{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek

SLADKÉHO ČEKÁ POSLEDNÍ DUEL. PO HRANÍ MI BUDE SMUTNO, ŘÍKÁ

Obrázek ke článku
10. 6. 2021

Legenda českého florbalu končí. Sobotní superfinále Livesport Superligy bude posledním zápasem Tomáše Sladkého, který jako kapitán dovedl k bitvě o titul Vítkovice. Jestli uzavře svoji více než dvacetiletou kariéru úspěchem, rozhodne jediný zápas s Mladou Boleslaví.

V květnu uběhl rok od chvíle, kdy Tomáš Sladký řekl klubovému webu Vítkovic: „Až jednou (za pět let) pověsím hokejku na hřebík, bude mou jednoznačnou prioritou stát se dobrým trenérem.“ Už je ale jasné, že zmiňovaná doba se určitě nenaplní. Sladký na jaře oznámil, že hráčskou kariéru uzavře po aktuální sezoně. Nově se stane asistentem trenéra A-týmu a koučem kategorie U21 ve švýcarském Churu.

„Možná jsem si tu hranici uměle posunoval, nicméně jde o souběh několika faktorů. Patří mezi ně zdraví, rodina a opakující se nabídky k trénování. Ať už z Česka nebo zahraničí,“ vysvětluje současný kapitán Vítkovic. Když si dal s manželkou dohromady plusy a mínusy, vzešlo toto rozhodnutí. „Možná mě to bude mrzet, možná je to nejlepší věc v životě. To člověk v této době ani nemůže vědět.“

Proč by vás mohl hráčský konec mrzet?
Florbal hraji více než dvacet let, z toho nějakých patnáct na vrcholové úrovni. Jsem proto stoprocentně přesvědčený, že mi hra bude strašně moc chybět. Je fajn nastavit si datum konce, na druhou stranu ale vím, že se i v mém věku dokážu připravit na jakýkoliv zápas a možná bych ještě rok dva vydržel. Přesto jsem rád, že mohu konec zažít ve vítkovickém dresu a ve stavu, kdy jsem ještě prospěšný týmu a navíc relativně zdravý. Teď mám v hlavě jenom to jediné utkání a až po něm se začnu soustředit na další kariéru.

Přemýšlel jste takto vážně o konci již dříve?
Hlavní myšlenky se začaly objevovat až v průběhu této sezony. Poslední rok v Česku i celosvětově ovlivnil úplně všechny. Lezlo mi na nervy testování i hraní před prázdnými tribunami, které sportu obecně dost ubližují. Nikdo neví, jak by vypadal následující ročník, kdy budu o rok starší. Nechci riskovat, že se mi nedej bože něco stane a prováhal bych příležitost naskočit do trenérské kariéry tou správnou nohou. Věřím, že všechno bude klapat ve florbalovém životě dál, i když už bez florbalky.

Na co budete nejraději vzpomínat z aktivního hraní?
Asi na všechno. Jsem u florbalu celý život a víceméně ve všech rolích, ať už jako hráč, trenér mládeže, funkcionář, pořadatel, organizátor nebo vedoucí kempu. Samozřejmě nejvíce se bude vzpomínat na úspěchy, ale hlavně jsem potkal nespočet správných a dobrých lidí, zažil spoustu zážitků a poznal tolik míst, což se nepoštěstí úplně každému. Jsem vděčný, že jsem u florbalu vydržel takovou dobu a mohl prožít tak krásnou a pestrou kariéru.

Kromě Livesport Superligy máte na kontě starty ve Švýcarsku, Finsku i Švédsku. Jaké jste viděl rozdíly mezi národy?
Lišily se hlavně mým vnímáním, protože ve Švýcarsku jsem začínal, když mi bylo dvacet let. Bylo by to jiné, kdybych tam přicházel třeba ve třiceti. Takže jsem tam začal jako zajíc a skončil jako zkušenější hráč ve Švédsku. Jsem rád, jelikož cesta byla pozvolnější a její náročnost se stupňovala. Ze Švýcarska jsem to vzal do Finska a následně do Švédska, kde jsem se naučil opravdu nejvíce. Hlavně s ohledem na to, že florbal se dá vnímat trošku jinak a přistupovat k němu opravdu profesionálně.

Již dříve jste popsal svoji cestu jako kariéru „skoroprofesionálního“ hráče. Jak tento výraz chápat?
Vždy, když se jednalo o angažmá v cizině, působil jsem zároveň jako trenér mládeže. Bylo potom jednodušší se do konkrétního klubu dostat a vůbec sjednat podmínky. V každé zemi jsem trénoval nějaký mládežnický tým, což mi výrazně pomohlo. Neměl jsem tak v ruce pouze Playstation, který jsem popravdě neměl nikdy, ale byl jsem prakticky v pracovním procesu zaměřeném na florbal. Ne pokaždé, avšak většinou jsem se tedy florbalu mohl věnovat téměř jako profesionál.

Vaše první trenérské angažmá zahájíte ve švýcarském Churu. Co vás vedlo právě tam?
Když jsem začal koketovat s myšlenkou ukončení kariéry, ozývaly se některé staré známe tváře z Česka i ciziny. Kontaktů mám docela hodně. Nabídka ze Švýcarska přišla už potřetí. Ty předešlé jsem odkládal, neboť jsem stále patřil mezi aktivní hráče. Ve spojení všech zmiňovaných faktorů jsem nabídku nakonec přijal. Kdybych v mé aktuální situaci opět odmítl trenéřinu ve Švýcarsku, byl bych tak trochu blázen (úsměv).

„Kdybych v mé aktuální situaci opět odmítl
trenéřinu ve Švýcarsku, byl bych tak trochu blázen.“
Tomáš Sladký o pozici kouče v Churu

Je pro vás zahraničí dlouhodobá ambice, nebo později zakotvíte v Česku?
To je otázka, jak se mé působení vyvine. Vím, že u trenéřiny zůstanu trošku delší dobu než jen dva roky, na které jsem v Churu podepsal. Zahraničí nepovažuji za cílovou stanici. Nastavení ve Vítkovicích je teď jasně dané a já se v žádném případě nechtěl někam tlačit nebo konkurovat, plně respektuji současné obsazení. Jelikož jsem ostravský patriot, dám si teď od všeho trošku odstup. V případě, že se někdy objeví možnost návratu, Vítkovice budou vždy mou tuzemskou prioritou.

A co případné další alternativy?
Na druhou stranu je florbalových trenérů opravdu málo. Je to práce a pokud někdy v budoucnu dostanu smysluplnou nabídku i z jiného koutu republiky, budu ji zvažovat. Může se také stát, že ve Švýcarsku zůstanu déle nebo se podívám i na sever. Nějaké nabídky odtamtud už byly. Je fajn mít více variant výběru, takže tomu nechám volný průběh.

Jako kouč máte zkušenosti z mládežnických kategorií. V čem je trénování mládeže pro vás více než trénování dospělých?
Úplně více to není. Když jsem hrál, nemohl jsem zároveň trénovat seniorskou kategorii, takže jsem se točil u dorostenců a hlavně u juniorů. Právě junioři byli můj šálek kávy. S dětmi sice umím pracovat, ale cítíl jsem se silný především s juniory, protože tam se už musí pracovat na kondici, taktice a takovém tom vyšším florbale. To byla moje kategorie během hráčské kariéry, ale musím se přiznat, že čím jsem byl starší, tím se kloubila hráčská a trenérská kariéra náročněji. Juniorská kategorie je průchozí, nastavení sezony se opakovalo a místy jsem upadal do stereotypu. Proto jsem rád, že přichází nový impuls a posun k trénování dospělých.

Momentálně máte kontakt s mezinárodním florbalem jako člen hráčské komise IFF. Jaký vám to dává pohled na věc?
Je samozřejmě čest být v hráčské komisi. Tvoří ji prakticky jenom osm vyvolených, kteří jsou navíc voleni florbalovými reprezentanty. Je fajn tam být, už mi běží druhé volební období. Je super být vůbec v kontaktu s federací a být zapojený do nějakého procesu vývoje. Na druhou stranu náš vliv pořád není tolik silný na tvorbu pravidel a na zásadní ovlivňování nějakého směru. „Bohužel“ ve sportu je také důležitý marketing a aby to nějakým způsobem vypadalo. Já se pořád peru hlavně za tu herní stránku.

Ještě předtím jste byl dlouholetou oporou národního týmu. Na co rád vzpomínáte z této éry?
Jsem rád, že mohu vzpomínat i na tuto dlouhou etapu – začínal jsem v nějakých sedmnácti osmnácti letech. Nosil jsem míčky, čepoval pití a končil jsem víceméně na pozici veterána. Prožil jsem šest mistrovství světa a máme z nich dva bronzy. Za mě je to málo, protože jsme mohli vytěžit daleko více. V Rize 2016 jsme byli sedm sekund od prodloužení v semifinále s Finskem, což byl prakticky můj konec v reprezentaci. A dodnes to nemohu přenést přes srdce. V reprezentaci jsme prožili úplně všechno, od krachu ve Švýcarsku 2012 na sedmém místě až po brutální oslavy, i když to byly „jenom“ bronzy ze světového šampionátu. Na to se nezapomíná.

Nechyběl jste ani na domácím turnaji Euro Floorball Tour 2014, kde Češi urvali historicky první výhru nad Švédy. Jak vnímáte tento úspěch?
Doufám, že to nebylo poslední vítězství (úsměv). Skákali jsme tam, jako kdybychom vyhráli mistrovství světa. Švédové se na nás dívali úplně s nepochopením, když jsme běželi z tunelu do šatny slavit a skoro až stříkat šampaňské, ale očividně to byl historický moment. Protože ať už předtím, tak potom se to nikomu dlouho nepovedlo. Jsem strašně rád, že jsem u toho byl. Na jednu stranu nám pomohla trochu ta legendární střecha, ale šli jsme tomu naproti a ukázali, že se Švédsko dá porazit. I kdybychom hráli nějaký přátelák, bylo by to stejně cenné. Jelikož jsem ve Švédsku byl a vím, jak tam florbal vypadá a jak ho vnímají, můžeme být rádi aspoň za tu jednu výhru.

V sobotu odehrajete poslední duel kariéry. Jak na vás působí toto vědomí?
I když to nebude ve velké aréně, tak jsem rád, že u toho budou fanoušci. Snad se dostanou do haly ti, kteří by u toho měli být. Uvidíme, jak poslední zápas dopadne. Já pevně věřím, že dobře! Těším se na to, protože na finále čekáme dlouho a chci si ho maximálně užít. I když jsem jeden z hráčů, který může na hřišti zkolabovat (úsměv), tak udělám maximum pro to, abychom se vraceli do Vítkovic s titulem. Hráči už to tu mají v DNA, že se pravidelně bojuje o zlato. Na jednu stranu se těším, ale zároveň vím, že mi bude po florbalu smutno. Jsem rád, že mám rodinu, která mi pomůže tento těžký přechod zvládnout.

ČTĚTE TAKÉ: Superfinalisté se mohou těšit na fanoušky na tribunách

Tabulka soutěže

​​

Obrázek