{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

MRÁZEK: ŠPATNÉ CHOVÁNÍ TRENÉRŮ A RODIČŮ JE NEJVĚTŠÍ ZLO

Obrázek ke článku
6. 2. 2016

Trénoval 17 let ve Vítkovicích, z toho 11 let u mužského A-týmu. Před více jak dvěma lety tato etapa kariéry respektovaného ostravského trenéra skončila a jako metodik Českého florbalu se naplno věnuje rozvoji florbalu v celé Moravě. Radomír Mrázek stál před několika lety za vznikem kampaně, která má za cíl vychovat trenéry a rodiče ve vztahu ke svým svěřencům či dětem - malým florbalistům. Jak ji hodnotí? A jaký má názor na aktuální téma vztahu trenérů a hráčů s rozhodčími? Čtěte v exkluzivním rozhovoru.

Jaký byl hlavní impulz ke spuštění této kampaně, byla ta situace natolik špatná?

Když budu čistě mluvit za náš region, protože z jiných regionů nemám dostatek informací, tak bych řekl, že ano. Byla hodně špatná. Kdyby to bylo pár výjimek, tak by nemělo cenu podobný projekt realizovat.

Kampaň běží již tři roky, i když ne úplně ve všech regionech. Jak ji po takové době vyhodnocujete?

My se ji snažíme udržovat při životě. S oddíly nadále pracujeme, dodáváme jim nové materiály, obnovujeme informační stojany a tak dále. Jako hodnocení je nejlepší zpětná vazba přímo od účastníků, to znamená od trenérů a rodičů. Takže občas děláme takovou, řekněme, telefonickou kontrolu, a získáváme od těchto lidí informace, které pak probíráme v regionální komisi a výkonném výboru. Na základě těchto informací si dovolím tvrdit, že došlo k obrovskému zlepšení. Je samozřejmě otázka, jestli to je jen díky té kampani, protože toto téma se stalo nedílnou součástí školení a seminářů trenérů. Zřejmě to jde ruku v ruce a zlepšuje se to.

INFO: Texty kampaní proti zlým trenérům, rodičům a fanouškům

Podobné problémy sužují i jiné sporty. K tomuto tématu čteme příspěvky od osobností ledního hokeje, fotbalu či basketbalu. Nepřerůstá to v celospolečenský problém?

Přesně tak, je to společenský problém, netýká se to pouze sportu. Na druhou stranu těžko mohu cokoliv tvrdit o jiných sportech. Pokud si ale mohu dovolit být trochu arogantní, tak bych řekl, že ty tzv. tradiční sporty, jako je hokej a fotbal, mají mnohem větší problém než my, jsou v tom zkostnatělé. My jsme mladý sport, jsou u něj mladí lidé a ti jsou mnohem více schopni naslouchat a ochotni věci měnit. Florbal je tedy v tomhle ohledu na tom mnohem lépe, možná nejlépe, i když i tak to není ideální.

Co podle vás trenéry či rodiče vede k takovému chování?

Samozřejmě tam je to, že ten člověk si v mládí prožil něco, co mu nebylo úplně příjemné. Jsou tam zakořeněné nějaké zlozvyky či špatné návyky jeho rodičů, takže pak má potřebu to pod tlakem emocí během florbalového utkání ventilovat. Tím, že na něj byl vyvíjen tlak typu 'musíš vyhrát, nesmíš prohrát', když byl malý, tak se ten člověk bohužel pod emocemi přestane kontrolovat a spustí třeba i na vlastní děti. To je podle mě hlavní důvod.

Jak to ovlivňuje nezveřejňování výsledků, které funguje již několik sezon?

Bohužel to někdo spojuje pouze s výsledky, které během utkání svítí na světelné tabuli. Ano, výsledky mohou za to, že ten člověk po tom dítěti pak křičí, aby vyhrálo zápas, ale ta tabule s výsledkem není ten hlavní důvod, to je jenom takový spouštěč. Hlavní je, jak jsem řekl, ta výchova.

Dá se proti tomu bojovat ještě jinými cestami než prostou osvětou?

Já jsem liberálně založený člověk, takže úplně nemám rád takové ty cesty, že když někdo něco dělá, tak mu do cesty hodím překážky, protože to pak vyvolává jen reakce stejného kalibru. Je zkrátka mnohem lepší o tom psát, mluvit a pořád dokola to omílat. Například využít i televizní utkání. Zkrátka pořád mluvit, ať to všude zní. I práce médií s elitním sportem ovlivňuje pohled na ten dětský, protože když se všude jen píše, že Jágr měl v utkání 3+3 body, tak tím je veřejnosti vysílán signál, že nejdůležitější jsou body, body a zase jen body. Přenáší se to pak i na děti.

Jaký je váš čistě osobní postoj k tomuto chování?

Teď budu mluvit zcela z vlastní zkušenosti. Dívám se na to jako na největší zlo, protože to je to nejhorší, co se těm dětem může dít. Říkám 'z vlastní zkušenosti', protože když jsem začínal ve svých 18 letech trénovat, tak přesně takovým způsobem jsem tři až čtyři roky děti vedl. Úplně špatně, negativně, na sílu. Pak se něco v mém životě stalo, vzpamatoval jsem se a začal jsem přemýšlet trochu jinak. Nicméně opakuji, že to je to největší zlo, co může být, protože když dospělí nedají dítěti prostor na zábavu, tak je konec. Viděl jsem to i na svých svěřencích, které to přestalo bavit, nechodili na tréninky, úplně končili. Ať je ten trénink klidně postaven špatně, ale pokud děti baví, pak je to v pořádku. Můžete mít sebelepší tréninky, sebelepší náplň tréninků, sebelepší vybavení a zázemí, ale pokud je tam špatná atmosféra, tak místo toho, aby se to dítě rozvíjelo, tak ho to ničí.

Aktuální je i téma vztahu hráčů, trenérů a rodičů s rozhodčími. Co vy na to říkáte?

Obecně všem těmto skupinám, tedy hráčům, trenérům a také rozhodčím, chybí vzájemný respekt. Nikdo nerespektuje rozhodnutí toho druhého. Trenér nerespektuje rozhodnutí hráče, že něco udělal jinak, zkritizuje ho. Trenér a hráč nerespektuje rozhodnutí rozhodčího a zkritizuje ho nebo mu dokonce vynadá. A konečně to samé rodič vůči hráči a trenérovi a tak dále, je to uzavřený kruh. Jediné východisko podle mě je, že tihle lidé se musí doma postavit před zrcadlo, pořádně si nafackovat a uvědomit si, co dělají, a snažit se respektovat rozhodnutí druhých.

Obrázek