{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

MISTROVSTVÍ? VELKÝ NÁPOR NA DOVOLENOU, SMĚJÍ SE KOSTINEK A REICHELT

Obrázek ke článku
22. 10. 2021

Ve své rozhodcovské kariéře už toho zažili ledacos, doba plná testování a přesunutých mistrovství je ale pro Tomáše Kostinka a Martina Reichelta opravdu náročná. Jak oba hodnotí mistrovství juniorek v Uppsale, jaké perličky si z něj odvezli a jak se v době karantény udržovali ve formě? To vše a ještě mnohem víc prozrazují arbitři, kteří nebudou chybět ani na šampionátu žen, v obsáhlém rozhovoru.

Od superfinále ženské extraligy, přes juniorský šampionát ve švédské Uppsale a turnaj EFT ve Finsku až na ženské mistrovství světa pořádané opět ve Švédsku – zkušené duo českých rozhodčích v podání Martina Reichelta a Tomáše Kostinka prožívá opravdu snový, ale zároveň dosti náročný florbalový rok.

Po téměř roční pauze, kdy se vlivem pandemie koronaviru nekonal žádný mezinárodní florbal, se vše znovu naplno rozběhlo a vy za sebou máte, ještě docela čerstvě, juniorský šampionát ve švédské Uppsale. Jak se vám po tomhle období pískalo?
Martin Reichelt: Bylo to v pohodě, protože nám upřímně přišlo, že ta předešlá sezona vlastně ani neskončila. Superfinále se hrálo v půlce června, pak jsme pískali Bohemia Trophy a Czech Open a hned na začátku září už bylo samotné mistrovství, takže to pro nás bylo docela komfortní. Mnohem komplikovanější byl restart té předešlé sezony, kdy vlastně nikdo nevěděl, co se bude dít a kdy budeme zase pískat.
Tomáš Kostinek: Já navážu na Martinova slova s tím, že jsme v době, kdy se sezona znovu rozjížděla, docela balancovali nad tím, jestli do toho vůbec ještě chceme jít. Přece jen tam byla podmínka každotýdenního testování před víkendovými zápasy a pokud by nás ten test, nedej bože, nějak zachytil, tak by to byl velký zásah do osobního života. Uvědomovali jsme si, jak velké riziko podstupujeme, ale nakonec to všechno převážila chuť do toho znovu jít. 

Skok zpátky do celého florbalového procesu byl asi náročný, že?
Tomáš Kostinek: To sice ano, ale hodně nám pomohlo, že náš první zápas po restartu byly Vítkovice proti Chodovu, což byl skvělý duel. A nakonec jsme celý ten sezonní blok zakončili tím samým obsazením v superfinále, což byl ještě o dost lepší zápas, takže to zpětně určitě hodnotíme pozitivně. Byl to sice určitý diskomfort, ale nakonec jsme si zvykli a nelitovali toho.
Martin Reichelt: Označil bych to jednoduše jako sezonu 2020/2022 (smích).

Když se teď vrátíme zpátky k juniorskému šampionátu v Uppsale, udála se tam nějaká perlička?
Martin Reichelt: Za mě jedna ano. Mistrovství bylo vlastně od středy do neděle a v pátek jsme se všichni povinně na hotelu testovali. Ráno jsme tedy vstali a sešli dvě patra na testy, kde nás pošťourali takovým způsobem, že mi slzy tekly ještě tři minuty po tom (úsměv). My už na ten proces byli docela zvyklí ze sezony, ale tohle byl tedy mimořádný zážitek a co víc, chvíli na to jsme se na snídani bavili s jednou Finkou, která nám řekla, že to testování bylo úplně v pohodě a že ve Finsku je to mnohem horší. A to jsem se tedy opravdu zděsil (smích).
Tomáš Kostinek: No, on na to Martin byl aspoň zvyklý, ale já předtím prodělal covid, což znamená, že to pro mě bylo první šťourání v nose po dlouhém půl roce (smích). Musím ale potvrdit, že to bylo opravdu hodně výživné. Testovala nás tehdy lékařka švédského nároďáku, která tedy byla velice důkladná.

Nakousli jsme povinné testování na covid. Jak velká komplikace to pro florbal podle vás je?
Martin Reichelt: Rozhodcovství na mezinárodní úrovni díky tomuhle získává vlastně úplně jiné rozměry než jaké mělo doteď, protože se člověk musí víc hlídat a obětovat tomu pískání vlastně ještě víc z osobního života, než jen svůj volný čas.
Tomáš Kostinek: To sice ano, ale obě ta juniorská mistrovství alespoň ukázala, že i za takových podmínek ta akce lze zorganizovat. Ve Švédsku navíc už restrikce ani neexistují, zrušily se vlastně týden po tom, co tam skončilo juniorské mistrovství, což bylo trošku smutné, protože na té hale byla s třemi sty diváky taková hodně komorní atmosféra.  

Teď trochu z jiného soudku. Obecně asi platí, že rozhodčí na mezinárodních akcích nemohou pískat zápasy, ve kterých nastupuje reprezentace jejich země. Je to pravda?
Martin Reichelt: Je to takové nepsané pravidlo, které se ale občas porušuje. Typicky se to děje třeba na Champions Cupu, kde švédští rozhodčí občas pískají švédský tým nebo kde jsme třeba my dva pískali Vítkovice. Bude se to dít vlastně i teď na juniorském EFT ve Finsku, kde kde budou dva páry finských rozhodčích, takže prostě musejí odpískat zápas finského nároďáku. Pořád se ale bavíme o přátelských turnajích (EFT) nebo o akci mezi kluby (Champions Cup), na mistrovství se tohle neděje.

Když na to ale navážu, tak juniorky letos měly velice silný tým a vypadalo to, že by se mohl dostat do finále. Nakonec to ale nevyšlo. Kdyby se tak ale stalo, tak si vy dva byste si finále nezapískali. Upřímně mě tak zajímá, jestli jste se toho nějakým způsobem obávali?
Martin Reichelt: Vůbec ne. Samozřejmě, člověk má trochu na paměti, že existuje reálná šance pískat finále a že tímhle by o tu šanci přišel, ale našim holkám jsme to samozřejmě přáli a nechávali to, jak to dopadne, tak nějak „koňovi” (úsměv).
Tomáš Kostinek: My byli přímo na hale, když holky hrály proti Švédsku ve skupině a tehdy jsme si říkali, že tenhle výběr může opravdu dokázat velké věci a že tedy asi to finále pískat nebudeme. Ale vůbec jsme se toho nějak nebáli nebo tak, spíš jsme si oba říkali, že si to holky zaslouží mnohem více než my, protože to pro ně bylo přinejmenším poslední juniorské mistrovství a pro některé také možná poslední mezinárodní akce v životě.  

Po krátké odmlce se v listopadu do severské velmoci vracíte zpátky, neboť jste byli nominováni také na ženské mistrovství. Dvě světové akce v jednom roce, jak moc to pro vás znamená? 
Martin Reichelt: Je to opravdu velký nápor na dovolenou (smích). Zároveň to ale bereme jako obrovskou poctu, protože pískat na mezinárodní úrovni je to nejvíc, co rozhodčí může a my rozhodně tyhle nominace nebereme jako samozřejmost.
Tomáš Kostinek: Juniorský šampionát se hrál vlastně rok a půl po řádném termínu, což je samo o sobě zvláštní, ale zase je skvělé, že se takhle tlačilo na to, aby se to uspořádalo. Je to pro nás ale hodně hustě nabitý podzim a protože jsme oba dva zaměstnanci, tak musíme také dopředu kalkulovat třeba s věcmi jako dovolená. Ale když jsme skončili v Neuchatelu, tak naším dalším cílem bylo dostat se na následující mistrovství. Je to totiž specifická akce, na které se člověk cítí jako profík, a to se nedá nikde jinde nasimulovat. Jde vlastně o týden a půl trvající akci, na které se člověk může soustředit jenom a jenom na florbal. Teď už to sice bude naše třetí mistrovství v kariéře, ale vždycky se na akci takového formátu budeme těšit a poctivě připravovat.

Pískáte v lize, jezdíte na mezinárodní akce a ještě oba dva pracujete. Jak se to dá psychicky zvládnout?
Tomáš Kostinek: Volný čas je pro nás velice drahá komodita. Mně se před prvním lockdownem narodilo druhé dítě, Martin se zase stěhoval a všechno je to teď strašně náročné, ale věříme, že až budeme ve Švédsku na cestě na první zápas, tak to z nás všechno spadne. Je to prostě tak trochu jiná dovolená (úsměv).

„Pokud člověk není v pohodě v osobním životě, tak ani na hřišti to nedopadne dobře. Nedořešené resty ovlivňují veškeré výkony.”

Během tvrdých lockdownů se nikde na světě nehrálo a nemohli jste tak pískat žádné zápasy. Dá se něco takového vůbec zapomenout? Jak jste se udržovali ve formě?
Martin Reichelt: Vzhledem k tomu, že bylo všechno zavřené, tak jedinou možností bylo běhání. Když jsme dostali nominaci na zápas Chodova proti Vítkovicím, tak jsme vlastně nevěděli, co po tak dlouhé pauze očekávat od týmů, ale ani sami od sebe. Pak jsme ale byli příjemně překvapeni, že to je vlastně opravdu jako jízda na kole, a tudíž že jsme to nezapomněli (úsměv). Bylo to vlastně mnohem lepší, než jsem já sám očekával.
Tomáš Kostinek: Taky jsem z toho měl po tak dlouhé pauze trochu respekt, ale týmy nám to dosti ulehčily tím, jak dobře hrály. Byl to zápas týmů z top čtyřky, takže to člověka tak nějak automaticky stáhlo do pořádné koncentrace. Narozdíl od Martina jsem já ale sám neměl prostor ani na to běhání, protože jsem doma měl čerstvě narozenou dceru, takže pro mě bylo udržení formy trochu náročnější.
Oba dva: Důležitá je krom fyzické přípravy také ta mentální, protože pokud člověk není v pohodě v osobním životě, tak ani na tom hřišti to nikdy nedopadne dobře. Nedořešené resty strašně ovlivňují veškeré výkony. Obecně se proto říká, že 70 % výkonu sportovce dělá hlava a u rozhodčích to funguje naprosto stejně.

V rozhodcovském kolotoči už se pohybujete nějaký ten pátek, jaké jsou tedy v tomto odvětví vaše nynější plány a cíle?
Tomáš Kostinek: V globálu je naším dlouhodobým cílem prosazení se ve vyšších mužských soutěžích. My už sice jsme zařazení na národní listinu první ligy mužů, ale nejde nám o nějaké občasné nominace, nýbrž o pravidelnou účast na těchto zápasech. Vůbec to ale neznamená, že opustíme ženský florbal. Extraligu stále pískat chceme a také u ní zůstaneme. 

Posledně jsme se bavili o různých zahraničních seminářích, které děláváte. Jak pokračuje tahle vaše kratochvíle?
Tomáš Kostinek: Poslední webinář jsem já osobně dělal koncem listopadu pro slovenskou federaci. Od té doby ale na další nabídku čekám (úsměv).
​Martin Reichelt: Já jsem poslední školení dělal na konci srpna, a to také pro slovenské rozhodčí. Myslím si, že tím, jak se ten život zase vrátil trochu do normálu, tak to trochu přispělo ke snížení poptávky těchto akcí. Jinak je ale dle mého názoru skvělé, že tohle vůbec vzniklo, protože to otevřelo zcela nové možnosti a pohled na vzdělávání rozhodčích jako takových.


Chceš se stát rozhodčím florbalu? Informace nalezneš ZDE!


Obrázek