{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek


JE LIBO MULTIVITAMÍN, NEBO SIRUP? FINSKO BYLA JINÁ DIMENZE, VZPOMÍNÁ RYTYCH

Obrázek ke článku
13. 1. 2022

Když v Česku teprve florbal začínal, seveřané už byli o několik kroků dále. Poznal to i David Rytych, jenž jako jeden z mála českých brankářů prorazil za hranicemi. Ve Finsku se dokonce stal úplným profesionálem a startoval také v dalších elitních ligách.

Dělat pouze florbal a být za to placený? Pro mnoho hráčů a hráček splněný sen. Gólman Rytych ho prožíval už před více než deseti lety, když si ho vyhlédli Finové. „Trénovalo se v budově, kde mají osm až deset florbalových hřišť vedle sebe,“ líčí zážitky z nevídaného sportovního zázemí.

Bývalý reprezentant se přitom s Finskem nespokojil. Nakonec si zachytal ve všech elitních soutěžích od Švédska až po Švýcarsko. A uznává, že se již řadí mezi matadory. „Věkový průměr mužstva se může pohybovat kolem pětadvaceti let, zatímco mně bylo v lednu už pětatřicet,“ směje se bronzový medailista z mistrovství světa 2010.

Naposledy vás čeští fanoušci viděli v roce 2018, kdy jste ovládl superligu s Mladou Boleslaví. Jak vaše florbalová cesta pokračovala?
Následoval přestup do švýcarského Churu, kde mě florbal hodně bavil. Skončili jsme pátí, jenže klub mi neprodloužil smlouvu. V zemi jsem i přesto zůstal kvůli práci, a tak jediná možnost byla pokračovat ve druhé lize asi dvacet kilometrů daleko. Naskočil jsem tedy do nižší soutěže, kde to ovšem nepovažuji za úplně povedené. Úroveň byla opravdu šílená (smích). Kolikrát jsem si říkal, že si raději půjdu zahrát tenis.

Proč se úroveň tolik lišila?
Kluci v tom týmu mají úplně jiné koníčky. Ve Švýcarsku je spousta možností zábavy, v zimě mohou lyžovat a v létě na kolo. Příroda je nádherná a možnosti obrovské, takže florbal považují spíše za hobby. V nejvyšší soutěži jsou hráči vedeni profesionálně k nějaké práci, denně se trénuje. A tady o ligu níže naopak chtěli mít třeba jen tři tréninky týdně. Ani do posilovny se moc nechodilo.

Jak se dařilo výsledkově v takovém kolektivu?
Pamatuji si, že můj poslední zápas byl vítězný, když jsme hráli o udržení s Davosem. První duel jsme zvládli 3:2, přitom jsme předtím asi desetkrát v řadě nezvítězili. Pak jsem ale chytil nějakou chřipku a série pro mě skončila. Nevím, možná to byl už nějaký ten covid. Pak se již stihla pouze dvě utkání a sezona se zrušila za našeho vedení 2:1 na zápasy. Teď jsem momentálně bez angažmá a rád bych někde hrál, nicméně ještě se další šance nenaskytla.

Umíte si představit, že byste se vrátil do první švýcarské ligy?
Stoprocentně. Nedávno jsem se připravoval se svým osobním trenérem ze Švédska, jenž mi moc pomohl. Zajímavostí ale je, a neví o tom skoro nikdo, že jsem během korony přestoupil do Falunu a stále jsem jeho hráčem. Stalo se tak právě kvůli pandemii, kdyby náhodou někdo z gólmanů onemocněl, abych byl připraven naskočit. A ono se i opravdu stalo, že na finále jejich jednička dostala covid, nicméně do sestavy Falunu jsem nemohl. Švédové by museli řešit spoustu restrikcí a administrativy. Nechtěli, aby se nakazili jejich hráči ani já.

Jak se tedy připravujete na případné pokračování kariéry, ať už by bylo kdekoliv?
Trénuji v podstatě neustále. Když gólman, který dělá trojku v Churu, odletěl na mistrovství světa, mohl jsem se připravovat s týmem. Teoreticky bych stále mohl působit ve druhé lize, ale asi se nechci herně trápit s těmi kluky, kteří florbalu nechtějí dávat tolik. Na druhou stranu bych už měl trochu myslet i na budoucnost. Z brankářů v podobném věku si pamatuji snad jen Tomáše Kafku, že chytal skoro do čtyřiceti. Věkový průměr florbalového mužstva se může pohybovat kolem pětadvaceti let, zatímco mně bude v lednu už pětatřicet (smích). Zápasové tempo mi ovšem stejně chybí.

Ve florbale jste toho zažil spoustu. Jak se postupně vyvíjela příprava brankářů?
Dříve jste přišel na trénink, který byl vždy stejný. Kluci mě rozchytali a pak se hrálo (smích). To si skoro již ani nepamatuji. Žádný trenéři gólmanů samozřejmě neexistovali a byli jsme rádi, když aspoň hlavní kouč na nás s nějakou přípravou myslel. Ve Future nás trénovali David Zlatník s Honzou Zahalkou, což bylo dobré. Obecně se však brankářům nikdo moc nevěnoval. Když jsem však přišel do Finska, objevil jsem úplně jiný svět. Konal se jeden trénink za druhým, úplný fičák. Měl jsem po boku jednoho ze svých největších kamarádů Jarna Ihmeho, který teď dělá trenéra gólmanů u finské reprezentace. On mi všechno ukázal.

Co třeba?
Například jsem neznal, že by se chodilo do posilovny. Byl to obrovský rozdíl, díky němuž jsme teď šli jako Češi výkonnostně hodně nahoru. Už při působení v Boleslavi jsme měli k dispozici profesionální posilovnu, což bylo dost znát. S nároďákem jsme dostávali od Švédů výsledky jako 3:15 a říkali jsme si, že to přece není možné, jak to dělají. A právě posilovna je, pro hráče v poli určitě, alfa a omega. Ve Finsku jsem měl atletickou průpravu a chodilo se i při mínus deseti dvaceti stupních ven rozběhávat. Bylo populární, že jsme si vzali florbalky a před utkáním jsme hráli florbal ve sněhu.

Jaké další zázemí bylo už tehdy k mání?
Měli jsme kustody. V Helsinkách se mě zeptali, co mám rád na pití. Jestli chci multivitamín, nějaký sirup nebo něco jiného. V Česku by vám toto tehdy omlátili o hlavu (smích). Natočil jste si vodu na záchodě a šlo se na trénink. Ve Finsku si stačilo jen říct, a hned příští trénink jsem měl připraveny nové kalhoty nebo rukavice. Zkrátka naprosto někde jinde.

Byly podmínky srovnatelné i v dalších zemích, kam jste následně přestupoval?
Neřekl bych. Švýcaři jsou mnohem níže, blíže k naší úrovni. Nezdá se mi to zase tolik profesionální. V tomto ohledu vede hlavně Švédsko a Finsko. Možná je to tím, že se snaží hezky postarat o cizince. Jako by pro ně byla vyšší hodnota, že chtěli někomu ze zahraničí ve všem vyhovět, aby se cítil komfortně.

Jak jste se vůbec do Finska dostal?
Musím za to moc poděkovat panu Danu Žáčkovi, jenž mě neskutečně podpořil. Byl s námi jako manažer reprezentace, když jsme poprvé jeli na šampionát jako akademická reprezentace. I díky němu a jeho kontaktům jsem se potom dostal do Finska. Všimli si mě hlavně díky mistrovství světa 2008 v Praze, kde jsem proti Finům chytal semifinále. Šel jsem tedy do Seinäjoki, kde se podařil doslova majstrštyk.

O co přesně šlo?
Každému bych doporučil skloubit florbal se školou v zahraničí. Normálně jsem odjel na Erasmus, přičemž moje škola neměla vůbec sjednanou smlouvu s tou finskou. Právě pan Žáček dopomohl k tomu, že jenom kvůli mně se obě školy domluvily, uzavřely dohodu a mohl jsem odcestovat. Vedle florbalu jsem studoval jednoletý program, následně jsem zůstal a udělal přijímačky. Mimo sportovní zkušenosti teď mám i vysokou školu z Finska, což si myslím, že není úplně obvyklé. Učil jsem se tam i finštinu.

Učil jste se jazyk i při druhém severském angažmá?
Když jsem byl ve Švédsku, máma se mě snažila přemluvit na švédštinu. Já se ale raději věnoval pouze florbalu. Teď mě to mrzí a vím, že to byla chyba, protože pokud ve Švédsku chcete získat rozumnou práci, nemyslím nosit někde lešení, tak se jazyk opravdu hodí. Angličtinu uznávají možná někde ve Stockholmu, ale v řadě dalších oblastí vám nepomůže.

Na ročník v Helsingborgu asi nevzpomínáte úplně rád, jelikož jste nedostal moc šancí chytat. Jaké převládají vzpomínky?
Prožil jsem i trochu ztrátu motivace. V létě před přestupem jsme vyhráli akademické mistrovství světa a říkal jsem si, kam bych se ještě posouval, když se všechno vyhrálo. Uvažoval jsem, že se mi ve Švédsku nemá co stát. Ale opak byl pravdou, měl jsem makat daleko více. Už při nástupu do týmu jsem měl problémy s koleny, a tak Helsingborg koupil mladého, nadějného gólmana, jenž mi měl krýt záda. Nebyl to nikdo jiný než Jonathan Edling, který teď vyhrál se Švédy šampionát mužů. Již tehdy během přípravných zápasů, kdy jsem kvůli kolenům nenastupoval, byl fantastický. Přišel z nižší soutěže, rychle zapadl do party a byl super. Velice férový kluk.

Takže vás vystrnadil z postu jedničky?
Při přáteláku s Warbergem přijela velká hvězda freestyle parádiček Peter Runnestig. Zrovna se jel nájezd ve hře a zkusil na Edlinga jeden ze svých triků, třikrát zamotal s míčkem a házel ho do branky. Edling přitom zůstal v klidu, jen tam nastavil ruku a neuvěřitelně Runnestiga vychytal. Do hry jsem se moc nedostával a nechali ho chytat, i kvůli nějaké koncepci. V Helsingborgu působí dodnes, a to už jsou události skoro deset let staré. Novou smlouvu jsem tak nakonec nedostal.

I když to sportovně neklaplo, jak jste viděl ostatní věci okolo florbalu?
Měli jsme nádhernou halu, jež patří dodnes mezi vůbec nejmodernější. Otevírací duel s Warbergem se uskutečnil 12. 12. 2012 a pamatuji si, že do hlediště přišlo přes pět tisíc lidí. Florbalu se v Helsingborgu věnují na velice profesionální úrovni, což je pěkné. Pravda – nevzpomínám na Švédsko nejlépe, protože cílem každého hráče asi je hrát, a ne sedět na lavičce. Nicméně byla bomba okusit takovou zkušenost.

„Finsko? Málem jsem odešel v polovině tréninku.“

David Rytych.

Chytal jste ve všech třech elitních zemích. Která z nich vám nejvíce přirostla k srdci?
Ve Švýcarsku jsem vydržel jako ve Finsku tři roky, takže po Česku nejdéle. Zmínil bych však to Finsko, jelikož šlo o první zahraniční angažmá a ze sportovního hlediska mi dalo mnoho. Nemohu ale říct negativa na žádnou zemi, každá měla svá hezká specifika. Žádného svého působení nelitují. Naopak. Velice si cením, co všechno jsem si mohl vyzkoušet.

V Helsinkách jste měl plně profesionální smlouvu. Jak život florbalového profíka vypadal?
Den mi začínal cestou na takzvanou ranní akademii. Jde o projekt populární hlavně ve Finsku a Švédsku určený hlavně pro studenty, kteří ho mívají v rámci tělocviku. Myšlenka je, že si vybírají různé sporty, například hokejista chodí na hokej, plavec do bazénu a podobně. Právě florbalisté chodili do této akademie stejně jako já. Stejný program jsem míval i v Joensuu či Seinäjoki. Jen jsem neměl auto, přičemž Helsinky jsou rozlohou asi něco jako Praha. Bydlel jsem na Lauttasaari, což je nádherný ostrov, odkud se ovšem jelo metrem na druhý konec města zhruba hodinu (smích). To mě vůbec nebavilo a musel jsem být na místě už v osm hodin. Samotná hra mě však neskutečně naplňovala. Chodili tam talentovaní florbalisté z klubů, které se později spojily do EräViikingit.

Jak takové tréninkové prostředí Finů vypadá?
Na stejném místě jsme se připravovali i na mistrovství světa. Je to taková budova, kde mají osm až deset florbalových hřišť vedle sebe. Naprosto nepředstavitelná dimenze. Tam jsme si hráli, potom jsem přijel v deset domů a dal si oběd. Specifický byl čas tréninků, protože v Česku se často trénuje až od osmi nebo devíti večer. Finové však dokázali rozvrhnout dobu tak, aby se trénovalo třeba již ve čtyři odpoledne. A všichni si čas udělali a byli tam. Nevím, jestli by u nás bylo něco takového reálné. Možná jen pro nějaké studenty, kdyby neměli přednášky.

Co znamenal trénink ve finských podmínkách?
Trénink s A-týmem trval dlouho, třeba i tři hodiny. V Helsinkách jsme se chodívali nejdříve ven vyběhat, dále byla hodina a půl posilovna. Teď si něco podobného nedokážu představit. Teprve potom navazoval normální trénink v hale. I mně se ze začátku stalo, že jsem si říkal, posilovna dobrá, tak já jdu domů, čau a mějte se. A spoluhráči mě zastavili, že kam jdu, vždyť teprve začíná hala (smích). Když se skončilo, udělal jsem si doma večeři a byl konec dne.

Jak dlouho jste se živil pouze florbalem?
Mimo sezonu jsem dělával letní kempy pro brankáře, nicméně florbal nepovažuji úplně za práci. Bral jsem ho jako hobby, protože mě bavilo dělat sport. Moje první opravdová práce přišla, až když jsem ukončil v Boleslavi inženýra a nastoupil na půl roku do Škodovky. Po třiceti letech života. Do té doby jsem se vždy věnoval výhradně florbalu.

V čem pomáhaly zahraniční zkušenosti při soubojích s reprezentací?
Mnoho soupeřů jsem znal osobně, potkávali jsme se v lize. To bylo úplně super. Necítil jsem se mimo, že bych viděl Švédy nebo Finy maximálně v televizi. Věděl jsem, co mohu od nich očekávat, předvídat jejich rozhodnutí a podobně. Už jen možnost pravidelně hrát proti sobě v soutěži je velice cenná, kdy nevíte, zda dostanete desítku, nebo vyhrajete o gól. I proto jsem si vždy přál nastupovat v zahraničí.

Jak moc se přiblížilo Česko zahraniční elitě za uplynulou dekádu, když vzpomenete na Mladou Boleslav?
Tam to už bylo vynikající. Tomáš Pacák (generální manažer Boleslavi, pozn. red.) se o klub stará na výborné úrovni. Tým se přibližoval těm nejlepším, za to klobouk dolů. Progres se určitě udělal, odcházel jsem v roce 2008 a vracel se pět šest let potom, takže za tu dobu se standard zvedl obrovsky. Česko udělalo velký krok dopředu, můžeme to pozorovat na našich juniorech. Udělali mi obrovskou radost, že vyhráli dvakrát za sebou mistrovství světa. S kluky se zřejmě pracuje dobře a můžeme ostatním národům konkurovat.

Snil jste o nějakém podobném úspěchu?
Když jsme jako malí jeli na turnaj do Göteborgu, dokázali jsme ho celý vyhrát. Pak jsme ale dumali, jak je možné, že při přechodu z juniorů do chlapů přijde změna, najednou to nešlo a Švédsko nás zase přejelo. Konkurence byla v dospělé kategorii obrovská, nemohli jsme se s nimi ani v podmínkách srovnávat. Florbal měl u nich náskok deset a více let proti nám. Pak jsem přijel do Finska a oni se mě zeptali, na kolik procent pracuji. V Česku na nic takového nejsme zvyklí, zaměstnání je vždy na sto procent. Tam jsem zjistil, že florbalisté pracují třeba jen čtyři dny v týdnu. Když něco takového řekne hráč v české práci, vyletí oknem (smích).

Jde o nějaký mentální rozdíl mezi Čechy a Skandinávií?
Seveřané jsou výrazně nakloněni sportu. Umí vytvořit podmínky pro hráče, aby se sportu mohli dále věnovat. Ve Švýcarsku se mi třeba zdá, že také převažuje zaměření na práci. Florbal je až na nějaké páté koleji a dost se liší od názoru finského nebo švédského.

„Chci ještě chytat. Trénovat mohu do osmdesáti.“

David Rytych o své budoucnosti.

Stále častěji se využívají trenéři gólmanů, videotréninky a podobně. Jaké vidíte trendy v přípravě brankářů?
Ve Švýcarsku pořád hledají trenéra brankářů. Již asi viděli, že jim ujel vlak, jenže nikdo to moc nechce dělat. Asi ani klub nemá takové finance a je rád, že zaplatí hlavní trenéry. Kompletní realizační tým tady má možná čtyři pět týmů. Podle pořadí v tabulce potom klesá i úroveň štábu kolem mužstva. Uvažování touto cestou je však správné. Také v Česku vznikají brankářské školy, i samotné kluby se snaží tématu gólmanů věnovat.

Co považujete za dobré příklady z praxe?
Rozhodně příprava pod Romanem Vítkem u reprezentace. Velmi slušně rozjel svůj projekt se specializovanou brankářskou školou Tomáš Fibiger, jenž v tomto oboru maká ve velkém. Obrovská poklona všem za to, kolik síly do přípravy dávají. Podle mě je vidět, že jakmile se najde čas pro takový trénink, může se úroveň brankářů obrovsky zvýšit. Ani v zahraničí nebývaly podobné činnosti zvykem, rozvoj technologií je ale znatelně obohacuje.

Kdo podle vás v Česku pracuje s technologiemi na nejvyšší úrovni?
Mohu třeba zmínit Bedlu (trenér Bohemians Michal Jedlička, pozn. red.). Během zápasu si udělá elektronickou tužku a kouká. Má kamery a situace může vyhodnotit rovnou na střídačce, což je hudba budoucnosti. Za chvilku jeho hráči nebudou moct říct ani ň, když jim vyčte nějakou chybu (úsměv).

Měl byste ambici být gólmanským trenérem, buď u reprezentace, nebo v klubu?
Už jsem nabídku dostal. V Churu mě pořád lámou, abych dělal trenéra. Nicméně říkám, že furt chci hrát – trénovat mohu do osmdesáti.

Jste jeden z mála českých brankářů, kteří se prosadili za hranicemi. Proč jich není více?
U Švýcarska jednoznačně jde o limit tří cizinců v klubu. Švýcaři argumentují, že kdyby nebyl omezený počet, bohaté týmy by nakoupily dvě lajny Švédů a Finů, zatímco domácí hráči by se pomalu nevešli do sestavy. Když tedy posily ze zahraničí, chtějí hlavně hráče do pole, protože sbírají body a tvoří výsledky. Pro gólmana je skoro nemožné se sem dostat.

Podařilo se to vůbec někomu?
Je tady jediný brankář v Zugu, který je ze Švédska. Zug zrovna jako jediný s touto gentlemanskou dohodou o cizincích nesouhlasil, takže tam hrají i Švédové nad limit. A pak také Honza Eckhardt. Ostatní týmy kvótu respektují. Pak tu máme severské soutěže, kam se podle mě naši brankáři zatím neprosazovali kvalitativně. Tamní týmy nechtějí brát jen tak někoho. Teď se to třeba změní naší dobrou prací, plus někdy záleží i na štěstí.

Jak se díváte na možnost, že byste se vrátil do Česka?
​Kdyby přišla nějaká super nabídka, vůbec bych se jí nebránil. Kdyby samozřejmě pokračovala práce ve Švýcarsku, vzal bych ji, avšak výhledově asi mám ambici vrátit se zpět do Česka.

​​

Obrázek