{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

​​

VELKÝ ROZHOVOR: PETR ČERNÝ A JEHO ČTVRT STOLETÍ S JIŘÍM JANOUŠKEM

Obrázek ke článku
26. 6. 2019

Čtyřiadvacet let, 4 měsíce a 4 dny. Data 10. prosince 1994 a 14. dubna 2019 orámovala jednu nejvýznamnějších florbalových kariér, která se však nepojí s florbalkou či maskou, ale s píšťalkou. Petr Černý s Jiřím Janouškem odřídili svůj poslední velký zápas v podobě ostravského superfinále a na konci června získali svůj šestnáctý a poslední titul Rozhodčí sezony. V mimořádném velkém rozhovoru shrnujeme pozoruhodnou pouť s Petrem Černým.

Váš kolega Jiří Janoušek ze zásady neposkytuje rozhovory a výjimkou není ani konec kariéry. Začal bych tedy otázkou, jaký je z vašeho pohledu váš parťák po 25 letech soužití?
Lepší než ženská. (smích) Jirka je férový absolutně ve všem, takže se dá na něj spolehnout. Nikdy, a ani to neumí, neudělal žádnou levárnu. Vše, jak řekne, tak udělá. A je to hlavně dobrý kamarád.

To jste říkal i po superfinále, že vám nejvíc bude chybět právě on. Ale opravdu se to nyní utne a nebudete se vídat?
Já doufám, že se vídat budeme. Jenže je to přesně o tom, že když jsem bydlel v Praze, tak jsem se s kluky vídal bez problémů. Přestěhoval jsem se ale do Jihlavy, a hlavně každý máme své rodiny, takže nejtěžší je se s kamarády sladit časově. Bude to zkrátka o hledání skulin v našich plánech. Jirka trénuje mažoretky, čímž teď bude mít nabité víkendy. Já zase budu chtít po těch letech víkendy věnovat rodině, a navíc rekonstruujeme dům.

Začněme se tedy věnovat vaší kariéře. Poprvé jste spolu řídili zápas 10. prosince 1994, vy jste ale začal už v roce 1993 překlady pravidel. Jak to tehdy probíhalo? Vy jste snad byl ve čtvrtém ročníku na gymnáziu.
Měl jsem na gymnáziu funkci, která se tehdy jmenovala sportovní referent. Jednoho dne přišel oběžník s pozvánkou na turnaj ve florbale, o němž nikdo nic nevěděl. To se, myslím, psal říjen nebo listopad 1992… Ano, 1992, protože na jaře 1993 jsem maturoval.

Tam se datuje taková perlička, hrál jsem tehdy softbal za Meteor Praha, s níž jsem byl i juniorský mistr ČR. Se mnou tam hrál ve vnějším poli také pozdější mezinárodní florbalový rozhodčí Honza Kaňkovský a na třetí metě Petr Ďarmek. No a ten již v té době s florbalem koketoval, konkrétně s Forzou, ale nám o tom neřekl, takže jsme se k tomu každý dostal jinou cestou.

Nicméně zpět k oběžníku. Byli jsme sportovně založená třída a na turnaj jsme se přihlásili. Tam jsem se seznámil s prezidentem ČFbU Martinem Vaculíkem. Jelikož jsem byl hodně akční, tak jsme se spolu začali o florbale bavit. Florbalových turnajů rychle přibývalo, a proto jsme společně s Tomášem Březinou přeložili první edici mezinárodních pravidel.

Pokud záznamy nelžou, tak jste se stal historicky prvním sekretářem České florbalové unie, dnes tedy Českého florbalu.
Ano, bylo potřeba to dávat nějak do pořádku, starat se o všechny ty papíry. Koupil se tedy počítač, na kterém byla P 602, jehličková tiskárna, a na tom se začaly tvořit první tisky. Prvních 500 registraček jsem vlastnoručně podepsal.

Jak dlouho tato etapa trvala?
Mně to teď už dost splývá, ale mám takový dojem, že rok nebo dva. Poté se to začalo rozdělovat, já se začal stále více věnovat rozhodčím a v roce 1997, nejpozději 1998, jsem v sekretariátu již vůbec nefiguroval. Ani nevím, jestli jsem byl zvolen, anebo jsem se zvolil sám, ale byl jsem i prvním předsedou Komise rozhodčích. (smích)

Počátky organizace rozhodčích byly jaké?
Víceméně to bylo o tom, že bylo jedno školení před sezonou. Tehdy jsem chodil ještě na národohospodářskou fakultu VŠE, v jejíž aule jsem ta školení organizoval.

Vy jste skočil až do roku 1997, ale ještě předtím jste i hrál, dokonce jste byl kapitán reprezentace.
To bylo v roce 1994, kdy se začala hrát liga a s tím se pojilo i založení reprezentace. U toho byli, myslím, Jaroslav Marks a pan Rohel starší. První tým, postavený na páteři Jaroměř, Vítkovice, Tatran a ti ostatní, hrál přátelské zápasy se Švýcary na Tatranu a byli jsme také na nějakém výměnném pobytu v Churu. Měl jsem tu výhodu, že jsem jako jeden z mála mluvil anglicky, tak jsem byl kapitán. (smích) Rád říkám, že jsem byl nehrajícím kapitánem, protože jsem byl nešikovný na ruce a odehrál jsem jen pár zápasů. Na mistrovství Evropy v Helsinkách jsem šel na hřiště asi jen na tři střídání.

Ve vašem rozhovoru pro Jihlavské listy jsem se dočetl, že jste hrál i s Jiřím Janouškem a tak jste se vlastně poprvé setkali.
Přesně tak. Abych tu hráčskou kariéru uzavřel, tak jsme založili tým Gymnázium Pražačka. Byli tam s námi i dva hokejisté, Lukáš Dědek a Jiří Svatoš, kteří hráli za Spartu. A ti měli kamaráda, jmenoval se Michal Janoušek, který byl Jirkův bratr. Michal s námi začal hrát, to už jsme byli TJ Spoje Praha, a jednoho dne s sebou přivedl i Jirku. Jelikož z nás byl tehdy výrazně nejstarší, pracoval a měl nějaké kontakty, tak nám dokázal sehnat dresy a přes svého zaměstnavatele i první mantinely. Ty stály kolem sta tisíc, což bylo v té době velice hodně peněz.

S Jirkou Janouškem jsme hráli v obraně a já tehdy pískal se svým spolužákem z gymnázia Jirkou Medřickým. Ten však po maturitě odešel na jinou vysokou školu a už se florbalu nevěnoval. V létě roku 1994 jsem tak řešil s kým budu dál pískat a oslovil jsem Jirku a ten řekl „Jasně, no, budu pískat s tebou.“ (úsměv)

V té době se však páry různě střídaly. Vy jste například pískal s Jaroslavem Marksem, Michalem Bauerem, Romanem Slavíkem i dokonce Vladimírem Fuchsem. Pískal byste s někým z nich, kdyby tenkrát nedopadl Jirka?
To se nedá odhadnout, tehdy to tak zkrátka bylo. Nikdy by mě nenapadlo, že spolu budeme tak dlouho, resp. že i já sám u toho budu tak dlouho. Bylo mi devatenáct, nedohlédl jsem dál než za rok.

Záhy jste zahájili i svoji mezinárodní kariéru utkáním Dánsko – Finsko…
Bylo to na Mistrovství Evropy 1995, ale úplně první mezinárodní zápas jsme pískali zhruba o 14 dní dříve. To byl přátelský dvojzápas Maďarsko – Švýcarsko, kdy jsme jeli do Budapešti koncem dubna 1995.

A pak tedy přišla zmíněná premiéra na poli IFF. V jiném vašem rozhovoru jsem četl líčení o tom, jak na vás naběhli stokiloví Dánové a něco na vás zkoušeli. Jak to tehdy probíhalo?
První zápas, mladí kluci, byli jsme hodně nervózní. Jeli jsme do haly autobusem a byl tam příjemný pan řidič, měl kolem šedesáti, který znal Československo. Hodně nám toho vyprávěl a tím nás dost uklidnil. Šli jsme tedy na zápas. Znali jsme sice Švýcary, ale ti tehdy neměli takovou muskulaturu jako Finové a Dánové. Především Dánové měli takové ty klasické mohutné házenkářské postavy. Nejen, že využívali to, jak vypadali, ale i na nás křičeli a tak dále. My jsme samozřejmě dělali spoustu chyb, ale nakonec nic výrazného. Bylo to 15. května. Pamatuji si to, protože to má narozeniny moje sestra. (úsměv)

První gól v tom utkání dával finský hráč s číslem 5 Petri Kettunen.
Ano, to je pravda, ale tu situaci už si nedokážu vybavit. Nicméně on byl u prvního i posledního gólu na šampionátu, který jsme odpískali - v roce 1995 jako hráč na ME a v roce 2014 jako trenér ve finále MS.

Vy jste pak hned druhý den pískali i ženský zápas (ME 1995 se hrálo v obou kategoriích současně, pozn. red.) Japonsko – Švýcarsko. Co vlastně vy a ženský florbal? Na mezinárodní úrovni jste ženské zápasy řídili až do roku 2007.
V té době jste zkrátka dostali nominaci tam, kde bylo třeba. Neexistovalo rozdělení na mužské a ženské specialisty jaké máme teď. Nám to do jisté míry pomáhalo. Tehdy byly ženy mnohem pomalejší a méně takticky vyspělé, stejně jako my. Bylo to jednodušší pro rozjezd na mezinárodní úrovni.

Ale vždy jste více inklinovali k mužskému florbalu.
Nechci nějak křivdit ženám ani juniorům, ale je to rychlejší, tvrdší a z mého pohledu se tam děje i méně zákeřností.

Umíte anglicky, německy a rusky, ale nadávky prý v mnoha dalších jazycích. Překvapil jste někdy hráče, že jste mu rozuměl?
Samozřejmě, že člověk toho během zápasu dost zaslechne, ale často nezná kontext. Hráč si může pro sebe jen ulevit, když něco pokazí. Vždy platilo a doufám, že dál platit bude, že úředním jazykem je angličtina. Pokud někdo někoho slovně napadne anglicky, tak by se to řešit mělo, ale v ostatních jazycích tomu oficiálně nerozumíme.

V souvislosti s nadávkami jste také prohlásil, že jste nikdy nebyli vztahovační. Může to však být nevýhoda, pokud má rozhodčí příliš velký odstup?
Jsou zde dvě roviny. Buď vidíte, že se faulovalo úmyslně, anebo jen z nedbalosti. Stejně tak když na vás někdo vyjede, tak dokážete rozlišit, že řve, protože je v emocích, ale po zápase to z něj spadne a je zase naprosto normální člověk. Anebo je to člověk s roletou před očima a je zkrátka takový. Pokud si někdo jen uleví, pak mě to nerozhází. Špatné je, pokud to v někom vře i dva tři dny po zápase. Je dobré mít odstup, protože v momentě, kdy jste vztahovační, tak přestáváte logicky myslet a soustředíte se jen na ten konflikt.

Když se přesuneme blíže k současnosti, před sedmi lety jste řekl, že pokud se florbal dostane na olympiádu do roku 2020, tak do té doby vydržíte. Mrzí vás, že pokud florbal jednou na olympiádě bude, tak u toho nebudete?
Ano. Olympiáda je ta třešnička na dortu. Před pěti lety ale už bylo jasné, že se to do roku 2020 nepodaří, a proto jsme v Göteborgu 2014 odřídili své poslední MS. Byli jsme sice ještě na mezinárodní listině do roku 2016, ale to se týkalo jen pár akcí.

Avizoval jste, že pokud bude o vaše služby zájem, stanete se delegátem. Jaký si myslíte, že budete delegát?
Dost jsem o tom přemýšlel. Obávám se, že budu asi stejný jako odnaučený kuřák. (smích) Když je někdo odnaučeným kuřákem, tak je na ostatní kuřáky jako pes. Myslím, že budu mít na hřiště jiný náhled než z pozice rozhodčího a budu mít přísnější metr. To se ale týká i hráčů. Bojím se, že chtě nechtě, budu zasahovat i do zápasů v tom smyslu, že existují zkrátka zákeřnosti, které patří na disciplinárku. Sám dobře vím, že některé věci rozhodčí nevidí, i když je metr od té situace, ale pak jsem je vždycky viděl na videu. Může se stávat, že budu hráče za tyto věci posílat před komisi, nebojím se přijmout taková rozhodnutí.

Přitom jste právě vy vždycky působil jako ten klidnější, zatímco Jiří Janoušek se nerozpakoval hráče seřvat.
Naopak. Myslím, že jsem byl vždy více emotivní než Jirka, avšak on to dával najevo pro celou halu a já jsem v tomto introvertní. Mojí obranou byla vždycky spíš jistá arogance. Jirka byl schopen někomu dát pěstí a tím by to pro něj skončilo, kdežto u mě to vřelo vnitřně a ty lidi jsem si rovnal trochu jinak.

Dají se tyto lidské schopnosti nějak naučit nebo jde pouze o zkušenost?
Padesát na padesát. Excesy samozřejmě potkají každého, já jsem je měl, Jirka je měl. Je to stejné jako když bouchnete a pohádáte se s manželkou, ale pak jste zase za dobře, to k tomu patří. Jirka měl cit pro hru od pánaboha, to je těch 50 %. A pak je těch druhých 50 %, které jsem vždy označoval jako princip Ivana Lendla. Ten to měl tak extrémně vydřené, že byl prostě nejlepší. Skloubení těchto dvou věcí dohromady mi u rozhodčích chybí.

Myslíte, že u elitních rozhodčích převažují ti obdarovaní nebo dříči?
Obávám se, že ti dříči, kteří ale zase tak moc nedřou.

To znamená, že byste to chtěl nějakým způsobem změnit?
Nevím, jestli bych to chtěl já sám změnit, spíše budu dělat ruce a nohy někomu, kdo tomu bude dělat hlavu. Teď to nechci táhnout.

Těšíte se velkému respektu, jak se to projevovalo na hřišti?
V posledních sezonách bylo vidět, že když se někde něco semlelo, tak jsme tam na další utkání byli vysláni my. Dělali jsme si s Jirkou z toho legraci, že tam jedeme jako trestné komando. (úsměv) V těch zápasech se pak nic nestalo. Viz poslední příklad v sérii Sparta – Vítkovice a kauza Marvánek. Rvalo se to tam hrozným způsobem a v následujícím zápase byl klid. Přišlo nám vtipné, když dva hráči běželi do rohu k souboji o míček, ale místo toho, aby si to o něj rozdali, tak se jen na sebe podívali a odběhli zase pryč. Jistý delegát o tom řekl, že je to asi kult osobnosti.

V Českém rozhlasu Vysočina jste jednou vyprávěl i o vašem vztahu s juniorskými hráči, kteří jsou v superlize noví. Jak se dá s takovým hráčem z pozice rozhodčího pracovat?
Úplně jednoduše. V mužských soutěžích se nikdy nezmění celý tým, jen část. Valná většina juniorů je dobrá a oni to o sobě vědí. Ale je potřeba jim trochu ten hřebínek přičísnout a spousta starších hráčů, těch mazáků, si je dokáže srovnat sama, protože ví, co by mohlo následovat. Hráč se má soustředit na hru, a nikoliv na rozhodčí. Jakmile se hráč začne soustředit na výkon rozhodčího, tak ho jen vyprovokuje k tomu, aby se on více soustředil zase na jeho výkon.

Napadá mě k tomu trochu hlubší otázka. Vy jste v uvozovkách takto vychovali x generací českých elitních florbalistů a z pozice rozhodčích se díváte na ten zápas s jistým odstupem a objektivitou. Dá se říci, že se určité proměny ve společnosti i rozdíly mezi generacemi X, Y a Z projevují přímo na hřištích?
Určitě. Nedokážu ale posoudit, zdali je to dobře nebo špatně a řeknu svůj subjektivní názor. Dřív panoval všeobecně větší respekt mezi hráči a rozhodčími, byla tam větší pokora. V uvozovkách se obě strany chovaly jako lidé. V posledních letech, kdy je florbal stále více medializovanější, vyrůstají hráči i rozhodčí v jisté růžové bublině. Rozhodčí si myslí, že je dobrý, když se o něm nepíše. Hráč si myslí, že je dobrý, když se o něm píše, natožpak pokud hrál ve Švédsku nebo Švýcarsku. Zapomíná se však na bytí nohama na zemi. V tomto se za mě herní kvalita českých hráčů zhoršila.

Můžete tu myšlenku o kvalitě nějak rozvinout? Jde o pocit nebo měřitelný fakt?
Nebudu teď řešit naši ligu, jejíž úroveň a vývoj vždy výrazně určovala špička, tedy jestli se bude hrát fyzicky, takticky nebo třeba beton. Ale dobré měřítko je mezinárodní úroveň, a i když možná se mnou mnozí nebudou souhlasit, tak Petri Kettunen je pro českou reprezentaci jediná možná dobrá volba do budoucna. Měřitelné jsou za mě třeba osobní souboje, rychlost, kontrola míčku. Bylo to vidět už na propadáku našeho týmu na MS 2012 ve Švýcarsku, kdy se poprvé viditelně projevilo namasírované ego řady hráčů. Tyto návyky pak ti nejlepší hráči přenáší i do české soutěže. No a pak je tu ještě jedna pro mě velmi polemická věc kdy se týmy kvůli experimentu s prodloužením 3 na 3 místo Coubertinovského „rychleji, výš, silněji“ uchylují k taktickým nesmyslům.

Profil: Petr Černý a Jiří Janoušek

České soutěže
  • 626 (Černý) a 624 (Janoušek) zápasů v české nejvyšší soutěži
  • První společný zápas 10. 12. 1994
  • 5x Superfinále, celkem 25 finálových zápasů
  • První užití videa v české soutěži (Superfinále 2017)
  • ČF rozhodčí licence A
  • 16 titulů Rozhodčí sezony Českého florbalu
Mezinárodní soutěže
  • 191 zápasů
  • 10 účastí na MS
  • První zápasy v dubnu 1995
  • Jako první v historii pískali 2x finále MS mužů
  • Jako první v historii pískali finále MS mužů divize A, B i C a akademické
  • Řídili i finále MS žen 1999
  • IFF rozhodčí zlatého stupně
  • Stříbrný odznak IFF za služby florbalu
Obrázek