{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

TABULKU STŘELCŮ SLEDUJI POŘÁD, ŘÍKÁ KANONÝRKA JIČÍNA BACHMAIEROVÁ

Obrázek ke článku
11. 11. 2021

Je prvním úspěšným průkopníkem florbalové rodiny Bachmaierů. Začínala s ním stejně jako její mladší bratr Matyáš doma v Kladně, poté se vydala za dlouhou sedmiletou štací na Jižní Město. Z ní si do života odnesla zlatou medaili, ale i poměrně hořký konec. Nyní však našla Kristýna Bachmeirová v Jičíně druhou rodinu a s úsměvem na rtech vévodí produktivitě Extraligy žen. 

Všechno není tak růžové, jak se může zdát. Když v roce 2017 opouštěla jako velká hrdinka prostředí Chodova, tak to vypadalo, že to bude dojemné loučení plné slz a smutku. Jenže jinak veleúspěšná štace v hlavním městě dostala v poslední sezoně poněkud nepříjemnou pachuť. „Některé spoluhráčky už jsem na trénincích nechtěla vůbec vídat,“ přiznala Bachmaierová.

Přemýšlela, co s florbalem dál. Netrvalo to dlouho a se zajímavou nabídkou přispěchalo proslulé město pohádek. „Vůbec jsem nevěděla, co od toho čekat. Řekla jsem si ale, že za zkoušku přeci nic nedám,“ vzpomíná útočnice na přestup do Jičína. A udělala dobře. Florbalem se zase baví, rozdává radost na všechny strany a libuje si zejména ve skvělé partě v kabině.

Do letošního ročníku navíc vlétla ve velkém stylu. Jičín se na počátku sezony trápil a dlouho čekal na své první body. Jenže poté chytla Bachmaierová velkou slinu a svůj tým rázem strhla k hernímu i výsledkovému vzestupu. V polovině základní části vévodí kanadskému bodování celé soutěže a stále věří v postup svého celku do vyřazovacích bojů.

Po nepříliš povedeném začátku přišel nyní viditelný vzestup. Kam až bude letos Jičín mířit?
Začátek byl nic moc, to je pravda, ale musím říct, že už se zase rozjíždíme. Za chvilku se nám navíc do týmu vrátí Nikola Kuchařová, ta nás posílí nejen herně, ale i humorem, tak snad už to nyní bude jenom lepší. A kam bude letos Jičín mířit? Nemáme velké nároky, budeme samozřejmě rády za play-off, ale pro nás je nejdůležitější to, aby se každá z nás tím sportem bavila, užívala si to a hlavně se zbytečně nestresovala. Je to přeci jenom sport (úsměv).

Lídryně kanadského bodování soutěže, nejlepší hráčka týmu. To se asi hezky poslouchá, viďte?
Tak je jasné, že se to poslouchá pěkně. Pravidelně to po každém zápase sleduji, jestli jsem stále v čele tabulky (smích). Ale to nic nemění na tom, že nehraji tenis, ale týmový sport, kdyby nebylo spoluhráček a holek v naší lajně, tak bych se na takové umístění v bodování nedostala.

Jak se jičínský florbal oklepává po měsících plných tvrdých ran ze strany celosvětové pandemie?
Ono to asi bylo všude stejné. Je to celé šílená doba, k tomu asi není co dodat. Ale nutno říct, že všichni začínáme na stejné startovní čáře a máme stejné podmínky. Pravdou je, že po té pauze od florbalu pro mě bylo poměrně těžké hledat motivaci k tomu se donutit zase něco dělat.

 „O mně se ví, že jsem spíše salámista, ale v tomto případě jsem měla nervy na pochodu.“
Kristýna Bachmaierová o finále MS juniorů

Proč tehdy v roce 2017 přišla po sedmi letech strávených na Chodově volba zrovna na Jičín?
Už toho zkrátka bylo moc. Potom, co jsme vyhrály s holkami titul, tuším, že jsem pak odehrála ještě jednu sezonu a pak si řekla, že tohle už opravdu ne. Nechci to rozebírat úplně do detailů, ale některé spoluhráčky už jsem jednoduše několikrát týdně vídat nechtěla. A volba Jičína byla jednoduchá. Obdržela jsem nabídku a bez jakéhokoliv očekávání se vydala za novou výzvou. A není náhodou, že jsem tu setrvala až dodnes, Jičín je opravdu město pohádek (úsměv).

Jak budete na tuto dlouhou etapu na Jižním Městě vzpomínat s odstupem času?
I přes ten, řekněme hořký konec, na to navždy budu vzpomínat v dobrém. Do určité doby tam byla obrovská sranda, ten poslední rok už byl o něco horší. Ale zážitků a vzpomínek, kterých jsem si z Jižního Města odnesla, je neuvěřitelné množství, to se musí nechat.

Nechybí vám přeci jenom v Jičíně ty pravidelné ambice na mistrovský titul?
Na tohle mám jednoduchou odpověď – ne, nechybí. Tohle už je dávno za mnou. V Jičíně stojíme nohama pevně na zemi, takže sem tam padne v týmu něco, že letos jedeme na titul, ale všechny moc dobře víme, že nikam nevyrážíme (smích).

Pravidelné cestování na trase Kladno – Praha, do toho práce a tréninky na severu Čech. Člověk se asi nenudí, že?
Jak říkáte, nenudí, to vůbec ne. Štěstí v neštěstí je to, že jsem většinu času na home office, takže ušetřím čas na tom, že nejezdím k tomu všemu ještě do práce. Tréninků na druhou stranu také nemáme tolik, takže to zase tak převratně náročné není. Dá se to zvládat naprosto v pořádku.

Florbalová rodina Bachmaierových se nyní rozrostla o zlatou medaili z juniorského MS. Fandila jste bratrovi přímo v dějišti turnaje?
Je to krásné. Na bráchu jsem se byla kouknout, vlastně jsem kvůli tomu také vynechala soustředění s Jičínem, ale u nás tyhle omluvenky procházejí. Myslím, že na tribuně jako divák jsem splnila svou povinnost, slyšet jsem byla, vidět rovněž a ukázalo se, že to mělo svůj smysl (smích).



Jak jste celý ten zážitek prožívala jako hrdá sestra?
Prožívala jsem to více, než kdybych byla na hřišti já sama. O mně se ví, že jsem spíše „salámista“, takže jestli zápas vyhrajeme, nebo prohrajeme, není důležité. Hlavní je se u toho bavit. Ale v tomhle případě jsem měla trošku nervy na pochodu, to přiznávám. Nejen kvůli tomu, že jsme museli doma nechat naší malou čivavu, ale pak tu také bylo to, jestli bude Maty mistr nebo ne.

Probíhaly při pohledu na bratra nějaké vzpomínky na vaše juniorská léta v dresu národního týmu?
Vlastně ano, připomněla mi to naše babička cestou z Brna, kdy mi řekla: „To je ale úspěch, co? Komu se tohle poštěstí?“ a vzhledem k tomu, že my jsme byly s holkami na MS čtvrté, tak jsem jen odpověděla: „No, mně ne, babi!“ (smích).

„Splinilo se mi to, co jsem si přála – hrát extraligu s partou holek, co neřeší, jestli je některá z nás špatná, tlustá nebo pomalá.“
Kristýna Bachmaierová o angažmá v Jičíně.

Pomáhala jste v mládí Matyášovi v některých věcech, když už jste tehdy válela v extralize za Chodov?
To už si úplně nepamatuji, asi jsem v nějakých věcech dělala před bratrem chytrolína, ale jediné, na co si opravdu vzpomínám, je moje výpomoc při výměně čepele či namotání omotávky. Nic taktického jsem tentokrát nepřidávala.

Je ve vaší kariéře stále něco, čeho jste zatím nedosáhla, a stále toužíte po tom to získat?
Nic mě teď nenapadá. To, co jsem si dříve přála, se mi nyní splnilo. Chtěla jsem hrát extraligu s partou holek, co neřeší, jestli je některá z nás špatná, tlustá nebo pomalá. Nikdo tu po mně nešlape, když třeba spálím v zápase velkou šanci, nebo když přijedu na trénink o chvíli později. A to je to, co jsem já přesně chtěla, dělat sport, který mě baví, aniž by mi do toho někdo mluvil.

A co do budoucna, zůstane prozatím Jičín druhým domovem?
Těžká otázka. Jak to zatím bude do budoucna, nedokážu říct, to se uvidí podle toho, až se s týmem na konci sezony sejdeme, takříkajíc, u piva a buď si spolu plácneme i pro další ročník, anebo ne. Zatím jsme to s vedením neřešili, takže mé myšlenky se zatím budoucností příliš nezabývají.

Tabulka soutěže

​​

Obrázek