{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Obrázek


LIBERECKÝ MATADOR KLUCHO: DO SVATBY MI MOHLA ZASÁHNOUT BARÁŽ

Obrázek ke článku
18. 1. 2021

Jako kluk začal hrát florbal v Liberci, a už ho nikdy neopustil. Přes dvacet let působí na severu Čech Matěj Klucho, který patří ke stálicím Livesport Superligy. Liberecký kapitán se navíc věnuje trénování mládeže jak na klubové, tak reprezentační úrovni. Jak dlouho ještě chce pokračovat?

Jenom málo hráčů zažilo s florbalem tolik jako Matěj Klucho. Zkušený matador se k FBC Liberec dostal oklikou přes jiný sport, ale když poprvé oblékl klubový dres, už ho nevyměnil za jiný. O superligový titul sice nikdy nehrál, těžkých bojů však zvládl nespočet. Hlavně v play-down, které mu dalo i zkušenosti do života.

Klucho zároveň objevil vášeň v trénování. Je hlavním koučem chlapecké reprezentace U17 a libereckým šéftrenérem. K výchově hráčů se přitom dostal náhodou. „Chytilo mě to, když jsem viděl, že jako trenéři můžeme viditelně něco ovlivnit. Sice to trvá dlouho, ale máme tu možnost,“ vysvětluje.

Vaše cesta k florbalu nevedla úplně napřímo. Jak jste se k němu dostal?
Začínal jsem jako kluk s fotbalem, ten mě ale úplně nebavil. Někdy kolem osmého devátého roku jsem potom přišel na florbalový trénink v liberecké hale Kort, který tehdy vedl Tomáš Erben. To se psal asi rok 1998. Sice se mi více líbil hokej, jenže v rodině jsme úplně neměli možnost si ho dovolit. Navíc jsem byl příšerný bruslař, takže to dopadlo asi dobře. (úsměv) Florbal jsem si našel jako alternativu hokeje a už jsem u něho v Liberci zůstal.

Čím vás nadchl florbal proti fotbalu?
Určitě možností hrát. Nebyl jsem úplně nejnadanější sportovec na světě, to je mi jasné, ale už tehdy ve věku šesti až osmi let mě trenéři posazovali. Respektive hrál jsem méně než jiní kluci, což mě samozřejmě nebavilo. Jezdit na turnaje a jenom se koukat. Jako dítěti by mi bylo asi jedno, jestli budu do něčeho kopat, něco házet, nebo střílet, ale prostě jsem chtěl hrát. Proto jsem s fotbalem skončil a řekl si, že mě to nebaví a chci dělat něco jiného.

Jak vypadaly tehdejší podmínky ve florbale?
V porovnání s dneškem šíleně. Ať už vybavení jako hokejky nebo i samotná náplň tréninků. Úplný pravěk. Mantinely nebývaly, místo nich jsme používali srolované gymnastické koberce. Takže když člověk chtěl hrát kolem nich, často se míček spíše zaseknul, než odrazil. A podobných věcí byla spousta. Hole byly duté, ani moc nevím, jak to popsat. Kdyby to dnes viděli mladí kluci, možná by se smáli, s čím jsme vůbec pinkali. Na začátky se hezky vzpomíná, na druhou stranu je však dobře, že florbal dělá pokroky úplně ve všem. Je fajn, že dnešní děti mohou dostat fajn florbalky, co se týče flexu i délky. Dřív byl v podstatě jediný typ 95 centimetrů dlouhý. Existují týmové fotky, kde je máme pod brady i výš. Takové to bylo, trochu úsměvně.

Vzpomínáte na nějaký úspěch z mládežnických kategorií?
Upřímně, nebývali jsme nějak megaúspěšní. Když jsme začínali, šlo spíše o takový kroužek, kam občas přišel nějaký dobrý ročník. Když jsme na turnajích postoupili někam dál, smetly nás pražské nebo moravské týmy. A to jakože jednoznačně. Takže ne, že bych neuměl vybrat z řady úspěchů, ale pamatuji si spoustu turnajů, kde jsme končívali třeba třetí nebo pátí.

Kterou jednu akci byste tak jmenoval?
Kdybych měl vybrat jeden turnaj, byl by to zřejmě Kostelec nad Černými lesy. Myslím, že to byli starší žáci, kde jsme skončili čtvrtí. Tuším, že jsme prohráli zápas o třetí místo s SSK Future nebo někým podobným. Soupeř, který nás totálně přejel. Prostě to byla naše realita.

Postupně jste se našel také v trenérství. Kdy to bylo a co vás na něm lákalo?
Stalo se tak hrozně brzy, kolem patnáctého nebo šestnáctého roku. Tomáš Erben mě oslovil, jestli bych si trénování nechtěl zkusit. Reálně mě na tom nelákalo asi nic, ale říkal jsem si, proč to nezkusit, protože by to mohlo být zajímavé. Postupem času jsem se začal profilovat a objevil, že mě to baví. Zjišťoval jsem si informace, chtěl být lepší a lepší. Přes různé semináře a knihy jsem do toho pronikal a snažil se posouvat. Potom si už troufnu říct, že mě to chytilo naplno.

Co konkrétně vás na trénování zaujalo?
Viděl jsem, že jako trenéři jsme schopni něco viditelně ovlivnit. Trvá to dlouho, ale máme tu možnost. Začínal jsem bez nějakých vizí nebo cílů, chtěl jsem si to prostě zkusit. Kdybych s tím za rok přestal, tak s tím přestanu. Ale protože mě to fakt bavilo, zůstal jsem.

Teď jste v Liberci šéftrenérem. Jakou v klubu razíte filozofii?
Myslím si, že naše filozofie je jednoduchá na vysvětlení, avšak složitá na provedení. Zaprvé chceme, aby to děti bavilo. To se teď hodně propírá, když se netrénuje a je možné komunikovat pouze na dálku. Vedle zábavy zároveň chceme trénovat, dělat sport. Čím jsou děti mladší, tím je pestrost a zábava tréninku kladena na vyšší úroveň. I v pozdějším věku musí zůstat nějaký faktor zábavy nebo důvod, proč to dělají rádi, ale čím jsou kluci a holky starší, snažíme se opravdu makat a florbalově růst. Což si dovolím říct, že se nám podle počtu dětí i výsledků daří. Tím pádem jsme s naší cestou spokojeni. Chceme dávat maximum prostoru všem hráčům a chceme, aby každý hrál, když to jenom trochu jde. To jsou pilíře, díky nimž se domnívám, že nám mládež rozkvétá.

V Liberci se navíc snažíte zapojovat do trénování i rodiče hráčů. Jak se to daří?
Daří se to skvěle. Stojí za tím spousta práce – nápad přivezl ze Švédska Lukáš Nesměrák, když tam byl na stáži v Pixbu. To už je asi osm roků. Před nějakými pěti šesti lety jsme si řekli, že to zkusíme a rodiče oslovíme. Už jsme si byli vnitřně trochu jisti tím, co děláme, a věděli jsme, co jim můžeme nabídnout. Postupně jsme pořádali různá školení rodičů nebo rodičovské schůzky, kde jsme jim vysvětlili, proč bychom je potřebovali. A pomalu se nám po jednotkách začali připojovat. V současnosti máme takovýchto trenérů-rodičů-pomocníků určitě přes deset.

Jak takové zapojení rodičů do práce vypadá?
Třeba jenom u elévů má hlavní trenér po ruce šest rodičů, kteří se mu točí. Případně mohou přijít na trénink i všichni. Potom se dá s tím tréninkem naplno vyhrát, udělat ho například po stanovištích, trenér potom může mezi stanovišti chodit a třeba to řídit celé. Být do určité míry takový manažer. Rodiče se nám daří školit a těm, kteří nám nechtějí či nemohou pomoci s trénováním, minimálně o naší sportovní cestě říkáme na jednodenní akci. Tam jich už pravidelně chodí mnoho. Myslím si, že práci s rodiči se nám daří krásně naplňovat.

Jsou třeba někteří rodiče natolik zapálení, že pokračují dále a dělají si licence přes Český florbal?
Není to už naše zásluha, protože to je hodně na nich, ale už zde dokonce máme rodiče, kteří dosáhli na trenérskou licenci C. Říkal jsem si, že bychom byli rádi, kdyby si udělali nejnižší „déčko“, jež se dá získat i tady v Liberci. Někteří však opravdu sami od sebe udělali i „céčko“, někam vyrazili a zvládli to. Z hlavy vím určitě o třech tatíncích, kteří ho mají. Je super, že je to zaujalo. Navíc mají u trénování motiv vlastního dítěte, což je také nějakým způsobem motivuje. Moc nám to pomáhá. Hlavně, když mají splněnou licenci, mohou jezdit na turnaje, a i my plníme podmínky licencovaných koučů a podobně.

Působíte také jako trenér reprezentace dorostenců U17. Jak hodnotíte aktuální trend práce s mládeží tohoto věku?
Nechci, aby to vyznělo blbě, ale hráči z větších klubů už mají v současnosti perfektní sportovní návyky. A ti, kteří jsou ještě extra šikovní a talentovaní, snesou nejpřísnější měřítko napříč elitními florbalovými zeměmi. Český florbal by přesto asi potřeboval, aby i děti v menších oddílech získávaly tyto lepší základy. Byť vím, že je to velmi náročné. Míváme semináře, kde můžeme s těmi trenéry mluvit, a víme, že mají nesrovnatelné podmínky proti Tatranu, Spartě a tak dále.

Čím se právě základní návyky mezi menšími a většími kluby liší?
Zdá se mi, že v některých týmech je florbal o pár let „starší“. Jako když se ještě zpravidla hrávalo tak, že hrál jeden hráč s míčkem, jeden soupeř ho bránil a většina postávala a koukala. Všechny kolektivní sporty teď míří do dynamiky, že každý člen týmu na hřišti je aktivní a zapojený. Přijde mi, že to občas některým hráčům chybí, protože to nemají tolik zažité a pod kůží.

Jakým způsobem vybíráte hráče pro národní tým U17, aby splňovali všechny standardy?
Když jsme sestavovali družstvo loni a předloni s Míšou Jedličkou a Honzou Třískalou, vybírali jsme na turnaji, kde jsme hráče sledovali při zápase. V podstatě jsme nekontrolovali žádné kanadské bodování nebo kdo dal kolik gólů. Dívali jsme se na utkání jako celek a všímali si, kdo je aktivní. Ať už brání nebo útočí, míček má nebo ne, tak aby byl ve hře a nikde se neschovával. Něco na hřišti vytvářel, prostor pro sebe nebo i pro někoho jiného. To byl třeba jeden z atributů. Dále jsme sledovali takzvaný „transition“, což odkazuje na přepínání mezi útokem a obranou a mezi rolemi. To znamená, že když tým ztratí míček, hráč se okamžitě zapojuje do defenzivy a efektivně brání. A dále nás rozhodně zajímala kvalita na hokejce a kondice.

Co dorostenecká reprezentace a regionální výběry? Jak je tam nastavená součinnost?
Teď funguje nová podoba regionálních výběrů. Teď je to o výběrech od čtrnácti do sedmnácti let, rozděleno na Čechy a Moravu, pro kluky i holky. Pokud akce proběhnou tak, jak jsou naplánované, což má Jirka Jakoubek vymyšlené skvěle, bude mít celý projekt obrovský přesah. Když se na nějakém místě uskuteční čtyřdenní kemp, budou na něm i akce, jichž se mohou zúčastnit trenéři, rodiče nebo hráči z okolí. A my jim tam veškeré věci, o kterých se teď bavíme, můžeme předat. Oni se na ně mohou podívat na tréninku, my jim nachystáme různé semináře a pak to mohou zakomponovat do svých tréninků. Když se to povede, dokážeme myšlenkově a vědomostně obohatit celý český florbal. Pak už bude jenom na klubech, jak to uchopí.

Rozebrali jsme hlavně vaši trenérskou dráhu. Prožil jste si ještě nějakou jinou florbalovou roli, když nepočítáme hraní?
Za tu dobu jsem si vyzkoušel už asi úplně všechno. Vyzkoušel jsem si třeba i rozhodčího u nejmenších dětí. Dělal jsem si i licenci na trochu starší kategorie, protože jsme s kamarády občas pískali školní ligy a celkem nás to bavilo.

Během kariéry hráče jste nikdy neopustil Liberec. Objevovaly se nějaké nabídky a nelákalo vás zkusit něco nového?
Určitě lákalo a nabídky byly. Ale asi i tím, jak jsem byl v Liberci dlouho a získal vazbu na klub, trenéry i hráče, tak z toho sešlo. Jeden rok jsem byl už téměř rozhodnutý a jednou nohou venku, nicméně přesvědčil mě nyní už prezident klubu Fanda Příhoda a tehdy také Lukáš Nesměrák, abych ještě jeden rok zůstal. Potom jsem uviděl, že to má smysl a klubová budoucnost tady může být ještě hodně zajímavá. To bylo asi jediné léto, kdy se zdálo, že bych změnil dres. Byť jsem neměl chuť ho měnit nějak nadlouho a natrvalo. Možná si jenom zkusit rok jinde. Když se to nakonec nestalo, potom už bylo jasné, že kariéru spojím jen s Libercem.

Na jaký ročník z pohledu hráče nejvíce vzpomínáte?
Pamatuji si jich strašně moc. Výrazná byla už moje první sezona mezi muži 2007/08, do které jsem naskočil ještě jako junior. Protože tehdy se dařilo ohromně. Liberec získal 41 bodů a v základní části prohrál asi jenom pětkrát, do play-off se tak šlo z pátého fleku. Takže to byl nástup do dospělého florbalu ve velkém stylu. Dále vzpomínám na spoustu sezon, kdy jsme bojovali v play-down a baráži. Mnoho let jsme hrávali o udržení, každou sérii a každého soupeře mám v hlavě.

Která z těch sérií byla pro vás nejvýraznější?
Nejsilnější asi byla baráž s Hattrickem Brno v roce 2017, protože jsme měli naplánovanou svatbu na 6. května. Věděli jsme, že když sérii zvládneme ve třech utkáních, skončí přesně tak, abych se mohl další týden ženit. V momentě, kdyby se hrál čtvrtý duel, by vznikl problém a musel by se nějak řešit. Naštěstí jsme skutečně uspěli 3:0 na zápasy. I když ve třetím zápase jsme vedli 7:3 a už padaly na střídačce srandičky, že příští týden na svatbě, tak nakonec jsme vyhráli jenom o gól. Toto považuji za významný moment, ale každá z těch sezon byla zapamatovatelná.

Které ještě stojí za zmínku?
Například ročník v první lize, který jsme začali prohrami, jenže potom jsme asi dvacetkrát za sebou vyhráli. Hned první sezona po návratu do superligy byla velká a zachránili jsme se proti Ústí. S ním jsme v sedmém utkání play-down vyrovnávali asi 15 sekund před koncem a vyhráli jsme na nájezdy. Těch zážitků je skutečně mnoho.

Co takové zkušenosti během let v bojích o udržení dají hráči i celému mužstvu?
Podle mě to je i zkušenost do života. Hraní florbalu je samozřejmě pěkné, play-off je krásné, ale play-down rozhoduje o tom, co celý další rok budete dělat. Člověk tam extrémně vystoupí z komfortní zóny a najednou to není, že když špatně dopadne zápas či série, že se poplácáme po ramenou a jde se dál. Může se totiž stát, že následující sezonu budete hrát úplně jinou soutěž, pravděpodobně s úplně jinou podporou města, klubu a podobně. Hráčům i týmu to dá strašně silný emoční zážitek, ať už se udržení povede, nebo ne. Tím, že nám se dařilo hodně, přinášelo to emoční jistotu a stabilitu. Člověk si potom poradí daleko lépe se stresovými situacemi, než kdyby tyto momenty za sebou neměl.

Nicméně v sezoně 2014/15 jste sestup už neodvrátili. Jak se za rokem v první lize ohlížíte?
To, že jsme spadli, bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát. Sestup nám totiž otevřel oči. Když jsme se pokaždé zachránili, byli jsme spokojeni a hodnotili sezonu kladně. Nicméně žádné velké změny to nepřinášelo a mysleli jsme si, že to stačí. Pádem jsme zjistili, že to vlastně tak dobré není. Něco jsme se snažili změnit hned, jiné věci až postupně. Myslím, že se to povedlo velmi dobře a rok dole nám velice prospěl.

Na druhou stranu jste zažili i atmosféru boje o trofej. Před dvěma lety jste hráli finále poháru proti Pardubicím, jaká je to vzpomínka?
Toto utkání řadím velmi vysoko ve smyslu, že mě mrzí možná nejvíc z celé kariéry. S partou, která je dnes z osmdesáti procent stejná jako tehdy, jsme si nesplnili tento dílčí úspěch. Vyhrát trofej by asi nic extra nezměnilo, ale je to škoda, protože předpoklady zvítězit jsme měli slušné. Ovšem obecně být druhý v poháru je velmi cenné. Ať už to bylo jakkoliv, že favorité třeba zaváhali po cestě pavoukem a nejdál jsme došli my s Pardubicemi. Stále to je ohromný úspěch pro klub, ale je to krůček od samotného vrcholu, tak nás to všechny mrzelo.

V aktuálním ročníku Livesport Superligy zatím jste devátí. Co říkáte na nynější formu?
Možná mohlo být o trošičku líp, možná o něco hůř. Z pohledu toho, jak sezona vypadá kvůli opatřením, to je dobré. Už máme nějaké body nahrané a držíme se v klidném středu tabulky. Přesto bychom se chtěli porvat o play-off, což vidím jako reálnou ambici. Proto je potřeba zvládat zápasy s týmy okolo nás v soutěži ještě lépe. Narážím třeba na předvánoční souboj s Black Angels, jenž jsme nezahráli úplně podle představ. Nedávno jsme hráli suprově s Bohemians, kde jsme sice nebodovali, ale byl to výkon, s nímž bychom měli na týmy okolo a pod námi stačit.

Patříte k nejzkušenějším hráčům superligy. Není třeba na škodu, že týmy v soutěži jsou obecně hodně mladé a nehraje více starších hráčů?
Možná na jednu stranu ano, ale jak se hra zrychluje, tak mi dají za pravdu asi všichni, co se věkově blíží ke mně, že mladí nám jednoduše utíkají. Není potřeba to nějak okecávat. A my s nimi na základě zkušeností dokážeme držet krok. Je otázka, jestli by každému týmu neprospěl někdo zkušený, protože mentoring a podobné věci mohou být prima. Ale obecně bych řekl, že je dobře, že se mladí zapojují a hrají. Díky tomu florbal získává na atraktivitě.

Co vaše motivace do hry? Jak vidíte hráčské pokračování v Liberci?
Vzhledem k současné situaci ve světě to je pro mě složité. Bere mi nějaký zápal, když člověk neví, co bude zítra. I když hrajeme, stejně se nějaké zápasy odkládají, pak je to nahuštěné a hraje se v týdnu, což už zase pro moje tělo není úplně OK. Nechci úplně říct, že to balím, nicméně čas se chýlí. V Liberci jsou skvělí kluci a mladí hráči, kteří v momentě, kdy bych se rozloučil s kariérou, by mě stoprocentně uměli v pohodě nahradit. Budeme to řešit po sezoně i podle toho, jak se bude hrát a jak ročník dopadne. Každopádně rád bych hrál, protože teď se do áčka dostávají kluci, které jsem docela dlouho trénoval v dorostencích. Zatím to vidím padesát na padesát, jak to bude.

Tabulka soutěže

Obrázek