{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek


MENTÁLNÍ KOUČ VAVRUŠKA: RODIČ BY MĚL DÍTĚTI NASLOUCHAT

Obrázek ke článku
6. 2. 2021

Provést dítě životem sportovce by měl primárně rodič, trenér hlavně nastavuje pravidla, říká mentální kouč David Vavruška. Podle něj se v českém sportovním prostředí často zapomíná, že výkon každého jednotlivce se skládá kromě fyzické kondice, technických dovedností a taktické připravenosti také z nastavení hlavy. „U dětských soutěží by na výsledky neměla být zaměřená hlavní pozornost. Ale blokovat je úplně, to je blbost. Každý jde do zápasu s tím, že chce vyhrát,“ myslí si Vavruška. ​

David Vavruška je nejvíce známý z fotbalového prostředí, jako trenér Liberce vyhrál v roce 2015 Pohár FAČR. V minulosti usedl také na lavičku Příbrami, Teplic nebo druholigového Žižkova. V jednu chvíli si ale uvědomil, že práce trenéra ho nenaplňuje a začal se věnovat lidské psychice. Po absolvování odborných kurzů založil společně s kolegou Michalem Kosmálem SMT Academy, která nabízí sportovním klubům nebo jednotlivcům služby mentálních koučů. Vavruška o florbalovém prostředí říká, že oproti tomu fotbalovému není rozhodně tak zkostnatělé.

V čem je florbal pro práci s mentální stránkou hráče specifický?
Mohu srovnávat zejména s fotbalem, jsou to dva naprosto odlišné sporty. Jde například o střídání během hry nebo timeouty, protože trenér může s hráčem pracovat i na lavičce a připravit ho na další pobyt na hřišti. Obecně je ale florbalové prostředí otevřenější a připravenější na důraz na mentální přípravu. Florbal je momentální fenomén, fotbal zase dlouhodobý. A ve fotbale si pořád myslí, že hlava se nedá trénovat.

Dá se tedy říci, že florbal pracuje s mentální přípravou dobře?
Rozhodně je na dobré cestě. Skladba individuálního výkonu jednotlivce je kondice, technika, taktika a hlava. Ve fotbale si pořád myslí, že hlava se nedá trénovat. Každý trenér po druhé prohře v řadě řekne, že hráči to nezvládají psychicky. Berou to ale jen jako konstatování. Florbal si důležitost mentální přípravy uvědomuje a nastavením hlavy při výkonu se snaží pracovat. Český sport je ale celkově trochu pozadu. Mám společníka ve Švýcarsku, kde pokud mentálního kouče nemáte, pohlíží se na vás, že sport děláte jen jako hobby a nechcete dosáhnout na vrchol. U nás jste při spolupráci s mentálním trenérem za člověka, který patří do psychiatrické léčebny.

Jak jde tedy s hráčem pracovat během času mezi střídáními?
Je to zejména o práci mimo utkání. Když hráč udělá špatné střídání, tak to znamená, že ztratil důvěru v sám sebe. Třeba mu nevyšlo zpracování, pohyboval se ve špatných prostorech. Pokud bude ale hráč mentálně trénovaný, tak kouč na střídačce ho pomocí jedné naučené otázky může dostat zpět do zápasu. Často se totiž stává, že hráč při hře například myslí na budoucnost a nechává se ovlivňovat vnějšími vlivy. Myslím například nespokojenost s rozhodčím nebo dohadování kvůli dvěma trestným minutám. Je ale důležité se vrátit zpět do utkání. Když má hráč s trenérem naučené vzorce, jde to během několika sekund.

Trenér by měl zajistit, že tým je na prvním místě.

Je v kolektivním sportu důležitější nastavení jedince, nebo týmu?
Týmová síla je součtem mentálních sil jednotlivců. Pouze když je tým dobře nastavený, má možnost vtáhnout jedince, kterému to například zrovna moc nejde, zpět do hry. Pravidlo, že tým je na prvním místě, musí ale nastavit trenér. Ze všeho nejdůležitější však je, aby se hráči nebáli mezi sebou komunikovat.

A jakou roli v tom velkém balíku hraje rodič?
Jednoduše řečeno, nezastupitelnou. Rodič je nejlepší kouč. Rodič by měl primárně provádět dítě světem sportu, že přináší emoce, výhry i porážky. Trenér je s hráčem jen hodinu a půl na tréninku a poté na zápasech, jenže dítě prožívá utkání i pak. Každý někdy po výhře zažil, že se cítil dobře a měl radost, jenže poté přišel spoluhráč a řekl, že to stálo za nic. Sport je vlastně iluze. A průvodcem té iluze rodič, který děti vozí na tréninky. A stačí jen otázky typu: „Jak se cítíš? Co by ti pomohlo? Jak se ti hrálo?“ To by měl zvládnout každý rodič. Ve finále jde jen o vyslechnutí a probrání nějakého problému.

Rozhodně ne každý rodič to ale dělá...
Musím říci, že někteří rodiče se chovají jako zvěrstva. Říkají věci jako: „Podívej, jak hraje Karlík, proč takhle nehraješ ty?“ Ve finále často po krátkém sezení s dítětem poznám, že mentálního kouče by měli navštívit hlavně rodiče. Kdyby rodiny fungovaly dobře, já bych tu ani neměl být. Rodiče ale vyhledávají mentálního kouče ve chvíli, kdy nezvládají komunikovat s vlastním dítětem. Přitom stačí být jen emočně vyrovnaný, nelétat v oblacích, když se vyhraje, a zároveň nenadávat, když se prohraje. S tím ještě souvisí nadávání trenérům, že to jsou to blbci. Běžný rodič není profík, takže jeho úkolem rozhodně není hodnotit výkony, ale spíše dítě vyslechnout.

Na děti je při zápase tlak ze všech stran, neměly by se nervovat ještě výsledkem.

Znáte ale i případy, kdy pochybil trenér?
Ve čtyřiceti procentech mé práce řeším rodinné problémy, v šedesáti procentech to, že trenér neumí komunikovat. Vytvořit bezpečné prostředí znamená, že dítě se nebojí odpovídat trenérovi na otázku a neutíká z konverzace. Viděl jsem tým, kde desetileté děti dokáží normálně komunikovat a popsat, co se děje na hřišti. Naopak jsou trenéři, kterým bych dítě dát nechtěl. Hráči se bojí odpovídat, zejména kvůli tomu, že trenér dotyčného někdy seřval a on se ho teď bojí.

Debatuje se, že by nejmladší sportovci neměli hrát na výsledky. Jaký na to máte názor?
Na výsledky by u malých dětí neměla být zaměřená pozornost. Tlaků na hráče je i tak hodně, už jen když vlezou na palubovku a během pěti minut zjistí, že soupeř je daleko lepší. Hned nastává panika. A trenéři jim ještě naloží, že musí vyhrát. Ale blokovat výsledky úplně je blbost, dítě jde na sport, protože chce vyhrát. A je nesmysl říkat, že ne. Jen to není alfa a omega toho, co trenéři dělají. Měli by přeci chtít, aby se hráči zlepšovali. Trenéři jsou zkrátka od toho, aby hráč naplňoval potenciál, takže hlavní pozornost při zápasech bych zaměřoval na konkrétní věci, které dítěti nejdou, v čem se může zlepšit. Ne na výsledky.

Po obnovení tréninků je důležité nastavit mantinely a připomenout silné stránky.

Jak důležité bude ale vrátit děti po obnovení soutěží a tréninků do zajetých kolejí?
Některé týmy se budou dávat do kupy déle a situace u nich nebude dobrá. Přerušily se vypěstované týmové vazby a celkové vztahy mezi lidmi. Důležité je připomenout nastavená pravidla a vytvářet prostředí, aby se všichni opět na sport těšili.

Předpokládám, že to by měl zajistit trenér…
Přesně tak. Podstatné je připomenout, v čem byl tým silný, než se soutěže přerušily. Není rozdíl, jestli jde o profíky, amatéry, děti nebo dospělé. U florbalu by to šlo hezky přirovnat, protože pokud si chceme zahrát, musíme postavit mantinely. Včetně připomenutí, že na trénink se chodí v takovém předstihu a omlouvání funguje takhle a takhle. Každý chce mantinely, a pokud je lidé nemají, jsou roztěkaní a trénink nemá potřebnou kvalitu.

Nejen o trénování jste ale mluvil na přednáškách například s florbalovou mládeží z Kladna neboZnojma. Co účastníky nejvíce zajímalo?
Populární jsou samozřejmě otázky, co dělat, když se tým necítí dobře. Já osobně si ale myslím, že když akci moderují lidé z klubu, děti se na hodně věcí nezeptají. Pokud vědí, že když napíší do chatu otázku a uvidí ji i trenér, tak se bojí zeptat. Děti to „rozbalej“ až na soukromém koučování. Málokdo má sílu veřejně říci, že ho trenér trápí. Také jsem si při on-line přednáškách připadal trochu jako blázen, když jsem tři hodiny mluvil do počítače. Velký problém pro mě je, že nemám s lidmi oční kontakt. A vlastně držím u počítače děti poté, co u obrazovky trávily celý den výukou. Snažím se tedy udělat jen to nejpodstatnější shrnutí problémů.

Málokdo si dokáže přiznat, že je psychicky v háji.

A s kým kromě prvoligových klubů jste již spolupracoval? Co vás k florbalu vlastně přivedlo?
Můj první kontakt s florbalem byl v Mladé Boleslavi, kde má silné zastoupení také fotbal. Já tehdy dělal u mladých fotbalistů a trenér dospělých florbalistů Jan Pazdera chtěl napojit mentální koučink k nim do klubu. Spolupráce fungovala dobře, takže se Pazdera poté zmínil Marku Chlumskému, přes kterého jsem se dostal i na trenérské přednášky Českého florbalu. Navázal jsem spolupráci se Sokolem Pardubice, jsem v kontaktu také se Znojmem nebo Náchodem.

Je tedy angažování mentálních koučů v Česku na vzestupu?
Já si myslím, že ano. Zejména i díky florbalu, který si potřebu „kouče hlavy“ uvědomuje a má v současnosti velkou a silnou základnu po celé republice. Celkově se o mentální přípravě ví, ale málokdo si zatím dokáže přiznat, že je psychicky v háji. Jsem ale rád, že se vše mění, což je dobře.

​​

Obrázek