak se jim pod Ještědem líbilo a na čem je třeba zapracovat, o tom se rozpovídal v hodnotícím rozhovoru trenér Petr Jindra.

Už od začátku na ně byly kladeny vysoké nároky. Především srovnávání se silným ročníkem 2002, který předloni v Brně vybojoval „bramborové“ medaile a do posledních vteřin trápil v souboji o bronz Prahu, bylo tak trochu svazující. „Z více stran jsme slyšeli připomínky a narážky na to, že když v Brně bylo čtvrté místo, tak by bylo fajn výsledek vylepšit, aby to „cinklo“. Jenže u mládeže to celé funguje trochu jinak než u dospělých. V kádru jsme neměli jedinou hráčku, která by brněnskou olympiádu zažila. Tenhle ročník byl jiný. I přesto jsme v koutku duše doufali, že by to vyjít mohlo,“ popisoval lodivod.

Nakonec z toho bylo desáté místo. Od medaile poměrně vzdálené. „Na první pohled to možná vypadá jako výsledkový neúspěch, ale my to tak nebereme. Ta hranice je hrozně tenká. Kdyby se na naši stranu ve skupině přiklonilo trochu štěstí, mohli jsme o body obrat finalistu z Olomoucka, čtvrté Jihomoravanky či šestou Plzeň. A z bojů o umístění mohlo být čtvrtfinále. Na druhou stranu zápas s Karlovarským krajem ukázal, že výhra se ne vždy rovná kvalitnímu výkonu. Je to hrozně relativní. Pro nás bylo důležité, aby holky makaly na sto dvacet procent, aby se totálně vyždímaly. To se ve spoustě zápasů podařilo. A právě to by měl být jeden z cílů u mládežnického sportu. Za maximálně aktivní hru nás dvakrát chválili i trenéři soupeřů.“

Pak se trenér pustil do zhodnocení turnaje z pohledu pozitiv a negativ. „S kolegou nás nadchla bojovnost našeho týmu. Ty holky se rvaly o každý míček, seč jim síly stačily. Až když začaly docházet, bylo to trochu slabší. Nicméně krom duelu s Karlovarskem jim nelze v tomhle ohledu nic vytknout, chtíč byl obrovský. Úžasná byla také týmová soudržnost. Za celou dobu, co působím u krajské reprezentace, jsem něco podobného nezažil. Žádná černá ovce, žádné partičky, prostě tým,“ pochvaloval si.

Aby ale vše nebylo jen růžové, byl i kritický. „Jsme realisté a stojíme nohama pevně na zemi. I když jsme oproti turnaji v Ostravě zlepšili střelbu a celkově produktivitu, stále patříme v tomhle ohledu spíše do podprůměru. Co nás ale trápí nejvíc, je nedůraz v prostoru před naší brankou a individuální herní činnosti jednotlivce. Pokud si holky samy nezačnou driblovat s míčkem, vyplňovat volný čas florbalem a nebudou se chtít zlepšovat, těžko doženeme silné regiony. Přechod jedna na jednu prakticky neexistoval a o tom nedůrazu se snad radši ani nebudu bavit. Tohle byly velké bolístky, na nichž musíme hodně zapracovat,“ vyjmenovával.

Celkový dojem ale byl spíše pozitivní. „Za holky mluvit nemůžu, ale za sebe a kolegu Tomáše Roseckého říkám, že jsme si tu akci fakt užili. Měli jsme radost z toho, jak k ní holky přistoupily, jak se snažily a jak se chovaly. Opravdu na nich bylo patrné, že si nominace váží a že jsou hrdé na to, že oblékají zeleno-modré barvy Kraje Vysočina. I nám bylo obrovskou ctí tyhle barvy hájit a bojovat za ně.“

O budoucnost účastnic turnaje se trenér nebojí. „Pokud jim vydrží stávající elán, nemám strach, že by se neposouvaly dál. My si hlavně s kolegou přejeme, aby získané zkušenost předaly v klubech a aby se tím podařilo i zlepšit kvalitu našich mládežnických soutěží. Od té se bude odvíjet jejich další rozvoj. Pokud se totiž tyhle holky stanou tahounkami svých klubů, pak strhnou ostatní holky, jež se jim budou chtít vyrovnat. Tím se zlepší kluby, potažmo celá soutěž. Přibydou těžké zápasy, holky už nebudou tak vyjukané, jako když nastoupily proti „pilkám“ z Prahy. A posuneme se zase o kus dál. Výraznou měrou k tomu chceme přispět i my dva. Je před námi ale velká spousta tvrdé práce.“

Chybět nesměl ani tradiční závěrečný vzkaz. „Určitě bych chtěl na tomto místě děkovat. V první řadě samotným hráčkám za přístup a snahu. Rozhodně také rodičům, kteří si brali volno z práce, aby své dcery odvezli na trénink reprezentace třeba sto kilometrů daleko. A hodně opomíjené je i poděkování představitelům našeho regionu, kteří nám vše organizačně zařizovali. I díky nim jsme měli hned osm tréninků a soustředění. Tedy v rámci možností asi maximální možné podmínky pro to, abychom se adekvátně připravili. Vážíme si toho a ještě jednou za to děkujeme. Bylo nám velkou ctí rvát se za naše barvy!“

Obrázek