{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek


KDYŽ TÁTA TRÉNUJE SYNA: CESTA FLORBALOVÉHO KLANU BENEŠŮ

Obrázek ke článku
8. 3. 2021

Mít tátu zároveň jako kouče? Situace, kterou zažíval jeden ze současných reprezentantů. Marka Beneše totiž od dětství až do dospělosti trénoval jeho otec Luděk, když oba přestoupili z hokeje k florbalu. Jak rodinná i sportovní souhra fungovala?

Na začátku všeho byl lední hokej, díky němuž Marek Beneš vstoupil do světa sportu. „Trénoval jsem hokej a Mára ho začal hrát. Začínal jako žáček v nějakých šesti letech,“ podotýká Luděk Beneš. A už tehdy viděl herní přednosti, jež si jeho syn přenesl i do florbalu. „Ať už šlo o smysl pro spolupráci, kreativitu či techniku,“ vyjmenovává. Pokud by měl zmínit nedostatky, pozoroval u Marka mírné problémy s technikou bruslení.

„To se však postupně docela srovnávalo. Myslím si, že ani v hokeji neměl špatně našlápnuto,“ bilancuje trenér. Jeho potomek nastupoval za mládež pražské Slavie a Letňan, nakonec ale přešel k florbalu a dal se na zcela novou výzvu. „Na jednu stranu mě mrzí, že jsem v hokeji nepokračoval. Z druhé strany ovšem nevím, jestli jsem byl nastavený, abych něčemu obětoval celý život,“ uvažuje Marek Beneš. Kdyby totiž zvolil cestu vrcholového hokeje, určitě by tomu tak bylo.

Hokej se mu později kryl se školou. Navíc přišla krize a už ho tolik nebavil. „Do toho jsem měl špatného trenéra, jenž konci hodně dopomohl. Důvodů bylo více, přestože se mi táta snažil toto rozhodnutí dlouho rozmlouvat,“ vystihuje mladší z Benešů. Když se nezadařilo, bral synův krok jako svoji osobní prohru. „Chtěl jsem, aby hrál hokej, protože také jsem odkojený hokejem. Celé své mládí i hlavní produktivní život, co se týče sportu,“ vysvětluje otec. Sám však začal trénovat florbal na Chodově, kde Marek přičichl k novému sportu. A již u něj zůstal.

​​

„Chvilku jsme zkoušeli oba sporty paralelně, ale nakonec prostě zvolil florbal,“ komentuje rodič. Marek Beneš uznává, že byl trochu tvrdohlavý a nové prostředí viděl jako jedinou možnost. „Kdybych porovnal svůj florbalový a hokejový výkon, bylo úsměvné, jak jsem se rozhodl. Ve florbale jsem totiž nehrál vůbec dobře,“ hodnotí. Teprve časem se pořádně rozjel. „Vůbec jsem ten sport nechápal. Jenže asi jsem měl takovou krizi v hokeji a štval mě, že už nešlo jinak,“ přemítá.

Odstartovala tak mnohaletá éra, během níž oba Benešové fungovali ve florbale bok po boku. Později přešli do Tatranu Střešovice a prožili úspěšné roky. „Vždy jsem na to byl zvyklý. Ani jsem od mládeže nepoznal, jaké je nemít tátu jako trenéra. Nikdy mi to nepřišlo zvláštní,“ uvažuje český reprezentant. Od začátku Luděk Beneš koučoval všude, kde působil i syn. „Byl spíše kamarádský. Ale když ho něco naštvalo, uměl zvýšit hlas nebo nás poslat někam běhat. Myslím si, že byl takový ten rozumný střed,“ vzpomíná.

Vzájemná vazba byla trochu jiná právě kvůli rodinnému poutu. „Každý rozumný trenér chce být co nejobjektivnější. Většinou to však sklouzává ke dvěma extrémům: buď se snaží synovi-svěřenci nadržovat, nebo ho naopak upozadit,“ domnívá se Luděk Beneš. Jakýmkoliv komplikacím se ovšem snažil všemožně vyhýbat. „Usnadnilo mi, že v hokeji i florbale byl relativně nadstandardní. Nemusel jsem řešit dilema typu ‚asi by neměl hrát, ale je to můj syn‘,“ dodává.

„Samozřejmě v naší spolupráci bylo hodně situací, kdy to jiskřilo a musel pocítit, že takto ne. A nějak se nám relativně vedlo,“ sděluje bývalý trenér. Díky vyváženému přístupu se dařilo extrémy tlumit. „Ze svého pohledu bych řekl, že jsem se vždy držel v mantinelech mezí. Ale spíše by to měl posoudit někdo jiný, protože úplně objektivní nejspíš nebudu,“ upozorňuje.

„Každý rozumný trenér chce být co nejobjektivnější. Většinou to však sklouzává ke dvěma extrémům: buď se snaží synovi-svěřenci nadržovat, nebo ho naopak upozadit.“
Luděk Beneš o trénování syna

Florbal řešili hlavně na trénincích, doma o něm příliš nemluvili. „Byly určité momenty, neboť základní část a play-off se dost liší. Muselo se to nějak projevit a občas jsme se o něm bavili. Ale nešlo o nic extra,“ vystihuje Luděk Beneš. Stejný pohled potvrzuje i jeho syn. „Navíc v mládežnických kategoriích není zase tolik co rozebírat, když jsme byli ještě děti,“ podotýká.

V roce 2015 jelo duo také na mistrovství světa juniorů. Tím si přeneslo rodinnou spolupráci z klubu na mezinárodní scénu. „Kritiku, že by šlo o nějakou protekci, jsem nikdy od nikoho neslyšel. Maximálně vtípky od ostatních potom ve vyšším věku, ale jinak asi ne,“ usmívá se nynější člen Pixba. Zrovna u nominace na světový šampionát se rozebírala jiná témata.

„Márovy výkony a celkový kontext znamenaly, že o jeho pozici v kádru nebyla moc diskuze. Spíše jsme řešili problémy, a ty nebyly individuální, jako kolik hráčů jede z Tatranu, Bohemky a podobně,“ vysvětluje kouč Beneš. Národní tým však obstál a v duelu o bronz senzačně porazil Švédsko. Stalo se tak vůbec poprvé v historii všech mistrovství světa.

Samotný Marek Beneš se trefil v rozhodujícím zápase dvakrát a dával i rozdílový gól v prodloužení. „Zápas o třetí místo byl zřejmě náš největší společný úspěch. Ještě bych zmínil semifinále superligy 2016/17, kdy jsme hráli s Mladou Boleslaví. Nakonec jsme neuspěli, ale jako outsideři jsme ji hodně potrápili,“ bilancuje táta-trenér.

Na úplný vrchol zařadil juniorský šampionát i Marek Beneš. Navíc si pamatuje úlomky ze společných začátků v mládeži. „Když jsme byli ještě na Chodově, naši starší předchůdci vždy sestoupili z nejvyšší divize. Naše kategorie proto mívala nemilou úlohu, že jsme pokaždé museli vybojovat postup zpátky,“ zdůrazňuje. Z této doby pochází řada nezapomenutelných utkání. „Například si vybavuji duely se Sokolem Rudná, tam to v dětských letech bývalo docela zábavné. Na klubové úrovni bych dále vypíchl naše dva společné juniorské tituly,“ míní.

Aktuálně hraje Marek ve švédském Pixbu a Luděk už netrénuje. Přesto pro ně florbal zůstává jedním z témat. „Ještě jsou před Márou nějaké výzvy. A doufám, že jich dosáhne. Nějaké postupné mety si v kariéře splnil, na druhou stranu už je docela dlouho, kdy se dostal k větším úspěchům,“ domnívá se otec. Podle něj asi i sám útočník cítí, že na ně potřebuje navázat a trochu se posunout dále.

„Teď komunikujeme více v roli táta–syn než trenér–hráč. Marek je v zahraničí a žije tam sám, takže nejspíš nějakou malou konzultaci občas potřebuje. To funguje,“ poodhaluje Luděk Beneš. Zároveň je teď příjemnější, když nemusí mít stres z výsledků jako kouč.

„Je to bez emocí a s nadhledem. Na druhou stranu zase člověk nemůže nic ovlivnit, takže někdy je těch emocí hodně,“ směje se. Nicméně si svoji úlohu užívá. „Na druhou stranu Mára teď asi bude ve Švédsku končit a vrátí se do Čech, bude tak opět blíže. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet,“ uzavírá Luděk Beneš.

Tabulka soutěže

Obrázek