{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek


ÚKOL TRENÉRA? UDRŽET HRÁČE INSPIROVANÉ, MÍNÍ JOONAS NAAVA

Obrázek ke článku
27. 7. 2020

Být trenérem je velká zodpovědnost. Být trenérem mládežnických družstev pak ještě větší. Alespoň tak to vyplývá ze zamyšlených odpovědí Joonase Naavy, sportovního ředitele finského týmu EräViikingit, když se v průběhu letošního Kempu talentované mládeže zamýšlel nad rolí trenéra v rozvoji hráče, trenérským vlivem i svou vlastní trenérskou filozofií, kterou se snaží inspirovat české trenéry.

„Chci, aby hráči měli pocit, že jim hra patří, že ji ovládají, i když se sám snažím ovlivnit, jak hrajeme a jak se chováme,“ otevírá Joonas Naava, který už potřetí v řadě zavítal na letní Kemp Talentované mládeže do Jičína. 

Pro lepší ilustraci své trenérské filozofie volí příklad ze hry. „Vidím nějaký zřejmý problém a chci ho z naší hry odstranit. Snažím se to ale hráčům neříct přímo, snažím se vyhnout tomu, abych jim dal odpověď rovnou, raději se jich ptám na to, co sami vidí. Je to celé o tom ptát se na správné otázky. Většinou se dobereme k odpovědi, kterou jsem si také myslel, ale z pohledu hráče je to jiné, protože on v tu chvíli cítí, že je to naše společná věc, náš společný pohled. Cítí, že nemusí pouze poslouchat, jak jim trenéři říkají, co mají dělat,“ snaží se Naava podrobně popsat, co se v tu chvíli odehrává jak v hlavě trenéra, tak i hráče.

„Trenér nemusí mít za každou cenu na starost všechno“

S podobnou otevřeností přistupuje Naava také k celkové úloze trenéra a jeho roli u týmu. „Spousta lidí si myslí, že prací trenéra je být za každou cenu lídr, který má na starost úplně všechno. Já víc věřím ve vzájemnou spolupráci, kdy je na trenérovi především to, aby se ta spolupráce ubírala správným směrem a že se soustředí na správné detaily a podobně. To je podle mě v popisu práce trenéra.“

S tím souvisí také náhled na to, čemu má trenér věnovat pozornost, a to nejen v rámci svého dlouhodobého vývoje, ale třeba i v rámci přípravy na krátkodobé projekty, u nichž působí třeba jako konzultant. „Vždy jsem měl jasnou představu o tom, jak by hra měla vypadat. Ale až když je člověk starší a získá více zkušeností, jak jde čas, uvědomí si, že trénování je o tom brát ohled i na kontext. Já bych například nemohl přijet sem do České republiky a začít hned rozdávat rady, jak se co má dělat. Nejprve potřebuju porozumět tomu, jak funguje zdejší kultura, jaké jsou silné a slabé stránky národa i hráčů a tak dále. Teprve potom se můžu snažit navést hráče směrem, o kterém jsem přesvědčený, že je správně,“ vypráví finský kouč o způsobu, jakým přistupuje například k mezinárodní spolupráci mezi Českým florbalem a finským týmem EräViikingit.

Nastavit hráči zrcadlo

Nabízí také svůj pohled na trenérské kvality, kterých si podle něho hráči mezi patnáctým a osmnáctým rokem na trenérech považují. „Je to všechno o motivaci a učení. Hráči vždy hrají z nějakého důvodu. Hrají rádi, mají své vlastní cíle, ale je na trenérovi, aby je udržel inspirované. Hráč musí mít pocit, že mu trenér říká věci otevřeně a na základě faktů, například když mluví o jeho silných stránkách a snaží se ho v nich podpořit, nebo když mluví o slabinách. Trenér může hráči nastavit zrcadlo, ale míček je nakonec vždy v rukou hráče.“ Takový trenérský přístup ale podle Naavy není aplikovatelný na Kemp talentované mládeže, který je jen čtyřdenní akcí. Relevantní zpětnou vazbu musí hráči dostávat především v klubech. Výběrové akce však mohou tento pohled doplnit na základě nároků mezinárodní úrovně.

„Já zároveň věřím, že každý hráč může těžit ze svých silných stránek a každý je dobrý v něčem. Hráči a hráčky by se tedy měli soustředit na to, aby v nich vynikali co nejvíce a aby tak tyto silné stránky byly co nejvíce vidět. Slabé stránky by naopak neměly být rozpoznatelné,“ míní Naava. „Tyto stránky své hry ale hráči často ani neznají, často si myslí, že jsou třeba dobří střelci, jejich opravdu silnou stránkou ale přitom může být klidně obrana. V tomto ohledu by právě měl trenér třeba i na KTM zapůsobit jako zrcadlo, aby na to hráče upozornil. Na něm už pak zůstává rozhodnutí, jestli se tomu bude věnovat, či ne. Myslím, že taková zpětná vazba podporuje motivaci.“

Hráč by si měl stanovit cíl, trenér by ho měl znát

Přechody mezi dorosteneckou, juniorskou a mužskou kategorií bývají často hranicemi, kterou velká část hráčů včetně těch talentovaných, nepřekročí. Co mohou tedy hráči i jejich trenéři dělat pro to, aby tomu tak nebylo? „Hráči by si měli stanovit vlastní cíl, za kterým si půjdou, důvod, proč to dělají. Nejjednodušším cílem je národní tým – pro hráče z širšího kádru je jasným cílem účastnit se domácího šampionátu juniorů. Jinak to ale může být například Superliga na nejvyšší úrovni, MS mužů. Pro trenéry je poté hodně důležité tyto cíle znát. Mohou hráči pomoci jich dosáhnut, když ho například upozorní na jeho silné stránky a navedou ho směrem, kterým by se měl zaměřit, aby mohl svých cílů dosáhnout.“

Na závěr Joonas Naava shrnuje, jak velký vliv trenéři na rozhodnutí hráčů, jestli u sportu zůstanou, mohou mít. „Role trenérů v rozhodovacím procesu hráče je obrovská. Ve srovnání s učiteli to mají trenéři horší, poněvadž škola je něco, co dítě podstoupit musí, kdežto trenér se věnuje tomu, co dělá hráč dobrovolně. To rozhodnutí může být ovlivněno i dalšími věcmi, ale trenér rozhoduje o tom, kolik toho daný hráč odehraje, jakou bude mít roli v týmu, jak vypadají tréninky a jaké je v týmu prostředí: je to zábava? Je tam dobrá atmosféra? Je to inspirativní prostředí? Za to vše je trenér zodpovědný a může to ovlivnit.“

Obrázek