{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek


MARTINÍK: ÚROVEŇ ŽENSKÉHO FLORBALU SE POSOUVÁ

Obrázek ke článku
13. 6. 2020

Tomáš Martiník v uplynulé sezoně svůj ženský tým Vítkovic dovedl v rámci Extraligy žen k 21 vítězstvím z 22 zápasů, na domácím Pohár mistrů skončil třetí. Rozhovor s hlavním trenérem reprezentace juniorek a nejlepším trenérem žen sezony 2019/2020 si přečtěte níže.

Máte za sebou více než deset let trenérské praxe, blížíte se k pětistovce odtrénovaných zápasů u žen. Jak se ženský florbal za tu dekádu proměnil?
Rozhodně se proměnil a jeho úroveň se posouvá. Respektive, za těch 10-12 let se určitě posunul jinam a dál, bohužel však v poslední době je jeho progres takový kolísavý, nepřesvědčivý. Jednoduše bych řekl, že jak kdy, jak kde, jak v čem a jak moc. Vnímám posun u těch našich nejlepších hráček, jsou mnohem více konkurenceschopné v rámci zahraničí, dokáží se výrazně prosazovat i v nejlepších klubech Švédska, Finska, úroveň jejich umu a dovedností je komplexnější než dříve. Rovněž reprezentace a naše nejlepší kluby se dokáží rovnat s TOP zeměmi a hrát s nimi vyrovnané zápasy a častěji je i porážet. Bohužel tahle špička těch nejkvalitnějších hráček je pořád příliš úzká, chybí větší kvalita i konkurence a nejvíce tím trpí česká ženská extraliga, jejíž prestiž a úroveň jde v očích odborníků i veřejnosti spíše dolů. Myslím, že je už opravdu na čase nějak reagovat a pokusit se ji dát nový impuls, motivaci těm nejlepším neodcházet. Přesto všechno, a vidím to nejen ve svém klubu, ale i v některých dalších, hráčky florbalu dávají hodně energie, času, odříkání, chtějí na sobě pracovat a být těmi nejlepšími. A co je pozitivní, že se posouvá práce s mládeží. Tam vidím ten nejvýraznější posun, a ten už je podle mě i vidět.

Vnímáte to jako obecný trend napříč oddíly?
Já myslím, že je to tak. Samozřejmě jsou tady menší a větší kluby, ty šikovné hráčky se postupně z těch menších dostávají do těch větších, protože tam cítí větší kvalitu, vnímají i ten komplexnější tréninkový proces, chtějí se posouvat. V malých klubech je to často o pár hráčkách, o individualitách, a ty v jisté době potřebují kolem sebe kvalitu a prostředí pro další rozvoj. Ale za sebe mohu říct, že u stále většího počtu týmů vnímám, že dokáží mladé hráčky lépe připravit a nastartovat jejich kariéry, než se to dařilo dříve. Tak jen tak dále, a pokud možno čím dál lépe.

Jak jste se proměnil vy sám jako trenér?
Těžko říct, nevím, jestli se měním. Samozřejmě získávám zkušenosti, sice už jich mám hodně, ale pořád se učím. Člověk určitě reaguje na to, jak se ten sport vyvíjí a musí být jako trenér připravenější a nějakým způsobem přesvědčivější, koukám kolem sebe, nechávám se inspirovat, čerpám zkušenosti ze zahraničí, kdy se snažím reagovat na nové trendy a posun toho florbalu obecně. Nicméně, pořád se snažím být co nejvíce svůj a hledat i vlastní cesty. Hráčky v této době už potřebují připravenější trenéry, kteří jsou schopni je nejen vést, ale hlavně posouvat. Takže na to je potřeba reagovat a snažím se o to. Jak moc se mi to daří, to už je druhá věc (smích). Ale myslím si, že se to docela jde.

Takže byste neřekl, že se jedná o nějaké turbulentní změny vaší trenérské práce?
Turbulentní určitě ne, na to už jsem dost zkušený a starý. Člověk samozřejmě chce pořád vyhrávat, pořád si dává nějaké cíle, kterých chce dosáhnout. Postupem času už ale některé věci vidím s nadhledem, s jiným úhlem pohledu, takže si už častěji říkám, že zrovna tohle třeba nemusím tlačit až tak do extrémů a lepší bude lehce přibrzdit. Ale ta práce u florbalu mě pořád baví, možná čím dál víc, a tak se pořád snažím být hráčkám nějakým vůdcem, někam je směrovat a něco s nimi zažívat, vyhrávat a bavit se.

Za ta léta se pod vašima rukama kolektivy měnily a vyvíjely. Dá se říci, se kterým se vám pracovalo nejlépe?
(Přemýšlí) Nedá. Opravdu to takhle nemůžu říct. Pracoval jsem s týmy žen, juniorek, v klubu, v reprezentaci, dlouho jsem působil i u béčkového týmu Vítkovic, kde už byly starší zkušenější holky. Všechno mělo svoje.  Všude to bylo o něčem, zároveň všude o něčem jiném a všechno mě bavilo. Bylo to pestré, někde to člověk moc neřešil a spíše se bavil florbalem a partou kolem sebe. Zase teď u toho áčka a u reprezentace už to samozřejmě není primárně o té zábavě, ale více o nějaké dřině, nervech, konkurenčním prostředí, nutnosti zásadního rozhodování apod. Ale to také člověka baví, takže taková ta pestrost toho, že to nebylo pořád jen na té vrcholové úrovni, mě bavila a jsem za ní rád. Ale neumím říct, co je nejvíc.

Co považujete za svůj trenérský úspěch z pohledu individualit? Vedle jste třeba historicky nejlepší českou střelkyně na světových šampionátech Terezu Urbánkovou.
Tak Terku Urbánkovou jsem zažil jenom jeden rok, bylo to v jejich začátcích, pak odcházela do Prahy, takže tam bych o nějakém vlivu na její úspěšnou kariéru moc nemluvil. Na některé hráčky určitě vzpomínám více, to zase jo, u některých jsem rád, že jsem s nimi mohl spolupracovat, nebo třeba stále i spolupracuji, a třeba jsem jim i dokázal pomoct v kariéře, ale mluvit o nějakém trenérském úspěchu, v tomhle smyslu, to asi nejsem schopen takhle říct. A ani vlastně nevím, jestli se mi chce u konkrétně jmenovat, to je u holek vždycky ošidné (smích).

Takže spíše hledíte na ten týmový progres.
Určitě ano. Ve Vítkovicích se nám v podstatě deset let daří, jsme na vrcholu a hrálo pode mnou či pod kolegy trenéry hodně zajímavých hráček. I ty, co to dotáhly daleko. Naším klubem prošla například i Denisa Ratajová, tím si samozřejmě nechci nijak připisoval své zásluhy, ale jsou tu prostě holky, které ve Vítkovicích byly a jsou teď na výkonnostně opravdu vynikající úrovni. A našly by se i další výrazné české, a u nás v klubu i slovenské holky. Takže nejen mou, ale společnou trenérskou prací, jsme některé holky možná posunuli. Nebo prošly nějakým obdobím ve Vítkovicích, které jim třeba pomohlo. A některé se potom k nám do klubu i vracejí, což nás také hodně těší.

Vloni jste se vyjádřil v tom smyslu, že vám manželka pomáhá pracovat s ženským kolektivem. Jak?
Je to holka, je to ženská, takže v nějakých věcech umí být nápomocná. V něčem mi poradí v tom smyslu, že tohle prostě nepřelomím, takhle to prostě u holek je, ať to zkusím nějak jinak. Dokáže mě ve své podstatě někdy přibrzdit v některých situacích, na které prostě člověk musí jít trochu jinak. Takové ty ženské věci, o kterých si my chlapi třeba myslíme, že je známe nebo na ně umíme reagovat, ale ve skutečnosti neumíme a někdy to děláme prostě špatně. Ale pozor, zase to není o tom, že bychom spolu rozebírali každý trénink nebo zápas. Jenom si u našich pravidelných odpoledních káviček povídáme a čas od času mi poradí, jak na ně a co na ně platí.

Co pro vás byla v roli trenéra největší lekce?
Nevím, jestli lekce. Někdy si třeba člověk myslí, že má všechno pod kontrolou, ale úplně nemá. Párkrát člověk narazil nějakou svou strategií, kterou měl, které věřil a ono to zrovna třeba nevyšlo. Za tu dobu určitě bylo pár takových situací, kdy jsem musel některé věci řešit ne úplně jednoduše, ale vyloženě nějakou facku, to asi úplně ne. Nicméně nejhůře mi asi v trenérské kariéře bylo, když v prestižním zápase na MS prohráváte v pětadvacáté minutě 1:8, všechno se sype, ten nejkvalitnější možný soupeř je na koni a více než polovina zápasu před vámi. To mi bylo hodně ouzko.

Obrázek