{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

SUDÍ SLADKÝ: BRATR MI HODNĚ PŘIPOMÍNÁ MILANA BAROŠE

Obrázek ke článku
18. 11. 2020

Rozhodčí, veterán Vítkovic, bratr kapitána rytířů Tomáše Sladkého, programátor a otec dvou dětí. Takto by se dal shrnout Roman Sladký, šestatřicetiletý rozhodčí, jenž zažil své první florbalové krůčky v roce 1994. S píšťalkou v ruce pobíhá po sportovních halách už deset let. Když zrovna netráví čas mezi mantinely, rád se věnuje své rodině nebo dalším sportovním aktivitám.

Romane, vaše florbalová historie se píše od roku 1994. Jaké byly vaše první krůčky tímto sportem? 
To se nedá vůbec srovnat. V roce 1994 jsem jako desetiletý plácal žlutou plastovou plácačkou tvrdosti žvýkačky do míčku v tělocvičně o výměře obývacího pokoje a strašně mě to bavilo. Byly to pionýrské časy florbalu, ale mělo to své kouzlo. Moc rád na to vzpomínám.

A jakou cestu za těch šestadvacet let florbal podle vás ušel?
Dnes je florbal úplně někde jinde. Do puntíku po léta plnil vizitku neprogresivnějšího a nejrychleji se rozvíjejícího sportu, proto je dnes tam, kde je.

Nastupoval jste za „béčko“ Vítkovic a veterány. Pět sezon jste ale strávil také v hlavním týmu rytířů. Jak jste na tom s úspěchy a na co nejraději vzpomínáte?
Něco jsem za „áčko“ kdysi odehrál, ale to už je hodně let. Mám doma dvě bronzové medaile, jednu stříbrnou juniorskou a už jsem dospěl i k bronzové veteránské. Vlastně jsem nikdy nic nevyhrál. Zlatou budu mít vždy jen Jánského plaketu. Vždy jsem měl rád lidi kolem florbalu, partu v týmu. Vzpomíná se dobře na každou srandu. 

Rozhodcovskou kariéru jste započal s Michalem Charbulákem v roce 2010. Co bylo hlavní příčínou toho, že jste se pustil do rozhodování florbalových duelů?
Před těmi více než deseti lety jsem si řekl, že jedna z mála pozic, co jsem ještě ve florbale nedělal, byla pozice rozhodčího. Tak jsme do toho s mým nejlepším kamarádem šli a hodně nás to chytlo. Na florbal se dá dívat z mnoha úhlů. Jinak to vnímá brankář, hráč, trenér, manažer, zdravotník, sponzor, fanoušek. Ten rozhodcovský úhel je jiný - zvláštní, hrozně zajímavý. 

Když už jsme u toho úhlu pohledu – jaký by měl být florbalový rozhodčí? Co člověka v takové pozici vůbec čeká?
Ideální rozhodčí by měl mít spoustu skvělých vlastností a žádnou špatnou, že ano. Spravedlivý, rozhodný, přesný, mít vždy nadhled a tak dále. No ale jaký by neměl být? Rozhodně by tedy neměl být slepý. (smích)

Přece jen během utkání je hodně sporných situací…
Ano, je to tak. Rozhodčí je ale ten, kdo posuzuje a rozsuzuje situace. A když je sporná, zraky obou stran se obrací k rozhodčímu s nadějí, že situaci rozhodne v jejich prospěch. Musí nějak rozhodnout. A zákonitě se pak jedné straně verdikt líbí a druhé ne. Tak to ale je. Florbalové prostředí a pozice rozhodčího v něm se mi ale docela líbí.

V čem?
Tak například v porovnání s fotbalem. Tam mi od hráčů chybí absolutně respekt k arbitrům. Čest výjimkám. Naopak super je třeba ragby, tam je to v pořádku.

Upřednostňoval jste vždy kariéru rozhodčího před hráčskou, nebo jste byl někdy na vážkách?
Dokud jsem nepískal na celostátní úrovni, dával jsem spíš přednost hraní s partou, na kterou nedám dopustit už patnáct let, ale pak už dostala přednost píšťalka.

V rozhodcovské kariéře se kolem vás prostřídalo pár parťáků. Poslední dobou pískáte s Tomášem Brusem. Jak se vám spolupracuje s kolegou, ať už na hřišti nebo v osobním životě?
S Tomášem pískám docela krátce, ale musím říct, že jsme k sobě našli cestu rychle. Byli jsme oba na volné noze a rozhodnutí to dát dohromady nelituji. Jsme přibližně stejně staří, máme rodiny, oba už jsme fotři a máme pořád o čem mluvit.

Bratr Tomáš má za sebou štaci v zahraničí, momentálně je kapitánem superligových Vítkovic. Jak vnímáte jeho kariéru?
S bráchou jsme tehdy začínali, on do toho šlápl pořádně a dokázal toho strašně moc. Klobouk dolů. Jak jsem za to na něj hrdý. Od malička měl vítěznou mentalitu, nerad prohrával. Dokáže strhnout okolí, takového hráče by si do týmu přál každý trenér. Hodně mi připomíná fotbalistu Milana Baroše. Doufám, že mu zdraví vydrží a ještě nějaký ten titul do sbírky přidá.

Jak trávíte čas, když zrovna nepobíháte po hřišti s píšťalkou?
Pracuji jako SAP programátor a analytik, takže ajťák. V dnešní těžké době je to jedno z těch lepších zaměstnání, protože se dá zvládnout i z domu. Dost lidí to teď nemá jednoduché, takže jim přeju hodně štěstí a bojovnosti.

A co rodina?
Mám doma tři krásné holky – manželku a dvě dcery, takže kromě florbalu se ve volném čase věnuji hlavně jim. Když nějaký čas zbude, zajdu si zaběhat nebo zahrát badminton.

Obrázek