{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

NAVRÁTILEC BENEŠ: ŠVÉDSKO UŽ MĚ NEBAVILO, CHCI NEJLÉPE TITUL

Obrázek ke článku
11. 5. 2021

Švédsko ho už omrzelo. Cítil, že potřebuje všestrannější život. A tak se Marek Beneš rozloučil s Pixbem a vrací se domů, do Tatranu, což měl vzhledem ke studijním povinnostem stejně v plánu. „Šel jsem tam na dva roky, to bylo jisté na devadesát devět procent, že to takhle bude,“ potvrzuje ​třiadvacetiletý reprezentační útočník.

V Tatranu se opět sejde se svým otcem Luďkem, který je staronovou součástí realizačního týmu střešovického celku. „Tátovi jsem řekl, že jsem si celkem zvykl na hraní bez něj, ale že pokud v rámci jeho časových možností trénovat chce, tak si na to rád zase odvyknu,“ směje se.

Bude se snažit zacelit velkou mezeru po odchodu Filipa Langera, jenž táhl Tatran v poslední sezoně. Ten však zvolil směr Švédsko, zatímco Beneš se své severské dobrodružství rozhodl ukončit.

Jak se těšíte na návrat do mateřského klubu?
Opravdu hodně, protože druhá sezona ve Švédsku nebyla úplně podle představ. Byl jsem velmi vyčerpaný a opravdu jsem se domů těšil.

Proč se vůbec do Česka vracíte? Výkonnostně na Švédsko evidentně máte...
Těch důvodů je samozřejmě víc. Je ale důležité říct, že byly předem známé. Šel jsem do Švédska na dva roky, to bylo jisté na devadesát devět procent, že to takhle bude. Hlavním důvodem je škola, déle už bych být pryč nemohl. Tím, že to bylo takhle předurčené, tak jsem se nemusel moc rozhodovat.

Jak byste zhodnotil uplynulou sezonu, pod kterou se podepsala celosvětová pandemie?
Moc kladů bych asi nenašel, a to hlavně kvůli pandemii. Život ve Švédsku se pro mě kvůli tomu dost změnil, byl takový osamocený. To se bohužel začalo projevovat i do florbalu. Týmově sezona byla také dost špatná. Nedokážu si vysvětlit proč to i z týmového hlediska nebylo ono, navíc v posledních třech zápasech, které byly klíčové, jsem se potýkal se zraněním, takže to byl pro mě takový hřebíček do rakve.

Postrádal jste na tribunách diváky?
Pixbo sice není tým, kam by chodili tisícovky fanoušků, není na to ani hala, ale i tak mi diváci hodně chyběli. Hlavně na venkovních zápasech to bylo znát víc. Na některé kluby chodí opravdu dost lidí a atmosféra je skvělá. I to je další důvod proč ta první sezóna byla o dost lepší než ta druhá.

Pomýšlíte, že byste v budoucnu ještě oblékl dres Pixba?
Po zkušenostech z poslední sezony si teď nedovedu moc představit, že bych ještě někdy odešel do zahraničí, ale třeba časem ještě změním názor. Švédské angažmá mi dalo sice hodně zkušeností, ale na druhou stranu mi to ukázalo, že profi florbal život není úplně pro mě, potřebuji ho mít všestrannější. Ale celkově na to vzpomínám hezky, odehrál jsem spoustu skvělých zápasů, a nebýt pandemie, tak si myslím, že by to angažmá bylo ještě lepší. I přes pandemii mi to ale dalo hodně.

Aspoň jste si mohl vylepšit jazykové dovednosti, to není nikdy na škodu...
Domlouval jsem anglicky a chtěl jsem se naučit švédsky. Z mnoha faktorů to tu první sezonu nevyšlo. Začal jsem pozdě a potom jsem kvůli zranění a škole byl často v Česku, nakonec to ukončila pandemie. Takže jsem těch lekcí moc neodchodil, a když jsem se vrátil na druhou sezonu, tak už mi to přišlo zbytečné. Vlastně jsem neuměl nic a zase bych začínal skoro od nuly. Navíc za rok bych se nenaučil na takovou úroveň, aby to mělo smysl. 

Spolu s vámi se do Tatranu vrací i váš otec Luděk. Těšíte se na navázání rodinné spolupráce?
Tátovi jsem řekl, že jsem si celkem zvykl na hraní bez něj, ale že pokud v rámci jeho časových možností trénovat chce, tak si na to rád zase odvyknu. (smích) Realizační tým je teď v Tatranu opravdu silný.

Máte něco konkrétního, co jste se ve Švédsku naučil a chtěl byste přenést do tatranské kabiny?
Přiznejme si, nikdy jsem nebyl a asi ani nebudu nějaký hecíř, proto se chci soustředit hlavně na to, abych týmu pomáhal co nejvíc herně. Spíš než naučil musím říct, že se chci naopak trochu změnit oproti tomu, jak jsem hrál ve Švédsku. Za ty dva roky v Pixbu se ze mě stal poměrně jednotvárný hráč, který operuje hlavně kolem branky soupeře. Můj cíl tedy je, abychom do budoucna viděli zas původní verzi Marka Beneše, která je mnohem komplexnější než verze „švédská“. Myslím, že moje role v Tatranu by mi k tomu měla pomoct. 

Budete platit za klíčového hráče, této pozici zřejmě neuniknete. Tím spíš, že Tatran opustil Filip Langer.
Takovou roli už přeci jen mám docela dlouho, i v Pixbu jsem měl poměrně významnou roli a jsem tak na to zvyklý, takže by to neměl být problém.

Přiznejte, je vám život v Česku stále bližší? Nebo na vás Švédsko po mimoflorbalové stránce tak zapůsobilo?
Jednoznačně život v Česku, ale je to ovlivněné tím, že tu mám všechno. Od kamarádů přes rodinu, přítelkyni, práci až po školu. Ve Švédsku jsem měl jenom florbal a před pandemií také občas práci. V té druhé sezoně už mě to potom nebavilo, jelikož jsem tam kromě florbalu nic neměl. Někomu by to třeba vyhovovalo soustředit se jenom na florbal, ale jak jsem říkal, já osobně potřebuji mít život všestrannější. Abyste ale něco takového zjistili, musíte někam nejdříve vyrazit, proto je to opravdu cenná zkušenost.

Je švédská mentalita hodně rozdílná oproti té tuzemské?
To je těžké říct. Myslím, že je to spíše individuální, než že by se to dalo nějak příliš zobecňovat. Nicméně poslední dobou si všímám, že v Česku se u některých týmů začíná objevovat touha spíše po tom chovat se jako co největší zvíře, to mi přijde docela smutný. Snad se to včas zarazí a všichni se budou snažit zvítězit hlavně sportovními kvalitami.

Jaké cíle si kladete před svým návratovým ročníkem?
Já mám do příští sezony hodně vysoké ambice, protože dlouho už jsem nic nevyhrál. Vracím se do týmu, který je mladý a je v něm obrovský potenciál, který zatím není naplněný. Moje cíle jsou pomoct ten potenciál využít a změnit ho na nějaký dobrý výsledek, úspěch, nejlépe titul.

Co vaše kolena? Drží?
Kdybych měl najít něco pozitivního na této sezoně, tak to jsou kolena. S těmi jsem neměl vůbec problém a doufám, že to bude pokračovat i nadále. Začal jsem na ně dělat trošku speciální cviky a zatím se to daří. S mými koleny člověk nikdy neví, ale snad budou sloužit ještě dlouho.  

​​

Obrázek