"Když začalo být prakticky jisté, že Prochy kývne na nabídku reprezentace, bylo nám jasné, že budeme muset upravit model fungování realizačního týmu žen. I když ze strany Českého florbalu nepadla přímo podmínka opustit lavičku extraligového týmu, tak jsme s Lukášem od začátku debat řešili to, že 100% skloubení obou pozic není reálně možné," komentuje tuto situaci sportovní manažer jihoměstského celku Ondřej Neuman.

Stal jste se trenérem roku ženských týmů. Co pro vás toto ocenění znamená?
Samozřejmě si ho nesmírně vážím. Já už jsem byl zvyklý na druhá místa týmově i individuálně. Do určité míry je to překvapení a takové ocenění dlouhodobé práce, tak to vnímám. Za tuhle sezonu by si to, podle mého názoru, jednoznačně zasloužil Jakub Robenek, takže tenhle pocit mám. To určitě ale neznamená, že bych si ocenění nevážil nebo vážil nějak méně, to opravdu ne. Kubův čas určitě ještě nastane. 

Jako takové ocenění můžete brát i posunutí na pozici reprezentačního kouče žen. Jak dlouho jste se rozhodoval, jestli nabídku přijmete?
Tentokrát jsem se dlouho nerozhodoval. Měl jsem pocit, že přišel čas, kdy je potřeba ten krok udělat, nepřemýšlet nad tou nabídkou a naopak si jí vážit. Vždycky jsem věděl, že bych národní tým někdy rád vedl. Hodněkrát jsem k tomu byl i blízko v jednáních, ale nakonec u mě převážilo to, že jsem chtěl být v denním kontaktu s hráčkami. Tentokrát jsem si ale řekl, že je čas to zkusit, že další příležitost by už také nemusela přijít. Věděl jsem, že v sobě tuhle motivaci mám. Byl to nějaký cíl, který v sobě člověk má, když začne trénovat. 

Máte za sebou dva kempy, jak jste zatím spokojen?
Musím říci, že jsme spokojeni s oběma akcemi. Prakticky jsme zvládli to, co jsme chtěli zvládnout, nasbírali jsme informace, které jsme chtěli pro náš realizační tým. Nejsme v žádném skluzu a řekl bych, že máme jasnou představu, jak národní tým posouvat dále.

Jaký nejbližší program čeká ženskou reprezentaci?
V září budeme hrát dvojzápas se Švýcarskem v St. Gallenu, to nám určitě něco napoví. Budeme bez juniorských reprezentantek, která čeká odložený šampionát. To je určitě citelné oslabení, protože řada holek si říká o místo v sestavě v dospělé reprezentaci. Dostanou tedy příležitost další hráčky ze širšího kádru. Následně v říjnu nás čeká Euro Floorball Tour, kde bychom se měli poměřit s tou absolutní světovou špičkou, tedy Švédskem, Finskem a Švýcarskem. To jsou plány na tento rok. Co se týče toho příštího, tak to bude trochu dynamičtější a náročnější. Program bude přizpůsoben tak, abychom byli připraveni na světový šampionát.

Dlouho jste působil jako klubový trenér, teď si okusíte i reprezentaci. Dají se vůbec tyto pozice srovnávat?
Práce je to každopádně úplně jiná. Šance působit na hráčky v klubu je rozhodně větší, máte daleko víc možnosti něco ovlivnit. V národním týmu je potřeba holky rychle vyladit. Na druhou stranu zde nebojujete s kvalitou, což se v klubu občas stane. V reprezentaci máte ty nejlepší hráčky, čili z tohoto pohledu je to jednodušší. Neřekl bych, že je něco náročnější, spíše je ta práce úplně jiná. Je potřeba více komunikace, hodně sledování zápasů, detailní a pečlivá příprava. V tu chvíli, kdy akce přijde, musíte být připraven na všechny alternativy a různé scénáře, nesmí vás nic překvapit a musí to na té akci fungovat. Když se v klubu nepodaří za čas splnit trénink, tak to není takový problém, jako kdyby se to stalo v reprezentaci.

Pojďme se ještě vrátit k uplynulé sezoně chodovských lvic. Jak se za ní zpět ohlížíte?
Nakonec si myslím, že sezona byla úspěšná, byť jsme superfinále chtěli zvládnout. Bylo to extrémně náročné. Myslím si, že si to moc lidí ani nedokáže představit. My jsme vlastně předešlé superfinále hráli někdy v červnu a hned týden na to startovala nová sezona. Nějaký odpočinek a letní příprava, to prakticky neexistovalo. Táhli jsme v kuse dvě sezony, což se na nás projevilo, podobně jako na Vítkovicích. Hodně jsme to tlačili silou vůle, postrádali jsme lehkost z předešlého ročníku. Na sezonu budu určitě vzpomínat rád, ale byla náročná. Možná by to hodnocení bylo víc pozitivní, pokud bychom zvládli superfinále, ale tam jsme nepředvedli výkon, po kterém bychom mohli sahat po titulu.​

„Zkušenost je určitě dobrá věc. Věřím, že jednou holky budou moci říci, že díky nim ten opravdu velký zápas vyhrají."
Trenér Lukáš Procházka o klíčových zápasech.

Po hladkém postupu přes čtvrtfinále přišlo semifinále s Tatranem, ve kterém jste rychle prohrávali 0:2 v sérii. Byla znát v týmu nějaká nervozita?
V konečném důsledku rozhodly sérii zkušenosti, protože Tatran v těch složitých situacích během rozhodujících zápasů nebyl. My jsme byli ve složité pozici. Navíc, já jsem v tu dobu ulehl s covidem, tudíž jsem nebyl holkám plnohodnotně k dispozici. Po čtyřech letech to byly první dva zápasy, kdy jsem s týmem nemohl být. Ještě to bylo semifinále play-off a vy prohráváte po domácích zápasech 0:2. Bylo ale vidět, že po těch prvních dvou duelech to holky nebalí. Věděly, že se to třeba otočit úplně nemusí povést, ale věřily tomu a šly si za tím. To bylo opravdu cítit. Když zvládly třetí duel, věděl jsem, že jsme zpátky a že už půjde o detaily. Opravdu si myslím, že hlavně ty zkušenosti z těch klíčových duelů to v sedmém zápase překlopily na naší stranu. 

Zmínil jste vaší nepřítomnost na lavičce. Jak moc těžké to pro vás bylo nebýt v klíčových momentech holkám nablízku?
Bylo to šílené. Sice jsem věděl, že tam byli kluci asistenti, kteří odvedli výbornou práci, ale s holkama jsme na sebe prostě napojení, zvyklí. Nikdo jiný ten tým netrénoval, takže bylo vidět, že jsou rozhozené, když nastala tato situace. Pro mě to bylo také extrémně nepříjemné, i když se snažíte předávat přes realizační tým nějaké pokyny, tak to zdaleka není ono. Špatně se na to koukalo, člověk viděl, že je tým poznamenaný a rozhozený a vy to nemůžete ovlivnit, to bylo hodně těžké. 

Jak jste už zmiňoval, v superfinále to opět nevyšlo. Co tomu tentokrát chybělo?
Tentokrát jsem měl pocit, že tomu chybělo opravdu všechno. Nebylo tam nic, o co bychom se mohli opřít. Nebyly tam pasáže, ve kterých by bylo cítit, že jsme se zvedli. Možná konec zápasu, ale bylo to strašně málo. Nebyl to náš zápas. Strašně jsme se s tím prali. Ať jsme zkoušeli změny v sestavě, hru na tři nebo na dva útoky a další věci, tak nic nezabralo a vůbec se to neprojevilo. Výkon byl od začátku do konce strašně slabý a byla to taková celozápasová křeč. 

Hrála v tom podle vás i hlava hráček?
Řada z nich má za sebou již několik neúspěšných finálových duelů. Myslím si, že spousta lidí řekne, že ne. Já si však myslím, že to tam prostě musí být. My jsme spoustu těch zápasů měli i dobře rozehrané a šli jsme z pozic, kdy jsme nebyli favoriti. I třeba v předchozím superfinále, které bylo i dobře herně odehrané, ale nikdy to nedopadlo. Minimálně dvakrát jsme k tomu byli strašně blízko. K tomu se přičetly zkušenosti i třeba z finále Poháru Českého florbalu, ve kterém jsme také vedli a dostali gól v posledních vteřinách třetí třetiny. Něco na tom určitě je, že ta hlava povědomě, byť si to nepřipouští, tam nějaké obavy pustí. Pokud potom nějaký takový průběh nastane, tak se to potom projeví. Jednak nám možná chyběla některá typologie hráček a druhá věc je ten faktor hlavy. Zkušenost je určitě dobrá věc. Věřím, že jednou holky budou moci říci, že díky nim ten opravdu tenhle velký zápas vyhrají, ale pro tuhle chvíli jsou tam spíše ty obavy.

Chodov projde před novým ročníkem opět obměnou kádru. Několik klíčových hráček se totiž vydává do zahraničí. Berete to jako ocenění dobré práce v klubu?
Beru to jako ocenění práce naší i holek, celkově práce, kterou na Chodově odvádíme. Holky obstály i v mezinárodní konkurenci na světových šampionátech. Jsou členkami kádru reprezentace žen i juniorek, to je potom velký přínos pro nás. Je to ale přísné pro Chodov, že to přišlo všechno najednou. Odchází nám pětice reprezentantek, což v českých poměrech nemáte vůbec šanci nahradit. Zas na druhou stranu si to holky připravily opravdu skvěle. Protože pokud chtěly udělat ten další krok v kariéře, tak zvolily tu správnou dobu. Věřím, že to do budoucna jim a později zpětně i Chodovu přinese jen pozitivní věci.