{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek


JAPONSKO. BIZARNÍ FLORBALOVÁ EXOTIKA A FAZOLOVÉ NANUKY

Obrázek ke článku
4. 11. 2020

Třetí díl série S florbalkou po světě vám odhalí život v asijské zemi vzdálené v časovém pásmu o sedm hodin. Japonsko v sobě ukrývá druh života, který Evropanům připadá jako z jiného světa. Množství odlišností, které v sobě japonská kultura, jazyk, nátura i kuchyně skrývájí, je opravdu vysoké. O své zážitky z Japonska se podělí florbalista Jan Hadrava, který už druhým rokem žije v nejlidnatějším městě na světě.

Tokio, hlavní město Japonska, je svou rozlohou pouze o 120 km² větší než Praha, počtem obyvatel ji však převyšuje čtyřicetkrát. V Tokiu totiž žije v přepočtu čtyřicet milionů lidí.

Florbal do japonských tělocvičen nepatří

Pokud jste sami netušili, že je Japonsko zemí, ve které se florbal hraje, pak se nemáte rozhodně za co stydět. Neví to ani většina Japonců.

„Florbal je tady naprosto marginální sport, který nikdo nezná,“ směje se Jan Hadrava, který v Japonsku žije druhým rokem. „V celém Japonsku, které má sto dvacet milionů obyvatel, hraje florbal přibližně dvacet týmů,“ dodává.

Tento fakt podtrhuje počet soutěží, které jsou v této zemi pouze dvě v ženské i mužské kategorii. První a druhá liga obou kategorií se navíc zvládnou odehrát za pouhý jeden hrací den. Délka hrací doby jednoho zápasu je 3x15 minut hrubého času, z něhož se poslední 3 minuty stopují jako čas čistý. Něco, co českým florbalistům může připomínat doby, kdy soutěžili v dorosteneckých kategoriích, je pro Japonce národní nejvyšší ligou. Podlaha v hale je tak za jeden den vyčištěna opravdu hodněkrát, jelikož Japonci po každé třetině každého zápasu utírají hrací plochu mopem. Soutěže v Japonsku navíc nefinišují napínavým finále, hraje se totiž pouze o konečné umístění v tabulce. Kromě standardních ligových soutěží se v lednu odehrává ještě pohár, který startuje čtvrtfinálovými bitvami, ve kterých se potkává osm týmů.

Kromě posunu časového je v Japonsku posunuto také období florbalového ročníku. Totiž v době, kdy v Česku startuje ne zrovna oblíbené období letní přípravy, se naopak v Japonsku rozbíhá sezona regulérní. „Trvá tady od května do října, ta letošní ale byla zrušena kvůli pandemii,“ osvětlil hráč týmu Tokyo Thunderbolts.

Originální je i samotné zahájení florbalové sezony, které připomíná doby sportovních turnajů na základních školách. „Všechny týmy se musí sejít, i když ten den nehrají, a nastoupit v dresech do řady. Poté si musí všichni sednout, poslechnout si proslov předsedy florbalové asociace, zatleskat a jít domů,“ usmívá se Hadrava.

Zatrénovat si v takovém Japonsku je pro florbalisty však dosti obtížná záležitost. „Protože je florbal okrajový sport a Japonci jsou puntičkáři, tak do většiny tělocvičen tady florbalisty nepustí,“ vysvětluje Hadrava. „Bojí se, že jim florbalkami poškrábou podlahu,“ směje se. Sám to Honza moc dobře zná, se svým týmem trénuje v hodinu a půl vzdálené tělocvičně v Jokohamě. „Trénink máme jednou týdně. Začínáme rozehřátím a pak hodinu a půl hrajeme,“ osvětluje průběh tréninkových jednotek.

Protože byl Jan Hadrava v Česku mimo jiné dlouhou dobu také rozhodčím a delegátem, odhalil nám japonské florbalové tajemství, kterého si leckdo nevšimne. „Tady se s rozhodčími nediskutuje, což souvisí s jejich národním rysem. Platí tady totiž silná společenská hierarchie a nadřízenému se prostě neodmlouvá - co řekne autorita, tak to prostě je. Nikdo se tady s rozhodčími vůbec nehádá,“ uvádí. Pokud tedy začínáte svou rozhodcovskou kariéru a bojíte se toho, co bude následovat, až konečně písknete do píšťalky, neexistuje pro vás lepší země, kde se tohoto strachu zbavit.​

Druhý rok éry Reiwa

V Japonsku sice mají stejný kalendář, roky se ale počítají naprosto odlišně a pro mnohé z nás dosti složitě. „Oni samozřejmě ví, co je to rok 2020 nebo 1998, ale roky zařazují do ér,“ odkryl Hadrava. S každým císařem začíná v této zemi nová éra, která nese svůj vlastní název. Roky se pak zařazují právě do dané éry, která právě probíhá. „Loni nastoupil nový císař, takže teď je druhý rok éry Reiwa,“ vysvětluje. Pro zajímavost je toto slovíčko překládáno jako překrásná harmonie

Svátky se v zemi vycházejícího slunce slaví poněkud v jiném duchu než u nás. Většina z nich podle svého názvu patří obecným věcem. V září se například slaví Den úcty ke starým a k dlouhověkosti, o pár dní později také Den podzimní rovnodennosti. V měsíci říjnu si na své přijdou aktivní jedinci, slaví se totiž Den zdraví a sportu. „Kdysi to měli spojené s místním náboženstvím, tedy s buddhismem a šintoismem. Po válce to ale vztáhli zpátky k těm obecnějším věcem,“ doplňuje český florbalista.

Typickým japonským svátkem je však srpnový O-bon. Tento svátek je jakousi kombinací našich dušiček a Vánoc a je pro celou zemi opravdu důležitý. „V tento den se chodí na hrob předkům a jezdí se za rodinou. Lidi z Tokia hromadně odjíždějí ke svým rodinám a naopak,“ komentuje tento významný svátek Hadrava.

Úsměvný je zde pro cizince zcela jistě Halloween, který Japonci pojali docela vážně. „Prožívají to tady víc než v Česku. Loni byla v práci obsluha v kantýně v halloweenském kostýmu, stejně tak prodavačky v obchůdku. Vyzývali i zaměstnance,“ popisuje český florbalista. „Jednou jsem se po cestě do kanceláře docela lekl, když jsem lezl do výtahu. Když se otevřely dveře, tak tam stála kostra s kosou. A některé kostýmy mých spolupracovníků byly fakt strašidelné,“ směje se Hadrava, který pracuje v největší japonské internetové společnosti. „Jenom naše centrála v Tokiu je třicetipatrový panelák, ve kterém je asi deset tisíc lidí,“ upřesňuje.

„Jednou jsem se po cestě do kanceláře docela lekl, když jsem lezl do výtahu. Když se otevřely dveře, tak tam stála kostra s kosou.“

Nanuk s fazolemi

Většina z nás si pod tradičním japonským jídlem jistě představí proslulé sushi. Nenajdete jej ale zdaleka ve všech restauracích. Mnohem častější a zároveň tradiční japonské jídlo je však tzv. sashimi. „To mě poměrně překvapilo. Jsou to plátky syrové ryby, ke kterým se jí wasabi a sójová omáčka. V životě bych si nedokázal představit, že budu jíst syrovou rybu a ještě si na ní pochutnám,“ říká Hadrava. Známá poučka pro návštěvníky Japonska je, aby si v restauraci, kde nemají anglické menu, dali tzv. karaage neboli smažené kousky kuřete. Skoro na každém rohu také narazíte na další tradiční pochoutku tzv. yakitori, což jsou kuřecí špízy.

Přestože japonská kuchyně obsahuje jídla jako třeba smažené kuře či smažený špíz, je zjevně zdravější než ta česká. „Tady skoro nevidíte tlustého Japonce. Všichni jsou hrozně štíhlí, Japonky až ultraštíhlé,“ osvětluje český hráč. Důvodem jsou kromě kvanta čerstvých ryb také velikosti jednotlivých porcí. Jedno jídlo se zde skládá ze sedmi maličkých chodů servírovaných v tzv. rýžových miskách - v jedné misce je trocha rýže, ve druhé kousek ryby nebo hovězího masa, ve třetí je zelenina, ve čtvrté miso polévka, v páté tofu, v šesté je určitý druh nakládané potraviny a v poslední misce naleznete maličký dezert. „Nasytí to, ale není to žádná obrovská porce. Strašně dlouho už jsem tady nezažil pocit toho úplně plného žaludku, kdy se nedokážete ani dobelhat na gauč,“ popisuje tento tradiční pokrm Hadrava. „Česká standardní porce masa je asi sto padesát gramů, kdežto tady je to gramů padesát. Většina cizinců zhubla po příjezdu do Japonska pět kilogramů. Mně se to stalo taky,“ dodává mrzutě.

V Japonsku byste marně hledali některé základní potraviny jako třeba českou mouku nebo sýry. Obecně jsou mléčné výrobky a mléko v této zemi pro cizince nedostatkovým zbožím, protože tady na ně není kladený přílišný důraz. „Celý sortiment je úplně jiný. Člověk neví, co si má koupit, protože krabice v obchodech ani nemají žádné obrázky, pouze nesrozumitelné nápisy. Moje záchrana tak byla aplikace google translator, která daný výrobek vyfotí a tak na šedesát procent vám prozradí, co to vůbec je. Podle toho jsem nakupoval,“ vzpomíná český florbalista na těžké začátky.

Kromě obrázků jsou Češi zvyklí také na sáčky či krabice, ve kterých je alespoň část obalu průhledná. To ale v Japonsku neplatí. „Kávu tady třeba prodávají v litrové krabici, ve které my kupujeme mléko. Navíc není vidět dovnitř, takže se pak doma člověk hodně diví, když si do kávy nalije místo mléka zrnka další kávy,“ směje se.

Co je naopak typickou japonskou potravinou, je tzv. anko - pasta z červených fazolí. „Oni to berou jako sladkou věc, pro mě je to strašně divné. Vůbec mi to nechutná,“ míní po vlastní zkušenosti Hadrava. Tuto pastu dávají Japonci prakticky do všeho. Najdete tady tak pečivo obsahující anko, stejně tak jako kapsičky jí plněné. Že se kreativitě meze nekladou, pak dokládá hlavně nanuk z této pasty, který obsahuje dokonce i kousky červených fazolí. „Nanuky mám rád, fazole mám rád, ale ta kombinace bohužel moc dobře nefunguje,“ šklebí se český florbalista.

Tři abecedy, 50 100 znaků a různé významy

Pokud si chcete představit, jaké je žít na kontinentě, kde se jazyk v ničem nepodobá tomu vašemu, pak vám hladce postačí jedna názorná věta. „Nikdo tady neumí anglicky, takže vy nerozumíte jim a oni nerozumí vám. Navíc nic nepřečtete, jsou to pro vás jen znaky,” popisuje Hadrava první dva měsíce svého pobytu v Tokiu.

Jestli stále nevěříte, že nějaký jazyk může být těžší než ten český, pak vám prozradíme, že v Japonsku používají tři různé abecedy, což je dohromady asi 50 100 znaků. Není také tajemstvím, že se v klasické větě kombinují všechny najednou. Dvě z nich jsou abecedy slabičné - co znak, to jedna slabika. Dohromady tyto dvě abecedy čítají asi 100 znaků. Každá z nich má ale svůj vlastní význam a použití. První - tzv. katakana - se používá pro přepis slov, která byla přejatá z cizích jazyků. Druhá je označována jako tzv. hiragana a slouží k zápisu koncovek a gramatických doplňků. Poslední typ abecedy, ten nejtěžší, se jmenuje kandži (čínsky - písmo) - co znak, to význam. „Aby si člověk dokázal přečíst noviny, tak potřebuje znát dvě tisícovky znaků kandži,“ usmívá se Hadrava.

Pro ty, co se těžkým drilem naučí všechny znaky, ale máme další nemilou zprávu. „Všechna slova musíte dvojnásobně dekódovat. Nejdřív musíte přečíst, co znaky říkají, a poté pochopit, co tím Japonec myslel. Všechna cizí slova totiž pasují na ty svoje znaky. Třeba slovo milk píšou jako miruku, protože v jejich abecedě neexistují samostatné souhlásky,“ dodává český florbalista. Jediná samostatná souhláska, která se zde vyskytuje, je písmeno N. Jinak vždy platí, že za souhláskou následuje samohláska. Že Japonci nerozlišují písmena L a R, je poté už jen drobná perlička.

Na poli gramatiky by se dal sepsat celý seznam věcí, které jsou naprosto odlišné od evropských jazyků. Japonci totiž nevyjadřují osoby, což znamená, že spojení Být doma může znamenat, že jsem doma já nebo je doma on. Bu​doucí a přítomný čas se nerozlišují, slovesa se nečasují. „Je na tom těžké v podstatě všechno,“ krčí rameny Hadrava.

Rozhodně se ale nemusíte chytat za hlavu, naděje stále žije. Přeci jen totiž existuje jedna věc, která je na japonštině jednoduchá. „Když vám nějaké slovo napíšou v latince a vy jej přečtete jako normální nápis, tak Japonci juchají nad tou skvělou výslovností. Je totiž hodně podobná tomu českému vyslovování. Zatímco cizinci nejsou schopni ta slova vyslovit ostře, ale kroutí se jim jazyk,“ přiživuje Hadrava plamínek naděje toho, že se i prostý smrtelník dokáže naučit japonsky. 

Zápis jednotlivých slov využitím katakany a hiragany (dohromady tzv. kana) a kandži:

KANA:   Děkuji  -  ありがと -  a-ri-ga-to (4 znaky - 4 slabiky)

KANDŽI:   Park  -  パーク  -  veřejná-zahrada (2 znaky - 2 slova)

    Telefon  -  電話  -  elektřina-mluvit (2 znaky - 2 slova)

VŠE DOHROMADY: Piji pivo.  -  私はビールを飲みます  -  Watashi wa biiru o nomimasu.​​

Na tohle neexistuje manuál? Zavést!

Největší rozdíl, který Jan Hadrava u nátury Japonců vyzdvihl, je zcela jistě pohled na společnost. „Je tady strašný důraz na skupinu a na to, že jednotlivec je pouze součástí nějaké skupiny. Každý tedy musí makat pro dobro celku. Oproti západním zemím je tomu tady zcela naopak,“ osvětluje hlavní odlišnost japonské kultury. 

Na tuto skutečnost navazují také další rozdíly například v ohleduplnosti. „Japonci se vždycky snaží, aby hlavně neobtěžovali nikoho jiného,“ vysvětluje. Další související věcí je to, že tento národ se vyhýbá konfliktům a jakékoliv konfrontaci jako čert kříži. „Tady prakticky neexistuje slovo ne. Můžete si najít, jak se to řekne, ale nikdy jsem ho tady nikoho neslyšel říct. Používá se akorát ve formulářích, když se vás ptají, jestli jste například ženatý,“ dokládá český hráč tento poněkud zvláštní fakt.

Na všechno tady navíc existuje manuál. „Pokud na něco neexistuje manuál, tak Japonci začnou strašně panikařit. Pokud třeba nastane situace, která není v manuálu, tak jsou z toho splašení a musí se updatovat manuál, aby byla pokrytá i tato situace,“ nepřestává Hadrava udivovat. Při vzpomínce na beznadějnou situaci se skládáním bytových doplňků z Ikey, kdy byl manuál ve většině případů k ničemu a která jistě potkala většinu z nás, je to tedy opravdu úsměvná informace.

„Tady prakticky neexistuje slovo ne. Můžete si najít, jak se to řekne, ale nikdy jsem ho tady nikoho neslyšel říct.“

Negativní stránkou tohoto zcela jiného světa je ale fakt, že se zde strašně plýtvá. Na rozdíl od zemí, o kterých jsme se v této sérii bavili předtím - Švédsku a Švýcarsku, je toto tedy úplný protipól. „Přijdete do obchodu, vezmete si jablko a oni vám ho zabalí do sáčku, to dají do většího sáčku a pak vám to dají ještě celé v igelitové tašce,“ hodnotí nevěřícně Hadrava. „Mám doma hromádku plastových příborů a jednorázových ubrousků, které tady dostanete ke každému jídlu. A přitom mám doma vlastní nerezový příbor,“ směje se.

Lidé chodí v protisměru, auta jezdí vlevo

Co člověka potěší, jsou ceny - v Japonsku je totiž v mnohém levněji než u nás. Především jídlo v restauracích je podle našeho respondenta levnější. Záleží ale na úhlu pohledu. „Za dvě stě korun se zde člověk v pohodě nají, což je třeba v našem hlavním městě docela nemyslitelné,“ uvádí. V potaz se ale musí brát porce, které jsme zmínili v kategorii s jídlem. „Naopak nápoje, zvláště ty alkoholické, jsou tady ale drahé. Půl litru tady stojí skoro těch dvě stě korun, které dáte za jídlo,“ obrací Hadrava kartu.

Služby jsou sice o něco dražší, porovnávat je ale nelze. „Myslím, že není stát na světě, kde by byly služby tak kvalitní jako v Japonsku,“ uvádí Hadrava. Přístup personálu je tady zcela odlišný, což pramení z japonské nátury, která je popsána výše.

Co se týče benzínu, cena za litr je zhruba stejná jako u nás. V Tokiu ale cena paliva moc lidí nezajímá, neboť auto vlastní málokdo. Abyste si jej totiž mohli pořídit, musíte doložit, že ho máte kde zaparkovat. „Kdysi bylo Tokio zacpané a znečištěné tím kvantem aut, které tady jezdilo, takže s tím docela bojovali. Proto zavedli spoustu regulací, mimo jiné to s parkovacím místem,“ vysvětluje český hráč. Pokud tedy nevlastníte parkovací místo, auto si tady nekoupíte. Moc lidí jej ale ani nepotřebuje, jelikož vlaková doprava a metro síť je v Tokiu opravdu hustá. „Skoro není místo v Tokiu, kde by to bylo na nejbližší vlak déle než patnáct minut chůze. Linek je tady okolo třiceti,“ uvádí Hadrava, který tento typ přepravy sám využívá. Důvodem je fakt, že se v Japonsku jezdí vlevo a to jak autem, tak také ve vlacích či v metru. Směr je změněný samozřejmě také na chodníku. „Říkal jsem si, proč do mě na chodníku všichni vráží. Pak jsem zjistil, že já jsem ten, co jde v protisměru. Takže do auta se radši ani nepouštím,“ směje se.​

Není plný jako plný

Jedna vlaková souprava v Japonsku čítá deset vagonů, v přepočtu na metry pak jeden takový vlak měří asi 200 metrů. Ani to ale ve čtyřicetimilionovém městě nestačí a v ranní špičce je i takovýto kolos plný. „Když jsem to zažil poprvé, tak jsem stál na nástupišti a přijel úplně plný vlak. Ale opravdu úplně narvaný, tak jsem si stoupl bokem a čekal jsem na další. Před mýma očima se do toho úplně plného vlaku ale vešlo dalších deset lidí. To jsem nechápal,“ vzpomíná český florbalista nevěřícně. „Později jsem se naučil takový japonský vlakový zákon. Když je ve vagónu patnáct set lidí, tak se jich tam vejde patnáct set jedna a tak dále,” směje se. Boj o své místo v přepravě nyní svádí každý den. Zkušenost už mu dokonce napovídá jednoduché pravidlo. „Když se otevřou dveře a ti lidi vytékají ven, tak se musíte dívat na podlahu. Pokud na ní vidíte místo, na které se vejde vaše noha, tak se do toho vlaku vejdete,“ říká s kamennou tváří.

Pokud dumáte nad tím, jak je možné, že se do přeplněného vozu vejde na každé stanici dalších 15 lidí, pak vám prozradíme japonské tajemství, které to umožňuje. „Během špičky jsou na každém nástupišti u každých dveří vlaku panáčci v bílých rukavičkách, kteří především hlídají, aby někomu nečouhala ven kabelka nebo třeba noha,“ odhaluje Hadrava. Někde tihle pracovníci pomáhají pouze se zastrkáváním vyčuhujících předmětů, na hodně vytížených linkách ale mají úkol náročnější. „Tam vyloženě pomáhají natlačit ty lidi z nástupiště do vlaku. Prakticky je tam zamačkávají,“ vysvětluje.

Člověk, který nesnáší stísněné prostory tak v Japonsku nepochodí. „Jednou jsem počítal, kolik lidí je na mě v jeden daný moment opravdu nalepených. A napočítal jsem jich šest. To v Česku nejde zažít,“ říká z každodenní zkušenosti. „Mám ale velkou výhodu v tom, že měřím skoro dva metry, jelikož nahoře u hlavy mám vždy soukromý prostor s čerstvým vzduchem,“ dodává na závěr se smíchem.

Karate ne, radši baseball

Když se Japonci rozhodnou začít s nějakým koníčkem, zpravidla do něj investují hromadu peněz. „Ten kdo jezdí na kole, tak má kolo třeba za sto padesát tisíc. Někdo jiný zase fotí a má foťák za sto padesát tisíc,“ popisuje Hadrava. Jízdní kola jsou zde rozšířená nejen v podobě volnočasové aktivity, spousta lidí je využívá také jako náhradu automobilu. Parkoviště v Japonsku tak nenajdete pouze pro auta, stojí tady také vícepatrová obrovská parkoviště výhradně pro kola. „Někdo mi říkal, že obrovský boom s koly byl v roce 2011, když tady bylo to obrovské zemětřesení. Jeden z následků byl, že moc nejezdily vlaky, linky byly omezené a mnoho lidí tak přesedlalo na cyklodopravu,“ popisuje původ této oblíbené japonské kratochvíle.

Japonských bojových umění je opravdu mnoho. Pokud ale žijete v domnění, že každý Japonec umí všelijaké filmově proslulé chvaty, musíme vás opravit. „Když vidíte Čecha, existuje velká pravděpodobnost, že hrál fotbal. Když vidíte Japonce, tak si spousta lidí řekne, že musí dělat bojová umění. To ale není úplně pravda. Japonců je přece jenom sto dvacet milionů, takže i kdyby se bojovým uměním věnovalo pouze procento z nich, tak je to pořád přes milion lidí. Což udělá velkou stopu,“ vypovídá Hadrava, který se mezi Japonci pohybuje každý den.

Boom jako cyklistika to tedy není, popularita se však bojovým uměním v této zemi odepřít nemůže. „Když jsou tady mistrovství v judu nebo karate, tak je stadion hodně plný. Stejně jako u nás na fotbale,“ potvrzuje český hráč ve službách tokijských florbalových blesků. Svou důležitost si karate prosadilo také na blížící se olympiádě v Tokiu, kde bude jedním ze sportů, ve kterých se bude soutěžit. Na seznam těchto sportů bylo zařazeno na žádost japonské vlády, oficiálně totiž olympijským sportem není.

Co byste do Japonců naopak možná neřekli, je, že jejich oblíbenou sportovní aktivitou je baseball. „Myslím, že víc lidí tady hraje nebo hrálo baseball, než zkoušelo karate,“ říká Hadrava překvapeně. 

Zahřát prkénko a nastavit zvuk potůčku, prosím

Pro milovníky animovaných věcí a ilustrací je Japonsko tím pravým rájem. Dospělý či nedospělý, asi každý tady disponuje alespoň jedním kouskem tzv. manga. „Když člověk jede v metru a koukne se, co mají lidi otevřené v mobilu, do čeho koukají, tak někteří z nich čtou zprávy, ale strašně moc z nich tam má manga komiks,“ uvádí Hadrava. Tento originálně nakreslený barevný komiks má mnohem delší historii, než by si kdokoliv z nás dokázal představit. Styl, kterým jsou postavičky kresleny, vychází z japonského kresleného umění, které se zde vyvíjelo už po druhé světové válce. 

Dalším kreslířským uměním, které Japonsko symbolizuje, jsou piktogramy. „V Česku máme z klasických piktogramů akorát panáčka a panenku na záchodech. Tady je něco nakresleného úplně na všem. Například u schodů je nakreslený panáček padající ze schodů. U míst, kde se nemá jezdit na kole, je zase obrázek kola narážejícího do jiného člověka,“ směje se Hadrava, který těmto obrázkům čelí každý den také v práci. Na vnitřních dveřích toalety totiž visí obrázek panáčka na záchodě s telefonem, za jehož dveřmi čeká fronta dalších lidí. Originální název tohoto kousku je potom „Nebuďte tady déle, než je potřeba!“.

Autor tohoto piktogramu ale přesně věděl, co dělá. Záchody v Japonsku jsou totiž vymazlené. „Záchody jsou věc, na kterou jsou Japonci hrdí. Jmenuje se to washlet a je to záchod, který člověka zároveň umyje, zahřeje prkénko a lze tam dokonce nastavit i zvukovou kulisu,“ osvětluje Hadrava. Že je tento národ na svoji inovaci patřičně hrdý dokládá i způsob, jakým o ní pečují. „Obyčejný záchod ve stanici metra je na mnohem lepší úrovni, než většina záchodů v českých restauracích. Většina Japonců se také shodla, že právě jejich záchody jim v cizině strašně chybí,“ uvádí český florbalista.

Originální je kromě toalety také koupelna, která se nazývá tzv. mokrá koupelna. „Japonci se sprchují mimo vanu. V zahraničí to způsobí trochu nepokoj, když vám v hotelu vytopí koupelnu, ale tady je to normální. Tou sprchou se očistí a pak si vlezou do vany, ve které se stabilně udržuje teplota. Když vylezou, tak vanu zakryjí a jde se umýt další člen domácnosti, takže ta voda je tam několik dní stejná. Lezou do ní totiž už umytí a čistí,“ uvádí Hadrava, kterému tento zvyk vysvětlil, proč se Japonci po zápasech v hale nesprchují.

Kam vyrazit?
Hora Fudži

Pokud jsme vás nevyděsili a hodláte se do Japonska přece jen podívat, neměli byste vynechat výšlap na jeho nejvyšší horu. Japonci jsou na horu Fudži čnící 3 776 metrů nad mořem náležitě hrdí. „Fudži je v podstatě čtyřkilometrový kužel. Lze ji vidět z velké dálky, a zvláště v zimě, kdy je pokrytá sněhovým posypem. To člověka mrazí, když na ni kouká,“ vyzdvihuje Hadrava. Když na tuto horu úspěšně vystoupáte, narazíte navíc na malebné jezírko.​

Tokio

Hlavní město Japonska bývá označováno za nejlidnatější město světa. Jen jeho základní část má totiž bez aglomerace okolo dvanácti milionů obyvatel. S aglomerací je to milionů čtyřicet, rozloha Tokia ale není nikterak závratná. „Jeden evropský průměrný stát je tady namáčknutý na velikost průměrného města,“ usmívá se Hadrava, který zde žije již druhým rokem. Rozmanitost japonského hlavního města je také oslnivou věcí. „I když je člověk v centru Tokia na superrušné ulici, tak stačí ujít pár desítek metrů a narazí na vesnici,“ říká.

  • Hráli jste florbal v cizí zemi? Nebo jste se s ním v zahraničí setkali v nějaké jiné formě? Pokud se chcete o zážitky podělit a máte zájem spolupracovat na vzniku dalších dílů série S florbalkou po světě, napište na emailovou adresu tittel@ceskyflorbal.cz.

Obrázek