{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

​​​​

PALONCYOVÁ: NEGATIVNÍ OHLASY VÁS VE FYZIOTERAPII POSOUVAJÍ

Obrázek ke článku
24. 2. 2021

Bývalá vítkovická hráčka, reprezentantka a aktuálně obránkyně švýcarského klubu Zug United. Kamila Paloncyová prošla na florbalové scéně už ledasčím, její mimosportovní kariéra jí však vždy byla na blízku. Možná i proto si nyní plní sen a dělá fyzioterapeuta na švýcarské klinice v Zugu. „Měla jsem v tomhle ohledu obrovské štěstí, protože při mém příchodu do Švýcarska jsem měla téměř nulové znalosti němčiny. To je v oboru, kde je člověk v denním kontaktu s lidmi, docela nevýhodné postavení,“ směje se při vzpomínce na své začátky.

Fyzioterapie zastává v jejím životě velkou roli, dostala se k ní však docela náhodou.

Co vás vedlo k tomu, že jste začala studovat obor fyzioterapie? 
Mým snem vždy bylo studovat medicínu. Když se však přiblížil čtvrťák a období výběru vysoké školy, tak byl florbal pořád poměrně vysoko v mém žebříčku priorit. Takže jsem vyhodnotila, že hrát florbal na nejvyšší úrovni, na reprezentační úrovni a zároveň studovat medicínu by nebylo úplně v mých silách.

Od medicíny jste se tedy odklonila?
Ano, šla jsem cestou tomu nejpodobnější, což je fyzioterapie. Bylo to pro mě právě to vysněné propojení medicíny se sportovní stránkou.

Jak dlouho už se tímto oborem zabýváte? 
Od začátku studia je to už šest let. Poprvé jsem do něj však začala nahlížet, už když jsem začala hrát florbal. Bylo to v rámci mého zdravotního stavu a taky po souboru zkušeností, které jsem s fyzioterapeuty měla. Takže se tím zabývám prakticky od útlého věku.

Zvládla byste popsat, co to fyzioterapie vůbec je?
I když si to spousta lidí stále myslí, tak nejsme maséři. Někteří fyzioterapeuti tento většinový názor berou dokonce jako urážku, já k tomu tak kritická nejsem. Za mě osobně je to stále dost nedoceněný a mladý obor, který je však v dnešní komplexní medicíně jeden z těch nepostradatelných. Fyzioterapeut je obecně strašně široké spektrum a může se věnovat obrovské skupině věcí. 

Například?
Člověk, který tento obor vystuduje, se může rozhodnout, jestli se bude věnovat sportovní fyzioterapii, práci s dětmi, ambulantní fyzioterapii nebo půjde pracovat do nemocnice. Těch odvětví a možností je strašně moc.

A vy spadáte do které z těchto kategorií? Pracujete se sportovci, tudíž pravděpodobně ta sportovní?
Úplně bych se nediagnostikovala jako sportovní fyzioterapeut, protože ten více spolupracuje s určitým týmem. Právě tím, že pořád ještě studuji, se snažím rozvíjet současně ve všech zmíněných oborech a kategoriích. Snažím se sbírat zkušenosti na všech frontách, takže mi není vůbec cizí práce s dětmi, starými lidmi nebo s lidmi s určitým typem postižení.


Co vás na této práci baví nejvíc?
Asi ta možnost pomáhat lidem. Navíc mám ráda změny a potřebuji pořád nějaké možnosti růstu. A tohle je právě obor, ve kterém člověk nevystuduje a nejde si sednout do kanceláře, nýbrž má neustále neskutečné možnosti profesního růstu.

Jak jste již zmínila, potkáváte se s pacienty se širokým spektrem problémů. Můžete říct, že je nějaká část těla vaše nejoblíbenější? Třeba taková, na kterou vás cviky zajímají nejvíc.
To je docela těžká otázka. Ještě těch zkušeností nemám tolik a každý den ke mně chodí lidé s něčím, co je pro mě úplně nové. Řekla bych, že jsem ještě v té fázi, kdy jsem vděčná za každého pacienta s něčím novým. Proto bych neřekla, že mám nějakou oblíbenou část těla. Asi nejvíce mě baví koleno, ale to spíš z důvodu mé zkušenosti s ním.

Můžete to víc přiblížit?
Tři roky zpátky jsem si přetrhla přední křížový vaz v koleni. Prodělala jsem tedy dvě operace, první byla artroskopie a po třech měsících plastika předního vazu. Následovala devíti až dvanáctiměsíční rekonvalescence a regenerace a návrat ke sportu. Takže když mám pacienty s touto diagnózou, je to pro mě trošičku bližší, protože jsem si zažila celou tu cestu.

Já sama jsem k vám kvůli problémům s kolenem chodila a své zkušenosti mohu hodnotit jen jako pozitivní. Už se vám však někdy stalo, že by se klient vrátil se špatnými ohlasy na vaši práci?
Ty ohlasy samozřejmě nebyly vždycky pozitivní. Ne, že by byly negativní či kritické vůči moji terapii, ale kolikrát se mi už stalo, že efekt mého léčení nebyl takový, jaký bych si představovala. Faktorů, co to ovlivňuje, je několik jak na mé straně, tak na straně pacienta. Můžeme se bavit třeba o psychice nebo o tom, že si fyzioterapeut s pacientem po lidské stránce prostě nesednou. I já sama občas narazím na své limity, když už nevím, jak víc můžu svému pacientovi pomoct.

Které z těchto dvou druhů zpětných vazeb pro vás znamenají víc?
Ty pozitivní jsou příjemné a člověka pohladí, ale ty negativní jsou právě to, co vás posouvá dál. Nutí vás to zdokonalovat se a růst.

„Pozitivní ohlasy jsou příjemné a člověka pohladí, ale ty negativní jsou právě to, co vás posouvá dál. Nutí vás to zdokonalovat se a růst.“ - Kamila Paloncyová o práci fyzioterapeutky

V oboru fyzioterapie jste psala také diplomovou práci, jíž jsem byla součástí. Můžete přiblížit, o co v ní šlo?
Má diplomová práce je zaměřená na biomechanickou analýzu kolenního kloubu u pacientů s patelofemorálním syndromem, což je nespecifické onemocnění kolene, které často postihuje aktivní mladé jedince. Toto onemocnění nemá přesnou definici ani příčinu. Já svůj výzkum zaměřila na měření svalové aktivity kolenního kloubu při kroku ze schodu, což je mechanismus, který u těchto pacientů vyvolává bolest.

Máte s tímto zkoumaným syndromem také osobní zkušenosti?
Je to něco, co se pojí také s operacemi kolenního kloubu. Já operaci prodělala, takže i já tento syndrom mám. Určitou formu však mám také na druhém koleni, které je zdravé a žádnou operaci nepodstoupilo.

Já osobně nikdy operaci kolene neprodělala, přesto mi tento syndrom byl zjištěn také. Dokonce jsem měla jedno stehno viditelně o několik centimetrů větší než to druhé, což ono postižené koleno dosti limitovalo. Překvapily vás tedy výsledky vašeho výzkumu nějak? 
Musím říct, že když jsem si jako probandy (jedince, kteří jsou předmětem zkoumání - pozn. red.) vybírala holky věnující se vrcholovému florbalu, tak jsem netušila, jak velká skupina lidí je tímto syndromem postižena. Takže už jen při té diagnostice jsem byla opravdu překvapená, kolik lidí tímto trpí.

Nyní se nacházíte ve Švýcarsku, kde ve svojí práci úspěšně pokračujete. Můžete přiblížit vaše dosavadní pocity a zkušenosti?
Je to tak, poměrně rychle se mi podařilo získat pracovní místo na jedné menší soukromé klinice v Zugu. Měla jsem v tomhle ohledu obrovské štěstí, protože při mém příchodu do Švýcarska jsem měla téměř nulové znalosti němčiny. A to je v oboru, kde je člověk v denním kontaktu s lidmi, docela nevýhodné postavení. (smích)

Jak jste to tedy zvládala?
Začátky samozřejmě byly z hlediska jazykové bariéry dosti krušné, teď jsem ale opravdu spokojená. Naše město je naštěstí hodně internacionální kanton, kde se nachází hodně cizinců, se kterými jsem zprvu pracovala a hovořila s nimi anglicky. V rozmezí tří týdnů jsem však musela být schopná pracovat i se Švýcary, takže motivace k učení byla opravdu velká. (smích)

Obrázek