{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

KOHONEN: MŮJ PŘÍBĚH JEŠTĚ NENÍ U KONCE

Obrázek ke článku
5. 12. 2018

Vynechal pouze jediný světový šampionát, ten úplně první v roce 1996. Od té doby byl nominován do národního týmu Finska pokaždé. A třikrát jej dovedl k titulu mistrů světa. To je hrající legenda, jednačtyřicetiletý Mika Kohonen. Co řekl o svém věku nebo o českém národním mužstvu? Jak vidí šance Finska a jak se mu líbí v České republice? To a mnoho dalšího nám prozradil v obsáhlém rozhovoru.


Na nejvyšší úrovni nepůsobí žádný jiný hráč vašeho věku. Jaký je váš recept na florbalovou dlouhověkost?

Miluji florbal, to je asi ten základ. Dále vášeň a touha soupeřit na té nejvyšší úrovni. Důležité bylo, že se mi podařilo zvládnout všechna má zranění. Tenhle příběh ještě nekončí, ještě mi nějaké zápasy zbývají.

Jak dlouho nás budete ještě bavit přímo na hrací ploše?

Na začátku sezóny jsem říkal, že tento ročník je můj poslední. Samozřejmě, pokud by existoval nějaký zázrak, díky kterému bych mohl ještě pokračovat (odmlčí se).

Třeba existuje…

Moc rád bych hrál ještě dalších deset let, ale realita takhle prostě nefunguje. Brzy nastane čas býti naplno otcem, trávit čas s mými dětmi, s mou ženou. Ale uvidíme, jak to nakonec dopadne.

Nemáte někde vzadu v hlavě schované myšlenky na domácí světový šampionát za dva roky?

Bavme se o tomto mistrovství. Jak jsem řekl, můj příběh ještě nekončí a já to chci brát den po dni. Takhle jednoduché to je.

Vy jste stále zde, stále stejný Mika Kohonen, ale hráči kolem vás jsou rok od roku mladší a mladší. Jak se vypořádáváte s takovým generačním rozdílem?

To je velmi jednoduché. Já jsem odmala hrával hokej a fotbal, téměř 20 let. Sportu se věnuji celý svůj život, vlastně 38 let. Žil a vyrůstal jsem ve sportovních šatnách a na hřištích. Věkové složení týmu pro mě nehraje roli. Moje koleno je sice reálně staré asi tak 75 let, ale má mysl jen 25 let. Vím, že nikdo nedokáže oklamat čas, když stárne. Vím, že nejsem tak rychlý, jako když mi bylo těch 25 let, ostatní samozřejmě tu rychlost mají. Ale moje ruce a mysl nezpomalují, v tomto ohledu jsem stále rychlý.

Věkové rozdíly si tedy na hřišti vůbec nepřipouštíte?

Je trochu úsměvné, když si uvědomím, že můj nejstarší syn Gabriel, kterému je 14 let, hraje s šestnácti nebo sedmnáctiletými kluky a já mám stejně staré spoluhráče v týmu Happee ve Finsku. Samozřejmě na to nemyslíte, že stárnete, ale když vidíte tato čísla... Za váš národní tým hraje šestnáctiletý kluk (Filip Langer, pozn. red.), ale jsme na stejném hřišti a nezáleží na tom, jestli je nám 16 nebo 41.

Chcete ve florbalové kariéře pokračovat třeba v pozici trenéra?

Možná. Když jste mladí, máte touhu hlavně dávat góly, útočit... Když stárnete, začínáte přirozeně přemýšlet trochu více jako trenér. Jak by asi měly být poskládané lajny, přemýšlíte o druhých hráčích a snažíte se jim pomoci být lepší. Svůj osobní prospěch upozadíte. Takže určitě bych rád trénoval nebo dělal třeba něco v managementu. Ale teď jsem stále ještě hráč a uvidíme, co budoucnost přinese.

Cítíte, že můžete s týmem Finska na pražském šampionátu ještě jednou dosáhnout na velký úspěch?

Předně musím říct, že jsem svůj vůbec první světový šampionát v roce 1998 odehrál právě zde. Tedy samozřejmě ne přímo tady v O2 aréně (smích). Vždycky jsem říkal, že miluji Českou republiku, Prahu, Brno, Ostravu... Byl jsem tady mnohokrát a lidé jsou zde vřelí, pohostinní a mají velké srdce. Jsem tady strašně rád a je skvělé, že zřejmě budu moci ukončit svou reprezentační kariéru právě zde. Teď k našim ambicím. My se sami o sobě každý den něco učíme a každý den jsme o kousek lepší. Hrajeme, abychom se dozvěděli, který tým je nejlepší na světě a až přijde čas zápasu, zejména pak vyřazovacích bojů, musíme být tvrdí, na sebe i na soupeře.

Závěrem, co říkáte na český národní tým? 

Češi mají dobrý tým. My ale příliš nepřemýšlíme o výsledcích ostatních týmů, každý zápas je jiný. My jsme strůjci svého vlastního osudu a nemůžeme se koukat na ostatní. Samozřejmě zápasy sledujeme a český tým je opravdu dobrý. Je specifické hrát doma. Lotyšsko samozřejmě za tu výhru proti vašemu nároďáku zaslouží velké uznání, bojovalo celý zápas, hrálo chytře. Pak zase prohrálo s Německem. Vy jste porazili Švýcary a vyhráli celou skupinu... Každý zápas je prostě jiný. Ale jak jsem řekl, český tým je velmi dobrý.