{{flash.get().title}}

{{flash.get().body}}

Jiří Jakoubek: Zvolili jsme český způsob hry

Jiří Jakoubek: Zvolili jsme český způsob hry

Je nejmladším trenérem v historii, který získal se svým výběrem titul juniorských mistrů světa. Jiří Jakoubek ve svých 32 letech dosáhl na sen mnoha českých florbalistů. Nyní největší úspěch české florbalové historie vyvolává samozřejmě otázku „Jak?“. V obsáhlém rozhovoru se dočtete o tvrdé práci, nových přístupech, mentálním koučinku i českém stylu hry jako nejlepším receptu na historickou zlatou medaili.

Už jste to vítězství za uplynulý týden vstřebal?
Něco už se vstřebalo. Třeba jsem pochopil, že význam písně „We Are The Champions“ je trochu něco jiného, než když vyhrajete domácí soutěž. (usměv) Je to zajímavý pocit uvědomit si, že za vámi jsou všichni a před vámi nikdo.

Vyhrát bronzovou medaili před dvěma lety byl hodně fajn pocit, ale bylo to spíše takové odfrknutí si, že jsme to splnili. Kdežto teď, jak jsme vyhráli titul, tak tam všichni stáli a říkali si „Vždyť to v podstatě není ani možné, to jsme opravdu porazili všechny?“ A ještě tím, že jsme vyhráli všechny zápasy, navíc dva se Švédy, kteří se sami pasovali do role absolutního favorita, tak to bylo absolutně úžasné.

Ještě před zapnutím diktafonu jste o zpětném sledování turnaje řekl, že to bylo zajímavé. Co vás překvapilo?
Překvapilo mě, jak strašně malé množství chyb do obrany jsme udělali. Když si to vezmete, dostali jsme jen nějakých 12 gólů za celý turnaj a v podstatě všechny byly z nějakých speciálních situací, snad jen jeden nebo dva byly ze hry pět na pět po klasickém pomalém přechodu soupeře do útoku. To si myslím, že je fakt neuvěřitelné číslo.

Trápení s přesilovkou i radost být presován

Získali jsme titul, takže je asi jasné, že ten výkon byl téměř dokonalý, ale přece jen tomu jedna věc chyběla…
Přesilovky, říkal jsem to už po semifinále. (smích) Já se tomu musím smát, protože jsme po tom posledním zápasu ve skupině seděli s trenéry dlouho do večera a dlouze se o tom bavili. Nakonec jsem řekl, že na tomhle turnaji se skoro nevylučuje a není to potřeba tak pilovat. No a pak v semifinále se hrálo asi 25 minut v nerovnovážném stavu na hřišti.

Smál jsem se tomu, jak to člověk dokáže zakřiknout. Oslabení nám šla, ale přesilovka byla ještě taková, že jsme to nechávali hodně na klucích a moc se do toho nemotali. Nakonec jsme se tomu před finále o to víc věnovali, ale pak jsme v něm neměli ani jednu početní výhodu. Takže klasika. (úsměv)

Při sledování zápasů se dalo všimnout, že jste se radoval, když nás soupeř presoval. Hlavně tedy Švédové. To je však jen takový detail k otázce, co jste museli jako tým dělat úplně jinak, než je zvykem. Jak rozdílný byl váš přístup?
My jsme se před začátkem turnaje bavili v čem jsou Češi nejlepší nebo čím můžeme ten turnaj „vyhrát“. Dostali jsme se ke dvěma věcem: Měli bychom hrát vlastní styl, který jsme již aplikovali, protože ta obrana byla oproti ostatním týmům taková kombinovaná. A druhou věcí je taková česká „vyčůranost“, tedy soupeře nějak překvapit.

Bavili jsme se o tom, že když nás soupeř bude presovat, ať už Švédové nebo Finové, tak toho využijeme. Obránci úmyslně couvali a nevěděli, komu mají přihrát, přičemž ale bylo naprosto jasně připravené kam a na koho to dopředu půjde. Z toho právě plynula moje radost, že Švédové to neměnili a pořád napadali v 2-1-2, kdy tam vznikaly obrovské kapsy na středu hřiště, které šly posouvat dál. Když si vezmete semifinále Švédsko – Finsko, tak Švédové dávali 70–80 % gólů z brejků. Proto jsme přesně věděli, že nechceme hrát v té středové zóně a když nás budou presovat, tak to přes ní rychle dostat, protože tam bude plno.

Zmiňujete Finsko, se kterým jsme se nakonec na turnaji nepotkali, i když jste si to přál. Mrzí vás, že nedošlo na konfrontaci opravdu se všemi z velké čtyřky?
Asi díky tomu, jak je Švédové rozdrtili v semifinále, mě to nakonec nemrzí. Navíc jak jsme je pozorovali v průběhu turnaje, tak se neprezentovali ať už na hřišti, nebo mimo něj, nějakou závratnou hrou. Naopak Švédové po tom prvním utkání s námi ano a dokázali všechny zválcovat. I proto jsem byl nakonec rád, že jsme hráli se Švédy kvůli tomu, že byli na šampionátu opravdu nejlepší. Švédsko je florbalová země, vždy jsem sledoval švédské týmy a jsou dlouhodobě nejlepší. Porazit je dvakrát na jednom turnaji je pro mě obrovský zážitek.

Tým si vítězství tvrdě odpracoval v řadě aspektů

V neděli proběhla sítěmi vaše fotografie s kapitánem Josefem Juhou, kde ho trénujete jako malého kluka. U toho mě napadlo, čím vším jste si jako realizační tým i hráči museli projít, co jste museli obětovat a vydřít, abyste došli až sem?
Je to nejen Pepa, ale takovou fotografii mám i s Filipem Langerem a dalšími kluky. Hodně se mi líbila fotka táty Kuby Buršíka z výběrů mladších žáků, kde je nějakých 5–6 kluků, kteří pode mnou hráli už v těchto výběrech. Když se na ně podívám, tak je spojuje jedna věc – mají florbal strašně rádi, hodně mu obětují, pracují navíc a vydřeli si to.

Oni třeba v těch mladších žácích nebyli úplně nejlepší, ale potom na sobě dál a dál makali. To je všechny spojuje i za ty poslední dva roky, neustále na sobě pracují. I to je důvod, proč jsem tu fotografii zveřejnil s komentářem, že doufám, že to není konec, ale jen další krok. Myslím si, že pokud takhle budou pracovat dál, tak mají šanci dosáhnout na velké věci i v seniorském florbale, který je úplně jiný než juniorský.

Teď si možná někdo řekne: „Dobrá, budu makat a stanu se jednou mistrem světa.“ Tak jednoduché to ale úplně není, že? Co vidíte jako klíčové, aby jím hráč opravdu byl?
Já bych mu řekl, ať si třeba prohlédne prezentaci, kterou jsme klukům dávali na začátku cyklu. My vnímáme florbalový výkon jako sérii několika aspektů. Samozřejmě je tam technická část, nějaká taktika, ale hlavně je to kondiční a mentální příprava a regenerace spojená se stravou. Možná jsem na něco ještě zapomněl, ale ve zkratce jsou to pro nás ty základní parametry. Tohle vše, když se dá dohromady, tak to určuje ten kýžený florbalový výkon.

Je také potřeba si říct, co člověka brzdí a snažit se to dostat alespoň na nějakou požadovanou úroveň, aby nebrzdil celý tým, ale zároveň také, co je jeho největší přednost. Největší zápasy nerozhodují vaše slabiny, ale v čem jste nejlepší. Když se podíváte na gól Filipa Langera na 3:0 ve finále, ta prohazovačka, to je věc, kterou má naučenou. Samozřejmě, že bych ho x-krát zabil, protože to dělá na středu hřiště, ale právě v tento okamžik to byla přesně ta věc, co byla potřeba.

Nejdete vyhrát, jdete podat 100% výkon

Mluvíte o uvědomění si svých kvalit, čímž bych navázal na mentálního kouče Martina Daňka. Když se bavíme o vypjatých zápasech, jakým je finále MS, kolik procent z výkonu podle vás dělá psychika?
Je to stále kombinace všech faktorů, o kterých jsem mluvil. Psychika je sice hrozně důležitá, jenže i když budete skvěle psychicky připraveni, ale nebudete mít naběháno, tak je vám to k ničemu. Avšak ano, je to důležité, Martin byl pro nás extrémně důležitý z hlediska nastavení týmové dynamiky na finálový turnaj. Dělali jsme porady, kde se sedlo do kroužku a povídali si o tom, co nás čeká, co chceme a co nechceme, o strašácích i o cílech. To bylo skvělé, protože pak se kluci ničeho nebáli a každý chtěl podat 100% výkon.

Do finále jsme šli s tím, že si po něm chceme říct „Udělali jsme pro to všechno, odjezdili jsme to na 100 %, plnili jsme, co jsme měli. A jestli to vyjde nebo ne, už neovlivníme, to je na soupeři.“ Stručně řečeno „můžeme ovlivnit pouze svůj výkon“, což byl podle mě také rozdíl mezi námi a ostatními týmy. Vždy jsme chtěli podat 100% výkon, ne vyhrát nebo prohrát.

Jste nyní nejmladší trenér, který v juniorské kategorii vyhrál MS, Švéda Stefana Edberga z roku 2001 jste předstihl o 9 dní. Nechci se ptát úplně na to, zdali na věku nezáleží, ale spíše zdali jste vzhledem ke svému věku přišel s něčím úplně novým, s čím starší trenéři třeba nepracují.
Já bych to asi rozdělil na dvě věci. První je samotný věk, protože jsem si vždy říkal, že na něm nezáleží – proč bych nemohl trénovat muže nebo juniorskou reprezentaci? Nakonec si myslím, že je to jedna z podstatných věcí, avšak nikoliv z hlediska toho čísla, ale z pohledu předchozí zkušenosti. Já trénuji od nějakých 15 let, čili 17 let, a to je důležitější než věk sám o sobě. Je důležité si uvědomit, že si člověk neprožil ještě řadu věcí, s čímž mi pomáhal právě Martin Daněk. Sice není o tolik starší než já, ale na druhou stranu mě připravil například na to, jak se ke klukům chovat ve vypjatých situacích.

A jestli jsem přišel s něčím novým? Myslím, že ano. Sestavili jsme realizační tým trochu jinak, než je u nás zvykem. První věc je zapojení mentálního kouče, druhá věc je rozdělení rolí a nejsem si jist, jestli na této úrovni v Čechách někdo pracoval tak, aby měl každý trenér na starosti jen určitou pasáž hry…

Promiňte, myslíte tím, že má za ni 100% zodpovědnost?
Přesně tak, Jarda Berka měl na starosti útočnou hru, Marek Vojta naše napadání plus hru na 60 % hřiště a já měl na starosti obranu v pásmu, protiútoky a celkový pohled na hru. Samozřejmě, že jsem měl jako hlavní trenér právo veta něco změnit, ale to nakonec nebylo potřeba. I hráči se naučili chodit za těmi jednotlivými trenéry s danými problémy, což neznamená, že by u toho ostatní trenéři nebyli, ale řešil to právě ten z nás, kdo měl tu danou roli. Není to úplně běžné a vlastně i já sám jsem to byl schopen dát dohromady až na ten finálový turnaj.

Nesnažme se hrát jako někdo jiný

Ještě je něco dalšího?
Zvolili jsme český způsob hry. Tomu se také musím smát. Když jsem přišel do Tatranu a začali jsme hrát „véčko“, tak Johan von der Pahlen byl takový nespokojený a říkal větu, která byla obrovskou pravdou, ale zapadla až nyní: „Kopírováním nejlepších nebudete nikdy nejlepší.“ Myslím, že vzít finský nebo švédský systém a snažit se ho hrát, nebude v našich podmínkách nikdy fungovat. Vzali jsme si trošku z každého. Začali jsme 2-1-2 s předsunutým hrotem, tedy ve W-systému, ale zároveň když se hra přesunula na druhou stranu, tak jsme byli ihned agresivní, což v tom „véčku“ normálně není.

Na vlastní polovině jsme hráli základní švédské rozestavení, které miluji, 2-1-2. Jenže pokud chodili s druhým hráčem do mantinelu, tak náš centr opouštěl střed a šel agresivně proti. Takže jsme v podstatě vytvářeli situace jeden na jednoho. Myslím, že by to mohl být takový český styl, takové „očůrání“ něčeho, a mohlo by to fungovat.

Další věcí je, že my jsme sice ve zpravodajství jednotlivé pětky formálně dle tradice číslovali, ale ve skutečnosti to bylo jinak. Proč?
Bylo to dáno i silou jednotlivých centrů. Měli jsme čtyři útoky a tři obrany. Ale nebylo to 1, 2, 3, 4. Bylo to podle jmen, a to proto, že každá ta pětka přesně znala svoji roli v rámci celého týmu.

Langerův útok byl extrémně kreativní, věděl, že bude přehrávat soupeře, a proto chodil jako třetí na nejslabší pětky soupeře. Pak tam byl útok Matyáše Šindlera, který v lize patří k top centrům a je svou hrou opravdu trochu podobný Matthiasovi Hofbauerovi, jak jsem někde viděl na Facebooku. (úsměv) Ti měli opravdu smrtící brejky a dávali důležité góly, ať už se Slováky nebo pak ve finále. Eremiášův útok byl celý sestaven ze silných kluků, kteří měli za úkol ubránit nelepší pětku soupeře. Švédův útok měl za úkol nahrazovat Langerův, když to bylo třeba.

Přistihl jsem se při finále, jak jsme byli pod velkým tlakem, že si začínám kreslit, jak to stáhneme na dvě řady, abychom to ustáli. Ale nebyl jsem schopen napsat deset lidí, kteří by tam šli spolu. Ten papír jsem zahodil s myšlenkou „Proč bych to jako dělal, vždyť oni ví, co mají dělat!“

Proto si i myslím, že je důležité vychovávat centry. Český florbal musí hrát s centry jako s tahouny své lajny. Pokud je budeme tak vychovávat, může to mít úspěch.

Budoucnost může být s touto generací velmi zajímavá

Co myslíte tím úspěchem?
K následujícím pár letům v reprezentaci mužů jsem trochu pesimistický. Myslím, že tam nebudou plynout hráči, kteří by na mezinárodní úrovni dokázali co nejvíce vyrovnaně hrát s těmi top týmy. Bude to nějakou dobu trvat. Nechci úplně říct, že generace z MS v Halifaxu bude právě ta, která to bude, ale dle mého mohou být kluci ročníků 1998–2004 pro seniorskou reprezentaci velice zajímaví, ale za předpokladu, že na sobě budou dál tvrdě pracovat. Proto se chci i zasadit o vznik výběru U23, protože je tím můžeme udržet v takovém nastavení, aby florbalový vrchol zažívali až v době, kdy doopravdy mají, tedy až někdy po 26. roku života.

FBŠ Hummel Hattrick Brno8
Bulldogs Brno3
VideoStatistiky
FBŠ Hummel Hattrick Brno2
Bulldogs Brno3
VideoStatistiky
Bulldogs Brno3
FBŠ Hummel Hattrick Brno4
VideoStatistiky
Bulldogs Brno3
FBŠ Hummel Hattrick Brno4
VideoStatistiky
Technology Florbal MB3
1. SC TEMPISH Vítkovice 4
VideoStatistiky
TJ Sokol Královské Vinohrady3
K1 Florbal Židenice7
VideoStatistiky
K1 Florbal Židenice9
TJ Sokol Královské Vinohrady1
VideoStatistiky
K1 Florbal Židenice7
TJ Sokol Královské Vinohrady1
VideoStatistiky
1. SC TEMPISH Vítkovice7p
FAT PIPE FLORBAL CHODOV6
VideoStatistiky
FBŠ SLAVIA Fat Pipe Plzeň3
K1 Florbal Židenice6
VideoStatistiky