{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

TOŽIČKOVÁ O KONCI KARIÉRY: BUDOU MI CHYBĚT ZÁŽITKY A EMOCE

Obrázek ke článku
20. 2. 2020

Florbalistky Chodova přišly o velkou oporu. Po Novém roce ukončila kariéru Gabriela Tožičková, která získala bronzovou medaili z mistrovství světa juniorek 2014 a zatím jediný titul Pražanek ze Superfinále 2015. Co ji k tomuto rozhodnutí vedlo?

Důvodů, proč třiadvacetiletá hráčka skončila, bylo hned několik. Jako jeden z hlavních faktorů zmínila zdraví. „V poslední době mě trápily různé zdravotní problémy, vážnější i méně závažné. Ale bylo toho už dost. Od ledna do listopadu 2019 jsem jen lítala po doktorech,“ uvedla Tožičková. S tím souvisely její dlouhodobé potíže s plícemi i to, že loňské play-off Extraligy žen hrála pod kapačkami.

„Těsně před mistrovstvím světa jsem si vymknula koleno, pak jsem šla jen běhat ven a prasklo mi něco v chodidle. A nakonec se mi nehezky natáhl stehenní sval na samotném šampionátu,“ popisovala Tožičková trable z uplynulých měsíců. Od roku 2017 navíc měla prasklou chrupavku v rameni. „Když k tomu přičtete další zdravotní potíže, které mám vrozené nebo se nahromadily během hraní, moc hezké to není,“ konstatovala nyní už bývalá florbalistka. Kdyby pravidelně nechodila k fyzioterapeutovi a do fitness, skončila by mnohem dříve.

Další důvod byl nedostatek volného času. Tožičková se florbalu naplno věnovala čtrnáct let a postupně se situace ukazovala jako čím dál náročnější. „Protože stále jde o amatérský sport, musíme chodit do prací a škol. Jenže časově to přestává být skloubitelné,“ podotkla. Mívala tak nabitý program, že ji zbýval jen zlomek času pro sebe. Ať už šlo o volno nebo o regeneraci. Chodovská lvice proto považuje za úspěch, že se jí vyhnulo nějaké fatální zranění, které by ovlivňovalo běžný život.

Tožičková navíc jako reprezentantka absolvovala tréninky navíc, aby zvládla čelit soupeřkám na mezinárodní scéně. „S úrovní našich lig a tréninků to nestačí. Za čas vám z toho ale začne ‚hrabat‘, protože se to nedá vydržet věčně. S tím se váže třetí hlavní důvod mého konce – jsem dlouhodobě nespokojená s vývojem florbalu v Česku a klubech,“ komentovala Tožičková. Podle ní se florbal od jejích začátků dost změnil. „Tento sport dříve hráli lidé, které především bavil. To se však posledních pár let ztrácelo,“ poznamenala.

„Chytří a dobří lidé, kteří florbalu rozuměli, z něj odchází. Zbývají ti, jimž jde jenom o podmínky, aniž by si je vůbec svými výkony zasloužili. Závistiví lidé bez pokory, kteří kolikrát ani neznají hranice,“ mrzelo Tožičkovou. Podle ní kvalita klesá ve prospěch peněz. „Florbal jsem měla ráda. Je to skvělý sport, ale kazíme si ho sami. Situaci jsem vyhodnotila tak, že bych svoji energii mohla radši věnovat jinam,“ usoudila autorka 231 extraligových bodů.

Přesto zůstává mnoho věcí, které ji budou chybět. „Zážitky a emoce. Ty pocity, když dáte gól v důležitém zápase a něco vyhrajete. Když vám běhá mráz po zádech jako třeba v reprezentaci,“ vyzdvihla Tožičková nezapomenutelné momenty. Proto byla ráda, že většinou sdílela radost s dobrou partou kolem sebe. „Budou mi chybět chvíle, kdy jsem cítila, jak je na mě táta pyšný. A situace, kdy se na mě chodila dívat mamka, když ještě žila. Protože na mě byla hrdá, i když jsem hrála úplně nejhůř a vyhrály jsme 15:2,“ přiznala. V neposlední řadě ji bude scházet hraní na nejvyšší úrovni, kde se stále snažila zlepšovat a plnit si cíle.

Právě mezi výrazné milníky svojí kariéry řadí Tožičková dva úspěchy. „S Chodovem jím je náš dosud jediný titul z roku 2015 a s reprezentací jednoznačně bronz z mistrovství světa juniorek 2014. Ráda vzpomínám na doby, kdy jsem hrála za juniorky, a poté na první roky v extralize. Měla jsem okolo sebe strašně skvělé lidi, s nimiž jsme dostávali ženský Chodov z úplného dna tam, kde je teď,“ přiblížila.

Na loňský šampionát žen ve Švýcarsku ovšem tak šťastně nevzpomíná. Tožičková se zranila hned před prvním zápase skupiny s Lotyšskem. „Byla to taková tečka za kariérou, která se ztotožňovala s mým rozpoložením v té době. Bylo to pro mě hodně smutné, protože jsem už věděla, že chci po sezóně skončit. A že pokud se rozhodnu odjet, už si na mistrovství světa nikdy nezahraji,“ přemítala o své pozici. Tožičková nicméně odcestovala domů, a ani s odstupem času by nic neudělala jinak.

„Nebyla jsem stoprocentně připravena fyzicky ani psychicky, což se na šampionátu nemůže stát. Nebo vlastně může, ale pro mě osobně to je nepřípustné,“ vysvětlila dlouholetá tahounka Chodova. V sestavě ji tak nahradila Michaela Kubečková, která podle Tožičkové splňovala předpoklady lépe. „Florbal jsem dělala vždy srdcem, jež jsem poslouchala i tenkrát. Pro mě byl mnohem důležitější případný úspěch týmu, přestože bych v něm chyběla,“ řekla.

Po konci ve florbale Tožičková na sport nezanevřela. Naopak. „Pravidelně chodím cvičit, běhám a hraji rybníkový hokej. Už od svých prvních let jsem blbnula na zamrzlých rybnících na Třeboňsku – konkrétně ve Staňkově, kde máme rodinný podnik,“ sdělila. Právě tam ji její strýček Marián naučil hrát hokej a pomohl, aby později uspěla ve florbale. „Lední hokej jsem chtěla hrát závodně. Vzhledem k finanční náročnosti mě ale rodiče dali na florbal, který se hokeji trochu podobá,“ dodala Tožičková.

Kromě sportu dokončuje magisterské studium a řeší novou práci. „Času navíc mi sice moc nepřibylo, ale jsem flexibilnější,“ ocenila Tožičková. Může si tak udělat volněji a necítí se pod tlakem. „Dala jsem si za cíl dát se pořádně zdravotně a fyzicky dohromady. Snažím se vyhýbat stresu, protože jsem ho měla poslední dobou tolik, že mi z něj skoro praskla hlava,“ postěžovala si. Cítila, že pokud něco nezmění, může být ještě hůř.

A případný návrat k florbalu v budoucnu, ať už v jakékoliv roli? Tožičková o něm vůbec nepřemýšlí. „Chci svoji energii věnovat vzdělávání se a zdokonalování v tom, co mě nejspíš bude živit. A to florbal určitě není. Nikdy však neříkám nikdy,“ vystihla. V budoucnu se může stát cokoliv. „Komunikuji s lidmi z vedení Chodova, kteří mají zájem se mnou spolupracovat po profesní stránce. Ani jim jsem nic neslíbila a slibovat nebudu, jsem ale otevřená všemu,“ vyjasnila Tožičková.

Na závěr Tožičková vysekla poklonu: „Chtěla bych poděkovat celému Chodovu, kterému jsem byla věrná celých čtrnáct let. Dobrým lidem, které jsem díky florbalu poznala, s některými se vídám dodnes. Všem trenérům, jejichž rukama jsem prošla. Kondičnímu trenérovi Petru Brabcovi, který mě posunul o několik levelů výš a dnes je mým dobrým kamarádem. Fyzioterapeutce Evě Novotné, bez níž bych florbal nemohla hrát tak dlouho. Poděkuji i těm hloupým lidem, protože mě do života velmi posílili, a v neposlední řadě patří jedno velké ‚Děkuji‘ rodině, jež mě vždy podporovala.“

„Nejvíce děkuji svému tátovi. Byl tím nejlepším sportovním rodičem, jakého si může člověk přát. Díky posílám nahoru svojí mamce, kvůli které jsem nikdy nic nevzdala. A znovu děkuji strýčku Maroši, žes mě to tenkrát naučil,“ uzavřela Tožičková.

Obrázek