{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

​​

O ZLATÉ CESTĚ S TRENÉREM BERKOU. ČEKAJÍ NÁS NOVÉ VÝZVY, VÍ

Obrázek ke článku
23. 9. 2021

Cesta za úspěchem juniorské reprezentace byla dlouhá a vyvrcholila v závěru uplynulého léta. Všichni hráči prošli obrovským vývojem a realizační tým je dokázal naladit na tu správnou vítěznou notu. Každý člen realizačního týmu měl nezastupitelnou roli. V čele však stál jediný muž – Jaroslav Berka, kterého teď čeká s jeho kolegy nová výzva. U juniorské reprezentace budou pokračovat i nadále.

Uplynulé dva reprezentační cykly zakončil s pohárem pro mistry světa nad hlavou. Zvlášť srpnový úspěch na domácím šampionátu v Brně se vryje do paměti všech českých fanoušků. Naplněná hala, úžasná atmosféra a fantastická tečka na závěr.

V obsáhlém rozhovoru se 34letý kouč vrátil k cestě za světovým zlatem. Jak probíhala soustředění? Proč jej kapitán „vyhnal” ze střídačky, jak prožíval poslední vteřiny finále, proč zvolil proti Finům netradiční hru v šesti a jaké cíle má s novým cyklem? Nejen na tyto otázky odpoví v dalších řádcích.

Pojďme se vrátit o pár týdnů nazpět. Finální přípravu jste začali turnajem v Bratislavě, poté jste si zahráli na ŠKO-ENERGO CUPu, kde dokonce jeden zápas odkoučoval kapitán Filip Forman. Kde se zrodila myšlenka, že Filip tým z lavičky povede?
Náš proces začal mnohem dřív a toto už byla závěrečná fáze. V Bratislavě udělal tým velký kus práce a ukázal, jak se chce prezentovat. Na ŠKO-ENERGO CUPu jsme měli v plánu posunout odpovědnost a samostatnost jednotlivých hráčů. Pracovali jsme tam i s rolemi, které jsme poprvé otevřeli v Bratislavě. To, že první zápas odkoučuje Filip Forman, vzniklo poměrně spontánně v kabině před utkáním. My jsme s realizačním týmem byli připraveni, že na střídačku půjdeme. Filip měl za úkol tým koučovat, ale neměli jsme v plánu, že na střídačku nepůjdeme. Nicméně on to pochopil tak, že tam jde sám a víceméně nás vykázal (úsměv). My jsme to akceptovali a šli jsme na tribunu.

Jak jste to z té tribuny vnímal?
Snažíme se toho využívat, ať už na tréninku, nebo v tomto případě přímo při zápase, k tomu, abychom pozorovali, jak se hráči prezentují, jak uplatňují svoje role a potom se o tom s nimi snažíme diskutovat. Díky tomu jsme získali spoustu poznámek a nápadů, jak bychom chtěli některé dílčí kroky uchopit a pak jsme na tom díky tomuto feedbacku pracovali na soustředění v Kutné Hoře a na samotném mistrovství.

Poté jste se přesunuli právě do Kutné Hory, kde se v průběhu zranil Šimon Stránský, který nakonec patřil mezi klíčové hráče. Vylekalo vás to a měli jste případně připravenou nějakou variantu?
Příběh Šimona Stránského byl specifický celý cyklus. My jsme ho měli od začátku v pozici klíčového hráče. Objížděl s námi veškeré akce a soustředění. I přesto ale zatím nedostával v mužském týmu Liberce takový prostor. Pak tam byla jedna miniepizoda, kdy na jednu reprezentační akci nebyl Šimon nominovaný, protože nesplnil kondiční testy. Byli jsme ale všichni přesvědčeni, že bude na mistrovství klíčovým hráčem. Když se pak v průběhu soustředění zranil, tak nás to samozřejmě vylekalo. Nějaké varianty jsme připravené měli, ale doufali jsme, že bude díky skvělé práci fyzioterapeutů a všech z reprezentačního úseku v pořádku. Vše se povedlo rychle vyšetřit, začala rehabilitace a regenerace. Šimon pak šampionát odehrál špičkově, ale v tu chvíli to pro nás byla obrovská komplikace.

Následoval teambuliding v Beskydech. Oddechl jste si, nebo naopak sílilo vaše očekávání a přípravy směrem k samotnému šampionátu?
Všichni jsme si v Ostravici odpočinuli. Jak hráči, tak i my jako realizační tým. Měli jsme minimum meetingů, snad dvě nebo tři porady. S realizačním týmem jsme pak procházeli různé scénáře směrem k mistrovství světa. Když to hodnotím zpětně, tak to byl můj asi nejklidnější víkend za poslední měsíc.

Pak jste se přesunuli do centra dění. Jaké jste měl spaní po první tréninku, kdy na kluky dolehla atmosféra domácího šampionátu?
První trénink byl opravdu specifický. Kluci si poprvé vyzkoušeli ten tlak, kdy na ně koukají všichni, co byli v hale. Ať už to byli dobrovolníci nebo lidé u časomíry. Bylo vidět, že se jich to dotklo a neuměli s tím pracovat. Věnovali jsme se tomu pak ještě na poradách a já jsem věřil a doufal, že to byl jen prvotní šok. Nakonec kluci dokázali domácí prostředí využít ze sta procent.

 „Hráči šli celou dobu za svým cílem a ladily se jen drobné detaily.”

S týmem jste nebydleli přímo v Brně, ale kousek za ním v Olomučanech. Proč právě tato volba a nebylo pro kluky složité, že museli pravidelně dojíždět?
Po zkušenostech, co jsem nasbíral u reprezentace už během spolupráce s Jirkou Jakoubkem, že dojíždění dvacet třicet minut autobusem není vůbec na škodu, jsme zvolili ubytování mimo místo konání. Věděli jsme, že budeme cestovat do Brna jen jednou za den, protože už jsme tam pak netrénovali. Chtěli jsme využít toho, že jsme doma a že si můžeme vybrat prostředí, kde se budeme cítit dobře, což hotel v Olomučanech splňoval, protože jsme tam byli převážně sami a měli jsme pro sebe veškeré prostory, které jsme potřebovali a zároveň s tím klid pro hráče, kteří se tak mohli soustředit na zápasy. Zpětně mohu říci, že tato volba byla výborná.

Jaká byla nálada po porážce s Finskem? Lišila se nějak postupem i díky dvěma následujícím výhrám, nebo byli hráči pořád nalazeni stejně?
Nálada se neměnila. Tým vstupoval do šampionátu s nějakým cílem, a to ne přímo výsledkovým, ale s cílem toho, jak se chce prezentovat. Už ve středečním zápase s Finskem jsme si vyzkoušeli to, že touto cestou bychom chtěli jít. Vnímali jsme tam drobné rezervy, ale myslím si, že se v rámci celého realizačního týmu skvěle dařilo pracovat s nějakou energií v těch dnech, že jsme vždycky dokázali mít energii na „topu” v momentě zápasu a pak jsme s ní dokázali jít dolů. Vnímal jsem to, že náš výkon opravdu gradoval. Rutina zápasů a to prostředí nás jenom posilovalo a nejlepší zápasy na turnaji jsme poté odehráli v sobotu a následně v neděli. Hráči šli celou dobu za svým cílem a jenom se ladily drobné detaily.

Zajímavým prvkem v tom prvním duelu byla vaše hra v šesti, kterou jste aplikovali, i když jste vedli. Mnoho fanoušků tento počin zaujal a ptali se, proč jste k tomuto kroku přistoupili. Mohl byste to zpětně vysvětlit?
Má to několik linek. První je taktická vzhledem k soupeři. Další je, že tým nastupoval do turnaje s nějakým svým nastavením, které mělo tento krok podpořit a dát tomu jasné kontury. Pak hrál roli i moment překvapení, něčeho nového. Čili tam byly tři základní faktory, které jsme zohledňovali a které jsme se nakonec rozhodli využít, byť na soustředění před MS jsme o tom debatovali s hráči a v tu chvíli to bylo spíš padesát na padesát. Nakonec jsme si vybrali, že do toho půjdeme.

Skupinu jste nakonec zvládli a přišlo semifinále, kde jste po první třetině vedli 4:1, ale nakonec z toho byla remíza. Jak jste prožíval následné prodloužení a zejména perné chvilky v oslabení...
Zaslouženě jsme vedli 4:1. Pomohly nám přesilovky v závěru třetiny, které jsme využili, což bylo samozřejmě skvělé do kabiny. V následujících dvou třetinách jsme měli využít alespoň jednu z velkých příležitostí, které jsme měli. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsme snad třikrát jeli sami na brankáře, několikrát jsme šli do přečíslení, ale bohužel se nám čtyřicet, dokonce potom padesát minut nedařilo vstřelit branku a soupeř pak hrál s velkým rizikem. To byl hlavní faktor toho, proč se nakonec hrálo prodloužení.

Nejtěžší moment přišel na konci prodloužení při vyloučení Ondry Kawuloka, kdy jsme téměř do konce nastavení měli hrát v oslabení. Soupeř si vyžádal time-out a my jsme hráče upozornili na pravděpodobné situace, které by mohly vést k tomu, že Švédové budou střílet z určité strany. To se povedlo. Kluci to skvěle odbránili. Byla vidět obrovská obětavost a v tu chvíli hráčům domácí publikum a energie, kterou si z něj brali, hodně pomohly. O nájezdech jsem byl přesvědčený, že je zvládneme. Pilovali jsme to i na soustředění v Kutné Hoře. Matěj Havlas, který proměnil rozhodující nájezd, byl na soustředění nejúspěšnější a bylo takřka jasné, že právě on bude jezdit ty rozhodující nájezdy.

Právě Havlasův rozhodující nájezd byl také hodně diskutovaný, vzhledem k tomu, že Matěj mohl v páté sérii rozhodnout, ale šanci neproměnil a hned nato jel znovu. Zasahoval jste do toho, kdo by si měl tu šestou penaltu vzít na bedra? Věřil jste, když si bral míček na ten druhý nájezd, že vás pošle do finále?
Jak už jsem zmínil, tak exekutoři byli daní. Hráči si prošli svými momenty už na soustředění. Bavil jsem se s nimi předtím, než se určilo finální pořadí pěti střelců. Po tom, co skončila první pětice, jsem jenom říkal Šimonovi s Matějem, ať se domluví mezi sebou a ať jede jeden z nich. Vybral si to Matěj a jel.

 „Závěr finále? Krotil jsem emoce. Potom už to byla jen euforie.”

Po sobotě jste měli jistotu medaile. Musel jste nějak krotit euforii v kabině?
Nemuseli jsme nic krotit. Nemyslím si, že by byla nějaká extrémní. Byla tam obrovská radost z výhry, ale dobře jsme pracovali s energií v průběhu celého turnaje. Hráči poté automaticky přešli do režimu rutin, které následovaly. Přepnuli jsme na další den. Udělali jsme si nějaké mimoflorbalové a osobní věci a připravili jsme se na odvetný zápas s Finy. Byl tam obrovský fokus na to to doma zvládnout, takže na euforii nebyl čas.

Pak přišlo velké finále, kde jste inkasovali gól hned ve čtvrté vteřině…
Se mnou to neudělalo vůbec nic. Bral jsem to zkrátka jako fakt. Jako bychom šli do zápasu a prohrávali 0:1. Ani jsem nevnímal, že zápas začal. Na našem plánu to nic neměnilo. Vystřídali jsme a jeli dál. I podle toho, jak jsem vnímal kluky, realizační tým a celkovou energii, mělo to na nás mít minimální efekt. Prostě jsme pokračovali v absolutním soustředění a věděli jsme, že si jdeme za svým.

Následně ale přišel zasloužený obrat. Jak jste prožíval těch posledních 99 vteřin od gólu na 4:3 po závěrečný hvizd?
Snažil jsem se primárně krotit euforii a všechny hráče i členy realizačního týmu držet, aby si plnili své role, abychom naplnili ten kus práce, který jsme si nastavili před turnajem a v jeho průběhu. To jsem cítil a vnímal jsem, že tohle je moje úloha. Udržet každého, aby v ten moment odvedl své maximum. To se podařilo a potom už to byla jen euforie.

Jednou z klíčových postav byl Tomáš Jurco, který zejména v boji o medaile předváděl neskutečné zákroky. Překvapil vás jeho výkon? 
Upřímně, překvapil. Před mistrovstvím světa jsme měli pocit, že jedničkou bude spíš Karel Hodík. Nahrávalo tomu jeho vytížení na Chodově, které se poté v play-off trochu změnilo. Vnímali jsme, že i Karel to vnímal a poznamenalo ho to. I přesto jsme se rozhodli vstoupit do turnaje s tím, že Karel bude chytat jako jednička. Chtěli jsme oba brankáře vyzkoušet. To byl také předem stanovený plán. Pak to bylo pocitové rozhodnutí po diskuzi realizačního týmu a trenéra gólmanů. Cítili jsme, že Tomáš je ve formě, tak jsme mu dali další zápas, pak semifinále a po něm už nebylo moc co řešit. Byla to souhra náhod. Tomáš využil toho, že byl na mistrovství špičkově připraven. Jsem rád, že jsme to dokázali rozpoznat a že jsme ho v tu chvíli podrželi a využili jsme ho.

Fanoušci si toho asi nemohli všimnout, ale když hráči přicházeli do kabiny nebo na plochu, tak byly všude rozvěšené motivační obrázky či hesla. Bylo to plánované dopředu nebo to vzniklo spontánně?
Tyto věci vznikají vždycky spontánně na základě mentálního rozpoložení týmu. Nicméně má to jednotnou linku, a to, aby hráči byli v daný moment teď a tady. Tým si za dva roky prošel nějakým svým vývojem. Asi jen sami hráči a my jako realizační tým dokážeme tu cestu popsat. Tyto věci sloužily k tomu, aby hráče držely v maximálním fokusu na výkon, aby nesklouzávali ve své mysli do minulosti nebo do budoucnosti, ale aby byli přítomni v jednom okamžiku. Jestli to byly ohně, motivační slova, citáty nebo fotky, tak to v tu chvíli vždycky vzniklo spontánně.

„Měl jsem špičkové lidi. Je to úspěch celého realizačního týmu.”

Když se ohlédnete nazpět na celou tu cestu. Zapochyboval jste někdy o tom, že třeba nemáte na to hrát o medaile? Ať už to bylo během covidové nejistoty, nebo třeba po porážce 2:18 s Finskem.
Pochyby... (zamyslí se). Věřili jsme, že náš plán a cesta, kterou máme nastavenou, je správná a že si to odpracujeme. Samozřejmě, výsledky na začátku nebyly jednoduché ani pro hráče a ani pro nás. Museli jsme si některé věci vyhodnotit a i v technicko-taktické oblasti trochu upravit herní styl. Museli jsme na to reagovat, protože tým se nějak profiloval a náš plán tomu z počátku úplně stoprocentně nevyhovoval. Reagovali jsme my i hráči. Tým se vyvíjel někde od půlky cyklu, kdy jsme překlenuli pauzu s covidem, tak jsme v realizačním týmu cítili z kluků obrovskou sílu. Měli jsme pocit, že pracujeme opravdu usilovně, aktivně a že tým se ohromně posouvá, a to jak individuálně, tak i týmově. Nebyli jsme si jistí, jaké bude srovnání se špičkou, ale vnímali jsme, že progres byl obrovský.

Pro vás byl domácí úspěch už druhým zlatem. Před dvěma lety jste byl součástí trenérského štábu u historického prvenství v kanadském Halifaxu. Mohl byste oba tyto úspěchy porovnat?
Týmy byly rozlišné a i já sám jsem byl v jiné roli. I když už to ode mne slyšel, tak musím znovu zpětně poděkovat Jirkovi Jakoubkovi za to, jakou roli, důvěru a obrovský prostor jsem od něj v minulém cyklu dostal. Bylo to něco, co předtím nebylo pro české týmy úplně typické – mít široký realizační tým se spoustou rolí a rozdělené role kompetentnosti. Jako hlavní trenér jsem se v tom snažil pokračovat. Měl jsem špičkový realizační tým a nevnímám to jako svůj úspěch, ale jako úspěch celého realizačního týmu, který jsem já vedl. Měl jsem špičkové lidi a z toho pramení odpověď na to, že oba týmy byly sice odlišné, ale byli vedeni skvělými odborníky ve svých oblastech. Každý odborník je tak daleko ve své profesní zkušenosti, že dokázal vycítit, že ty týmy i hráči jsou na tom individuálně rozdílně, dokázal svou práci předat vždy jiným způsobem, ale tak, aby se ti hráči maximálně posunuli. Zatímco tým z Halifaxu měl nějaká svá specifika a silné stránky, tak si dovolím říci, že tento tým měl úplně jiné silné stránky a jiná specifika. O tom bychom se tu mohli bavit dlouho, ale způsob práce, kterým došel k tomu, že byl v něčem silný a že si v tom věřil, byl podobný.

Nyní na vás čeká nový cyklus a nová výzva. Jaké budou ambice? Třetí zlato?
Ještě je to hodně čerstvé. Z mistrovství jsme jeli rovnou s celým realizačním týmem na soustředění do Hostivice. Cíle si budeme nastavovat postupně. Bude to hlavně o hráčích, ale vnímám, že po tom úspěchu v Brně budou i ambice nejen hráčů, ale i celého okolí, především zlaté.

První akcí bude domácí Euro Floorbal Tour. Jaké máte očekávání?
Je to můj čtvrtý cyklus u juniorské reprezentace a jestli jsem se něco za tu dobu naučil, tak je to nemít na začátku žádná očekávání. Je to úplně nový tým, jsou tam jiné typy hráčů a už na prvním soustředění jsme si ověřili, že nás tu budou čekat zase nové výzvy. Máme tam hráče s jinými silnými stránkami a s jiným pojetím hry. Budeme na to muset reagovat, takže očekávání žádná nejsou. Chceme vidět hráče v různých situacích a namodelovat spoustu herních situací, ze kterých si hráči i my jako realizační tým odneseme co nejvíc zkušeností a pak se to budeme snažit maximálně rozvíjet, abychom byli na mistrovství světa v Dánsku na špici.

Tým jste viděl již na soustředění v Hostivici. Jak na vás zapůsobil a kdo z hráčů by mohl být lídrem?
Jsou tam hráči, kteří nehráli rok v soutěžích, protože nemohli věkově nastoupit v superlize, i když s těmi týmy trénovali. Chybí hráči, kteří byl měli nějaký „aktuální statut hvězdných hráčů”, protože se nehrála juniorská liga a nikdo tak nemohl dát padesát gólů jako třeba předtím Petr Majer nebo vynikat jako Filip Forman a Matěj Havlas v předchozích cyklech. Je to pro nás velká neznámá. Vnímám, že tam je silná skupina hráčů z Ostravy, ať už osobnostně nebo herně, která do toho určitě promluví svým pojetím hry. Standardně je tam spousta kluků z dalších velkých oddílů, ale i spousta kluků z menších oddílů. Budeme to muset nejprve nasát. Asi bych teď nedokázal jmenovat někoho konkrétního.

„Ještě jsem si neodpočinul. Zopakoval bych si víkend bez mobilu.”

Není tajemstvím, že u skandinávských soupeřů končí reprezentační cyklus až na konci roku a proti hráčům tak mohou stát vicemistři a druzí vicemistři světa. Pro kluky to bude asi dobrá zkušenost.
Je možné, že Finové do toho půjdou s motivem nějaké odplaty (úsměv). Uvidíme, ale my jsme na to zvyklí, protože to takhle funguje už dlouho. My to děláme po dvouletých cyklech, severské národy po jednoletých. Pro nás to vůbec nic neznamená. My tam jdeme s tím stejným cílem – vyzkoušet hráče, vysvětlit jim, jaké jsou požadavky na mezinárodní úrovni, pomoci jim s těmi požadavky pracovat, nastavit si nějakou cestu a potom po ní jít.

Stihl jste si po šampionátu již trochu oddychnout? Jak to vnímá vaše rodina? Byli za vámi vaši nejbližší v Brně?
Rodina za mnou do Brna přijela na některé zápasy, takže to samozřejmě bylo příjemné. Bohužel jsem neměl času se s ní moc vidět, takže jsme se jen stihli krátce pozdravit. Potom jsem hned zase odjížděl na soustředění dalšího cyklu. Upřímně, zatím nebylo moc času si odpočinout a tím, že se rozjela sezona, tak vzhledem ke klubovým povinnostem asi ani nebude, ale cítím na sobě, že je potřeba, abych si dal na chvíli volno a zopakoval si ten víkend bez mobilu, který jsme prožili naposledy s touto partou v Ostravici.


Užijte si znovu finálový zápas a vítězné oslavy:

​​

Obrázek