{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

​​​

SÁM BEZ RODINY I DLOUHÁ NEMOC. VELC: PRAHA MI DALA HODNĚ

Obrázek ke článku
27. 1. 2021

I když mu bylo teprve sedmnáct let, udělal velké rozhodnutí. Matyáš Velc, který do té doby hrával florbal v domovském Hradci Králové, totiž zamířil do Prahy, kde si ho vyhlédla superligová Sparta. Ze dne na den tak poznal život daleko od rodiny a bojoval o svůj sen v cizím městě.

Před Velcem stála obrovská výzva. Po přestupu do Sparty začal bydlet sám, musel se umět o sebe postarat a zároveň podávat co nejlepší výkony na hřišti. Nejdříve hlavně v juniorském týmu, postupně však i mezi dospělými v elitní české soutěži. Hned při svém superligovém debutu vstřelil hradecký odchovanec gól a kariéru měl nastartovanou velmi slibně.

Pak ho ale přibrzdily zdravotní potíže, kvůli nimž si půl roku vůbec nezatrénoval. „Především jsem viděl, že florbal není všechno. Dokud se mi nic nestalo, neuměl jsem si nic podobného představit,“ přiznává Velc. 

S florbalem jste začal doma v Hradci Králové. Kudy postupně vedla vaše cesta?
Začínal jsem v první třídě. Tehdy se florbal rozjížděl v Sionu, což byl tým naší školy. Tam jsem pokračoval až do dorostu, kdy jsem přešel do FbC. To už byl takový hlavní klub v Hradci Králové, v němž jsem nastupoval za juniorku. Pamatuji si, jak jsme ve škole chodili z družiny a byli rádi, že vůbec můžeme hrát. Postupně se Sion nastartoval a jezdili jsme i na nějaké ligové turnaje.

Co považujete za sportovní vrchol, jehož jste se Sionem dosáhl?
K větším úspěchům rozhodně patřil turnaj Brno Open Game 2016, neboť jsme tenkrát vybojovali bronz. Medaile, kterou jsme získali, si doteď hodně vážím a rád na tu akci vzpomínám.

Jak se naskytla možnost přestupu do Sparty a posunout se o krok dále?
Ve Spartě jsem znal pár kluků. Vilém Kavan se zeptal manažera klubu Jardy Berky, jestli by o mě nebyl zájem. A skutečně se mi potom Sparta ozvala, tak jsme se domluvili a nakonec to klaplo. Od následující sezony jsem mohl hrát za Spartu a byl jsem šťastný, že přestup vyšel.

Nebylo těžké opustit domov a jít za florbalem úplně jinam?
Bylo to pro mě nové. Přece jen v Hradci jsem měl halu prakticky za barákem, rodinu a všechno ostatní nablízku. Do Prahy jsem šel na vlastní pěst s tím, že sám budu mít byt. Na tréninky jsem z domova jezdil hodinu a tři čtvrtě, často i okolo dvou hodin. Poznal jsem něco úplně jiného než doma. Rozhodoval jsem se na základě mnoha faktorů, jestli do toho půjdu. Nakonec jsem nabídku přijal a určitě mi dala cenné zkušenosti do života.

Čím vás Sparta přesvědčila, že je tím pravým klubem?
Velmi se mi líbilo zázemí Sparty. Zamlouval se mi způsob, jakým tam trenéři pracují s hráči. Zároveň v roce, kdy jsem do týmu přicházel, začala Sparta více vyhrávat a celkově šla hodně nahoru. Zapůsobilo na mě, jak to dohromady fungovalo, a chtěl jsem toho být součástí.

Jak jste se cítil v kolektivu potom, co jste přišel do Prahy?
Tým byl dobrý. Jak se sešli ti kluci, kteří Spartu výkonnostně zvedli, tak mužstvo bylo výborné. A myslím si, že jsem se do něj i prosadil. Kolektiv byl v pohodě a cítil jsem se v něm dobře.

Jezdila za vámi z Hradce rodina, podporovali vás blízcí?
Mamka mě vždy podporovala, dá se říct celý život. A dost i děda. Párkrát se třeba přijeli podívat na náš zápas, jenže většinou jsem ani nějak nechtěl, aby neustále jezdili do Prahy.

Co vám dalo do života právě to, že jste v Praze fungoval úplně sám?
Přineslo mi toho dost. Když jsem dva roky sám bydlel, musel jsem se naučit vařit a zjišťoval, jak to všechno je. Pamatuji si začátky, kdy jsem volal mámě, jak se dělají různé věci. V tom mi rodina hodně pomohla, hlavně právě mamka. Asi toto jsou hlavní věci, co mi přestup dal mimo florbal. Když si to vezmu, dřív jsem byl až takový „mamiňáček“, který měl všechno doma. Tady jsem byl sám za sebe. Musel jsem si vydělávat peníze, abych v Praze mohl žít. Není to ještě tak drastické, jako pokud někdo působí v zahraničí, ale byl to větší krok, než na co jsem byl zvyklý.

„Dřív jsem byl až takový ‚mamiňáček', který měl všechno doma.“
Matyáš Velc o přesunu do Prahy

Potom vás ovšem zastavila dlouhá absence. Co se stalo?
Minulý ročník jsem nedohrál, protože jsem měl mononukleózu. Kvůli ní jsem nemohl sportovat a muselo se čekat, až se mi vrátí do normy jaterní testy. Když jsem opět nastoupil, začal covid a zrušil se zbytek sezony. Měl jsem jediný trénink poté, co mi doktoři dovolili hrát, a stihl jsem jediné utkání za juniorku.

Jak se situace vyvíjela dále?
Potom ještě v letní přípravě jsem utrpěl výron kotníku, v němž jsem měl periostální zánět šlach. Další měsíc a půl jsem tam musel ten zánět dostávat pryč, což je poměrně obtížné. Moc to nejde kromě nějakých laserů.

Jak jste na tom zdravotně teď?
Musím zaťukat, že jak se to předtím naráz sešlo, teď se zdraví docela drží. Snad to stejně bude pokračovat i nadále.

Co jste si z těchto náročných momentů odnesl?
Především mi to ukázalo, že florbal není úplně všechno. Do té doby se mi nikdy nic nestalo, ani jsem si neuměl nic podobného představit. A najednou jsem vypadl a nemohl kvůli mononukleóze půl roku trénovat. Na druhou stranu jsem však začal dělat jiné věci. Měl jsem více času na kamarády, protože jsem nejezdil o víkendech na zápasy a nemíval tréninky. Ukázalo mi to jiné stránky života, jelikož jsem hrál devět let v kuse jenom florbal.

Zkraje aktuální sezony jste zaznamenal i pár startů v Karlových Varech. Jak hodnotíte tuto anabázi?
Potřeboval jsem nějaký rozjezd. Po všech těchto věcech jsem nebyl skoro ani na letní přípravě, což se na hráči podepíše. Takže jsme se domluvili, že bych mohl na střídavé starty do Karlových Varů, abych hlavně hrál. Ze začátku na Spartě to totiž bylo hodně těžké. Myslím si, že celkově mám z Varů dobrý dojem.

Nyní začínáte hostování v Pardubicích. Jaká máte očekávání od nového prostředí?
Hostuji v Pardubicích právě kvůli tomu, že není jasné, jestli se ještě vůbec rozjede nějaká soutěž kromě Livesport Superligy. Stále potřebuji hrát a naskytla se možnost do konce sezony jít do Pardubic. Jsem rád, že mě klub pustil. Určitě je zkušenost pravidelně působit v nejvyšší soutěži, obzvlášť v tomto věku, kdy je důležité být co nejvíce na hřišti. Beru jako výzvu znovu se adaptovat v jiném týmu a předvést, co ve mně je.

Sokoli aktuálně hrají na dvanáctém místě tabulky. Nepovažujete to v porovnání se Spartou za krok dolů?
​Soupeře v superlize má každý stejné. Tréninky sice nemusí být na takové úrovni, ale přece jen každý hraje s každým, takže celkově bude úroveň nějak podobná. Nebude to třeba vždy úplně totožné, nicméně Pardubice teď hrají podle mě nejlépe za poslední roky. Dokážou držet krok i s nejsilnějšími protivníky, což potvrzuje třeba nedávný bod venku s Bohemians. Těším se, jak to ještě dopadne.

Obrázek