{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

​​​​​​​

SNAD SE FLORBAL POSUNE ZASE O KUS DÁL, ŘÍKÁ MATĚJ JENDRIŠÁK

Obrázek ke článku
14. 12. 2018

Poprvé v kariéře vedl národní tým jako kapitán po celý cyklus, vyjma přestávky vynucené zraněním, a rovnou do domácího mistrovství světa. Matěj Jendrišák již v pondělí večer přistál ve Švédsku, ale myšlenkami Prahu dosud neopustil. Na některé otázky ještě odpověď nezná, ale zklamání nepopírá. Nicméně doufá, že MS 2018 způsobí další posun jako to před deseti lety.


Že jste zklamaný je asi jasné, avšak převládá ve vás pocit frustrace nebo motivace do další práce?
Abych se přiznal, tak je to zatím napůl. Není to tak, že bych začal nenávidět život nebo florbal, na druhou stranu si celou tu situaci analyzuji a přemýšlím co a jak dál.

Když se ohlédneme zpět, tak už před turnajem zaznělo, že Německo bude pro začátek nevyzpytatelný soupeř a Lotyši budou velmi nepříjemní. Nevyplnilo se to možná až příliš doslovně?
Může se to po tom výsledku takhle zdát. Myslím si, že jsme se o tom nezmiňovali nadarmo, nicméně v obou zápasech jsme byli soupeřem především sami sobě. Nebyli jsme schopni na hřišti předvést rozdílový výkon, jaký by měl být mezi elitní čtyřkou a zeměmi druhého sledu. Tím mám na mysli především nějaké technické a florbalové dovednosti, které, i přestože jsme neodehráli dobré zápasy, máme někde jinde.

Poté to bylo jako na houpačce. Nejdříve jsme šli do úterního zápasu se Švýcarskem jako ti, co musí vyhrát, aby postoupili přímo do čtvrtfinále, ale nakonec díky výbuchu Lotyšska jsme hráli o vítězství ve skupině. Jak jste se vyrovnávali s těmito výkyvy?
Jelikož to byl výkyv v náš prospěch, tak jsme se s tím vyrovnali poměrně dobře. (úsměv) Výhra Německa nad Lotyši nám pomohla ze sebe sejmout břemeno, které se na nás od neděle tvořilo. Ukázalo se navíc, že Lotyšům proti nám stačilo hrát s vysokým nasazením do obrany, ale jakmile museli začít proti Němcům tvořit, už to nebylo tak dobré. Dá se říci, že to kopírovalo i naši situaci. Ať už to bylo nervozitou nebo nesehraností, tak se nám v těch prvních dvou zápasech nedařilo tvořit hru. Jakmile jsme byli proti Švýcarsku ti podceňovaní, tak nám to sedělo více.

Myslíte si na základě prvních dvou zápasů ve skupině, že nám chybí hrát zápasy se zeměmi druhého sledu a nejenom se soustředit na EFT?
To chybí nejen nám, ale všeobecně celému florbalu. Především by to pak prospělo jim samotným, na mistrovství dokázali dobře zahrát jeden zápas, ale pak už poměrně výrazně prohrávali ve čtvrtfinále. Takže určitě by tyto země byly rády za každý zápas, třeba proti nám, a já bych se tomu vůbec nebránil, protože ta konfrontace a styl zápasů by byl určitě jiný, než když pořád hrajeme jen EFT s těmi nejlepšími.

Jak se stalo, že jsme na závěr skupiny proti Švýcarům hráli tak přesvědčivě?
Ano, byl to asi náš nejlepší zápas na turnaji. Nedokážu říci, jestli to bylo tou pozicí, vývojem a tou vší kritikou, co se na nás snesla. Ale především my sami jsme si chtěli dokázat, že jsme tým, který dokáže hrát o medaile a dokáže být na hřišti rovnocenným partnerem těm nejlepším. I díky tomu jsme dokázali vyhrát a ten zápas relativně kontrolovat.

Švýcaři trochu netradičně i sami o sobě prohlašovali, že mají nejlepší tým v historii a chtějí titul, ale nakonec z toho bylo opět "jen" třetí místo. Co si myslíte, že za tím stojí?
Oni do toho šli sebevědomě oprávněně. Ty dva roky prokazovali kvalitu a opravdu poskládali nejlepší tým, jaký jsem kdy zažil. Navíc finále byli velmi blízko, Švédové srovnávali ani ne dvě minuty před koncem, a nakonec to v nájezdech urvali. Tak to na mistrovství světa chodí, že je to o tom jednom zápase, který rozhodne o úspěchu či neúspěchu. Je to i trochu o štěstí. Vypadnout se Švédy v semifinále na nájezdy určitě není něco, za co by se měli Švýcaři stydět.

Naopak ten náš "jediný zápas" proti Finsku, na který byla zacílena příprava, dopadl přesvědčivým vítězstvím Finů, i kdybychom nepočítali ty dva góly do prázdné branky.
Pro mě je tento zápas velké zklamání. Finové nás bohužel přečetli a zkušeně si pohlídali celý jeho průběh. Chyběly nám momenty, kdy jsme to mohli změnit a oni to relativně v klidu dovedli do vítězného konce. Je otázka, proč to vypadalo, tak jak to vypadalo a nebyli jsme schopni proti nim nic vymyslet.

Podíváme-li se na to neutrálně, Finsko z posledních šesti MS vyhrálo na čtyřech a juniorům se daří velmi podobně. Nemyslíte si, že Finové ukradli Švédům hegemonii?
Je to zajímavé. Švédové je po celou přípravu celkem přehrávali, ale ukázalo se, že Petteri Nikky je opravdový kouzelník a dokázal ten tým, který většina florbalové odbornosti a veřejnosti trochu podceňovala, připravit na šampionát tak, že ty důležité zápasy zvládli. To je opravdu skvělá práce realizačního týmu, že byli schopni vše načasovat na ten nejdůležitější duel.

Česká reprezentace byla poprvé pod vedením zahraničního trenéra, navíc úřadujícího mistra světa, o jehož pokračování se teprve bude rozhodovat. Jak se vám s Petrim Kettunenem v uplynulém cyklu spolupracovalo?
Přivedl do reprezentace pohled zvenčí a rozbořil zažité české reprezentační návyky. V tomhle směru bylo určitě zajímavé pozorovat na co se soustředí a co je pro něj důležité. Pro mě to jsou cenné zkušenosti, protože od každého trenéra, který mě vede, se snažím něco naučit.

Z nesportovního pohledu MS skončilo velkým úspěchem podobně jako před deseti lety, kdy následoval velký rozvoj. Co teď očekáváte, že nastane v příští dekádě?
Určitě je třeba poděkovat lidem, kteří se o šampionát starali a na jaké úrovni to dokázali zorganizovat, protože to opravdu bylo po všech stránkách nejlepší ze všech mistrovství a alespoň v tomhle jsme nejlepší na světě. Doufám, že se především u nás florbal jako sport díky tomu posune zase o kus dál a půjde ruku v ruce s nastavenou úrovní organizace a marketingu. Ve chvíli, kdy to bude dobrý produkt, ale nebudou dobré výsledky, tak se nebude rozvíjet tak, jak bychom si přáli. Snad se zkvalitní florbal jako takový.

Pokud jde o českou mládež, tak poměrně často na klubové úrovni poráží švédské týmy, ale v dospělých kategoriích se to již nedaří. Kde lze spatřit ten zlom?
Už i my jsme do nějakých 15–16 let dokázali na různých turnajích porážet Švédy a pak si právě myslím, že se přechází ta kritická hranice určující rozdíl – tedy postupný přechod už od dorostenců k mužské kategorii. A pak rozdíly v ligách samotných.

Obrázek