{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

PŘESNĚ TAK MÁ PLAY-OFF VYPADAT VYPADAT, ŘÍKÁ ROMANČÁKOVÁ

Obrázek ke článku
13. 4. 2021

Florbal začala hrát v roce 2009 díky sestře Jitce, která jí ukázala první tréninky tehdy ještě v Trutnově. Následně hrála sedm let za kluky ve Rtyni v Podkrkonoší. Svůj volný čas trávila buď v hudebce nebo na hřišti. Ale Lucie Romančáková měla vcelku jasno, v jakém koníčku bude pokračovat. Až jako juniorka chtěla vyzkoušet ženský florbal. Zkusila pár tréninků a soustředění v Jaroměři, ale vzdala kvůli dojíždění. Ve Rtyni se povedlo založit ženský tým, se kterým první dvě sezóny hrála 2. ligu žen, po postupu pak 1. ligu žen. Společně s 1. ligou ještě dorazila nabídka od trenérky Petry Prouzové ze Židenic. Hrát extraligu byl její sen. Nabídku přijala a odešla do Brna také na školu.​​​

K florbalu Vás přivedla o osm let starší sestra Jitka, úspěšná rozhodčí. Jak moc probíráte florbal?
Téměř pokaždé, když se vidíme. Aktuálně se mnou jezdí do Brna na tréninky, když se první liga nemůže hrát, a zahrála si i nějaké zápasy. Před koronavirovou pauzou jsme spolu i pískaly ve dvojici, takže florbal je naše velmi společné téma.

Vy sama komentujete výroky rozhodčích, nebo je raději neřešíte?
Spousta lidí, co mě zná, tak ví, že to je určitě ta první varianta. Můžu říct, že teď už jsem na hřišti klidná hráčka oproti tomu, jak to bylo dříve, na což jsem nebyla vůbec pyšná a pracovala jsem na tom, aby to tak nebylo. Moje emoce byly silnější než já. Ale teď jsem si myšlenky více srovnala a uvědomuji si, co můžu a co ne.

Ve florbale jste vyrůstala mezi kluky. Dala vám tato škola něco do života? Máte ostřejší lokty ve sportu i mimo něj?
Ve florbale jsem díky tomu určitě víc důraznější, než kdybych hrála jenom se ženami. Určitě mi to pomohlo i v tom, že na kluky se kladou větší nároky a nechtěla jsem, abych jenom proto, že jsem holka, mohla dělat míň kliků. Ze začátku jsem stíhala, ale třeba v juniorce už byly na hřišti vidět velké rozdíly. Do života mi to dalo to, že jsem více upřímná. U kluků co si myslíš, to řekneš. Bohužel u holek to už tak nefungovalo.

V dětství jste navštěvovala ZUŠ, co vás bavilo? Hrajete a zpíváte stále?
Hrála jsem na housle, piano a zpívala jsem. Nejvíce mě bavilo spojit dohromady zpěv s pianem. A to se mě drží i doteď. Když je čas, ráda si zahraju a zazpívám. Samozřejmě v autě si zpívá každý, to do toho nepočítám. (smích)

Jaký byl pak přechod do ženského kolektivu, kde se pak samozřejmě řeší úplně jiné věci?
Bylo to asi to nejtěžší, co mě potkalo na mojí florbalové cestě. Po sedmi letech u kluků to bylo jako přejít na jiný sport. Mentálně to bylo úplně něco jiného. Ale jsem ráda, že jsem si tím už prošla a s holkami ve Rtyni jsme si vybudovaly dobrý kolektiv.

Od sezony 2018/19 hrajete 1. ligu žen. Byla to velká změna oproti regionální soutěži?
Byla to změna, každý tým v 1. lize už aspoň trochu ví, co chce hrát, ale těšily jsme se na to. Ze začátku jsme byly pro ostatní týmy jen nějaká Rtyně, kam si jedou pro výhru, ale i přesto jsme uhrály nějaké body. Teď už dokážeme potrápit každý tým v tabulce, i když ne vždy to pro nás končí výhrou.​

Zároveň jste pak zvládla i vstup do Extraligy žen, stíhala jste obě soutěže?
V obou soutěžích jsem stihla téměř všechny zápasy. Bylo to super. Málokdy se mi stalo, že bych o víkendu neměla zápas, a to mi vůbec nevadilo. Ze začátku jsem v Židenicích nehrála celé zápasy, tak to nebylo tak fyzicky náročné a postupem času jsem si na to zvykla a přišlo mi divné, když jsem někdy měla volný víkend. Příští sezonu už ale nebudu moct mít střídavý start, tak toho volna bude víc. I tak jsem ale volné dny o víkendu strávila s píšťalkou zase na hřišti nebo s mladšími žákyněmi na turnajích. Takže doma ze mě moc radost neměli. (smích)

Pamatujete na svůj první zápas v extralize? S kým jste hrály a jak dopadl?
Ano, pamatuju. Bylo to proti Jičínu. Nevím přesně, kolik to skončilo, ale byl to vyrovnaný zápas. Byla jsem z toho hodně nervózní, ale byla jsem ráda, že vůbec hraju. Trenérka mě dala do první pětky místo Andy Dernerové, která ten zápas chyběla. Nevěděla jsem vůbec, co mám čekat. Říkala jsem si, že teď si mě tady pěkně povodí a pojedu domů.

A vzpomínáte na svůj první extraligový gól?
Jasný! Doteď mám schovaný balónek. Bylo to proti Plzni u nás v Brně na Vodovce. Přišla mi nahrávka od levého mantinelu a příklepem jsem vystřelila asi tři metry za půlkou na soupeřově polovině. Padlo to do pravého horního rohu. Měla jsem velkou radost, že se mi to konečně povedlo. Můj výraz ale vypadal dost udiveně, góly z dálky totiž nejsou mojí předností. (smích)

Do Brna jste původně chtěla i na školu, co teď studujete?
Hlásila jsem se do Brna na Sportovní fyzioterapii, ale to se nepovedlo a tak tam teď jenom dojíždím kvůli florbalu. Aktuálně studuju v Hradci tělocvik a matiku. Stále se pořád hledám, protože tohle není úplně můj vysněný obor. Taky jsem podala přihlášku do Brna na Regeneraci a výživu ve sportu, takže ještě uvidím, jak vše dopadne.

O víkendu odstartovala play-off extraligy. Máte za sebou dvě těsné prohry. Bude velká motivace stav doma otočit a o postup se poprat? 
Určitě to bude velká motivace. První dva zápasy byly velmi vyrovnané, oba týmy na hřišti nechaly všechno, ale přesně tak má play-off vypadat. Hodně nám pomáhá, že nám spoustu lidí fandí, i když to je jen doma přes obrazovky. Výhra by pro tým znamenala strašně moc. Tatran je tým, se kterým už dlouho bojujeme. V minulých sezonách, kdy jsem v Židenicích ještě nepůsobila, holky odcházely dvakrát se zlomeným nosem a jednou s ošklivě zraněným ramenem, takže jakási odplata v podobě výhry by se nám moc líbila. O víkendu budeme dělat vše, co je v našich silách, aby Tatran odjížděl se dvěma prohrami a série byla nerozhodná 2:2.

​​

Obrázek